Karel Martínek

Karel Martínek
Poručík Karel Martínek před druhou světovou válkou
Narození	19. prosince 1910[1] Bohumín,[p. 1] Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko[1]
Úmrtí	25. února 1975
Příčina úmrtí	leukémie
Národnost	česká
Vzdělání	maturita; Vojenská akademie v Hranicích na Moravě
Povolání	voják z povolání; po roce 1956 dělník
Zaměstnavatelé	československá armáda; různí zaměstnavatelé po roce 1956
Znám jako	jeden z obránců v bitvě o Czajankova kasárna
Titul	poručík, štábní kapitán (po 2. sv. válce)
Ocenění	Československý válečný kříž 1939 (v roce 1946); Československá medaile za zásluhy (v roce 1947); Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (v roce 1947)
Choť	Květa (rozená Kusáková)
Děti	dcera: MUDr. Květoslava Elzeinová (rozená Martínková; * 12. února 1941, Ostrava Zábřeh)
Příbuzní	tchýně: Františka Kusáková
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Martínek (19. prosince 1910, Bohumín^{[1][p. 1]} – 25. února 1975) byl vojákem z povolání v československé armádě, jeden z obránců v bitvě o Czajankova kasárna, účastník druhého odboje a vězeň komunistického režimu.

Stručný životopis

Karel Martínek byl vojákem československé prvorepublikové armády. Spolu s kapitánem Karlem Pavlíkem se dne 14. března 1939 v podvečerních hodinách účastnil v Místku bitvy o Czajankova kasárna. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se zapojil do řad příslušníků domácího protiněmeckého odboje. Po zatčení gestapem v září 1944, výsleších a věznění byl na přelomu ledna a února 1945 deportován do koncentračního tábora Flossenbürg. Po skončení druhé světové války se vrátil do československé armády, ale po únoru 1948 byl 8. března 1949 zatčen a komunistickým režimem odsouzen k patnácti letům odnětí svobody a nucených prací v uranových dolech v Jáchymově. Na základě amnestie prezidenta republiky Antonína Zápotockého byl propuštěn v květnu 1956 po sedmi a půl letech věznění. Pracoval v dělnických profesích a s podlomeným zdravím zemřel v 65 letech na leukémii.

Podrobný životopis

Mládí, studia a první kroky v armádě

Karel Martínek se narodil 19. prosince 1910 v Bohumíně.^{[p. 1]} Jeho matka byla Polka, ale Karel vyrůstal u tety v Českém Těšíně a později žil v Bohumíně. Polština byla tedy jeho mateřským jazykem. Po maturitní zkoušce na střední škole absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích. Poručíkem pěchoty byl jmenován 1. srpna 1937; v září 1938 se oženil se svojí známostí Květou.^[3]

Czajankova kasárna

Nouzový objekt v bývalé textilní továrně v Místku sloužil pro III. prapor 8. pěšího pluku „Slezského“ prvorepublikové československé armády na jaře roku 1939 jako Czajankova kasárna.^[3] 14. březen 1939 této jednotce velel kapitán Karel Pavlík.^{[p. 2]} Velitel plukovní spojovací roty poručík Karel Martínek vedl v podvečer v Czajankových kasárnách^[5] kurz polského jazyka.^[3] Krátce po 18. hodině zastavila před branou kasáren německá invazní kolona příslušníků Wehrmachtu a SS a rozpoutala se 30 minut trvající ostrá přestřelka. Na jejím konci se podařilo posádce Czajánkových kasáren spojit s velitelstvím, odkud dostali rozkaz k tomu, aby se Němcům okamžitě a bezpodmínečně vzdali. A byl to právě poručík Karel Martínek,^[5] komu připadla úloha parlamentáře, protože uměl německy.^[2] Martínek musel vyjít před kasárna s improvizovaným bílým praporem, tvořeným koštětem, na němž byla připevněna bílá košile číšníka z jídelny, resp. prodavače z vojenského zátiší.^[2] Takto vybaven začal Martínek s velitelem Němců vyjednávat kapitulaci,^[3] aby pak Němci kasárna mohli obsadit. Němci kasárna vyrabovali a po několika hodinách věznění důstojníky – obránce kasáren – propustili.

Protektorát

Po nuceném rozpuštění prvorepublikové armády na jaře a začátkem léta 1939 začal Karel Martínek pracovat jako poštovní úředník^[4] a také pro domácí protiněmecký odboj. Martínek nejprve pomáhal při organizování ilegálních přechodů přes hranice do Polska^[5] (tady využil svoji znalost polštiny). To bylo v rámci organizace „Za vlast“, která napomáhala při přesunu československých vojáků k zahraničním jednotkám. Tady Martínek spolupracoval se svým bývalým kolegou kapitánem Karlem Pavlíkem.^[5]

Dne 12. února 1941 se v Ostravě Zábřehu manželům Martínkovým narodila dcera Květoslava. V té době Karel Martínek dojížděl denně do Paskova, kde po demobilizaci pracoval jako úředník v pobočce místecké spořitelny.^[5]

Po zatčení Karla Pavlíka v Praze dne 4. září 1942 se Martínek (spolu s některými dalšími příslušníky 8. pěšího pluku „Slezského“) připojil k partyzánské skupině „Bílá Lvice“,^[2] které velel poručík dělostřelectva Josef Čapka.^[3] (Ta se později přejmenovala na partyzánskou skupinu „Jan Žižka“.^[5] resp. „Jan Žižka–Moravskoslezský“.)^{[4][2][p. 3]} Partyzáni připravovali a prováděli různé sabotáže a destrukce.^{[5][p. 4]}

Amatérsky zhotovená asi 5 kg vážící nálož nastražená pod vlakem nevybuchla a tak se pro ni Karel Martínek v noci vypravil. Druhý den odpoledne ji v Sochorkově dílně v Paskově s poručíkem Josefem Čapkou opravili.^[3] Spolu s dalšími třemi odbojáři se Karlu Martínkovi podařilo v noci z 31. srpna na 1. září 1943 umístit tuto již opravenou nálož pod koleje na trati Ostrava-Kojetín asi 800 metrů za nádražím v Lískovci.^[3] Hodinu po půlnoci výbuch poškodil lokomotivu a služební vůz, vytrhl asi 80 cm kolejnic a vykolejil sedm plně naložených vagónů s důležitým vojenským materiálem.^[5][3] Vykolejené vagony skončily v řece Ostravici a poškozená trať byla 15 hodin mimo provoz.^{[3][p. 5]}

Informace o sabotážní akci na železnici z přelomu srpna a září 1943 se dostala až ke K. H. Frankovi, který požadoval přísné ale především exemplární potrestání viníků. Gestapo ale po strůjcích akce pátralo marně. Nakonec byli z brněnské věznice přivezeni partyzáni (Josef Drozd, Jan Ermis, Bohumil Janáček, Zdeněk Žáček a Josef Lichnovský), kteří byli zatčeni dlouho před touto sabotážní akcí a tudíž s ní neměli pranic společného. V místě výbuchu byly vztyčeny šibenice a dotyční na nich byli oběšeni. Pro výstrahu takto po dva dny musely vlaky v tom místě zpomalit a cestující měli zákaz zatáhnout závěsy. Později místa šibenic připomínaly kamenné monolity.^[1]

Sabotážní akce organizované po celém území severní Moravy skončily pro Karla Martínka po zostřeném výslechu jednoho z odbojářů, kdy byl Martínek prozrazen a v září 1944 zatčen gestapem.^[3] Byl podroben krutým výslechům a po věznění byl nakonec na přelomu ledna a února 1945 deportován do koncentračního tábora Flossenbürg. Karel Martínek přežil ke konci druhé světové války pochod smrti a dočkal se osvobození americkou armádou. Nemocný se vrátil v polovině května 1945 k rodině.^[5]

Znovu v čs. armádě

Po skončení druhé světové války pokračoval Karel Martínek v československé armádě. Byl povýšen do hodnosti štábního kapitána.^[3][4] Za svou odbojovou činnost při návštěvě československého prezidenta dr. Edvarda Beneše (s chotí) v Místku dne 18. července 1946 obdržel z jeho rukou Československý válečný kříž 1939.^[5] Zprávu o průběhu bojů panu prezidentovi podali štábní kapitán Karel Martínek a podplukovník Karel Štěpina.^[2] Po jejich raportu dr. Edvard Beneš prohlásil:

Byli jste stateční, to Vám nebude zapomenuto. Mohu Vám říci jenom tolik, že tak jako u Vás mělo se státi ve všech posádkách, pak by se naše tehdejší situace vytvořila snad docela jinak. Váš statečný odpor byl vlastně jediným pevným bodem, o který jsme se my v zahraničí mohli opřít a na kterém jsme později začali budovat. Z Vašich řad nepadl jediný. A i kdyby se tak bylo stalo, bylo by to sice bolestné ale s oběťmi se konečně v každém boji musí počítat. Jsem dnes opravdu šťasten a spokojen, neboť jsem se konečně sám přesvědčil, že to, o čem jsem smluvil v zahraničí, se skutečně zakládalo na pravdě.

dr. Edvard Beneš, 18. července 1946 k bojům o Czajánkova kasárna, ^[2]

Kromě Československého válečného kříže 1939 (1946) byl Martínek po druhé světové válce oceněn v roce 1947 Československou (vojenskou) medaili za zásluhy I. stupně (stříbrná) a československou medaili za chrabrost před nepřítelem.^[2]

Jako štábní kapitán byl Karel Martínek v roce 1946 přeložen do Prahy;^[2] převelen k vojenské posádce do Milovic a domů ke své rodině do Místku se dostal jen občas.^[5]

Po únoru 1948 následovala první vlna komunistických personálních čistek v důstojnickém sboru československé armády, budované po vzoru soudruhů ze SSSR. Tato vlna Karla Martínka sice minula, ale dne 8. března 1949 na jeho příjezd z Milovic čekala manželka s dcerkou marně.^[3]

Zatčení a věznění

Karel Martínek byl zatčen, neboť 8. března 1949 došlo v Milovicích k prozrazení údajně připravovaného vojenského převratu.^[5] Martínek byl obviněn ze spolupráce na protistátním spiknutí, což odmítal. Ke dni 23. března 1949 byl zproštěn výkonu vojenské služby v československé armádě. V období mezi 8. březnem 1949 až 25. listopadem 1949 byl držen ve vyšetřovací vazbě, dokud rozsudek nenabyl právní moci.^[2] V politicky motivovaném procesu byl Karel Martínek za velezradu (za účast v odbojové skupině demokraticky orientovaných důstojníků)^[3] odsouzen ke ztrátě hodnosti (degradace) a ztrátě veškerých vyznamenání, těžkému žaláři na 15 let^[5] zostřenému půlletně jedním tvrdým ložem, ztrátě čestných občanských práv na 10 let a konfiskaci poloviny jmění.^[2] Důstojníkům bylo dáváno za vinu, že se prý chystali táhnout na Prahu, kde chtěli svrhnout Gottwaldův komunistický režim.^[3]

Rodina Karla Martínka dokonce s prosebným dopisem o propuštění vězněného oslovila i manželku druhého „dělnického prezidenta“ republiky Antonína Zápotockého (se Zápotockým měl Martínek společné datum narození 19. prosince).^[5] Nakonec mu byl trest (na základě prosebného dopisu) snížen^[2] „jen“ na deset let vězení.^[3][5][4]

Mezi léty 1956 až 1975

Karel Martínek byl nakonec podmínečně propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky k 19. květnu 1956 po sedmi a půl letech^[3][2] otrocké práce v komunistických uranových dolech v Jáchymově se silně podlomeným zdravím a s kádrovým posudkem nepřítele komunistického režimu. Ke své práci v armádě se již nemohl vrátit, se svým kádrovým profilem byl rád, že sehnal obživu v dělnických profesích.^[5]

O obnovu soudního řízení požádal v roce 1965 na ministerstvu spravedlnosti. Jako neodůvodněný zamítl tehdy jeho návrh Vyšší vojenský soud v Příbrami.^[2] Karel Martínek zemřel v zapomenutí ve věku 65 let dne 25. února 1975 na leukémii.^[5][4]

Po sametové revoluci

V roce 1991 byl Karel Martínek plně rehabilitován (zproštěn všech obvinění) Vyšším vojenským soudem v Příbrami na základě soudního rozhodnutí ze dne 10. dubna 1991 podle zákona číslo 119/90 Sbírky.^[2]

Dovětky

Dcera Květoslava

Jeho dcera Květoslava Martínková v roce 1958 složila maturitu na jedenáctiletce ve Frýdku-Místku. Špatný kádrový profil ji znemožnil další studium medicíny, proto vystudovala nejprve nástavbu na zdravotní škole v Českém Těšíně a pak pět let pracovala jako zdravotní sestra v Ostravě Zábřehu. V roce 1970 úspěšně promovala (obor gynekologie a porodnictví) na Univerzitě Palackého v Olomouci a po studiu nastoupila jako lékařka v Krnově. V roce 1974 se provdala za súdánského studenta matematiky Hago Mohameda Elzeina (a měla s ním dvě děti – Fatimu a El Toma). Po roce 1975 se manželé Elzeinovi přestěhovali do Místku ke Květině matce a MUDr. Květoslava Elzeinová nastoupila do nemocnice v Čeladné, kde pracovala až do roku 1995. (V roce 1992 ještě převzala soukromou gynekologickou ambulanci v Dobré.) Do starobního důchodu odešla v roce 2006 a v roce 2008 se ze zdravotních důvodů přestěhovala k dceři Fatimě do Prahy.^[5]

Umělecké ztvárnění

V roce 1949 napsal Milan Jariš divadelní hru s názvem Patnáctý březen, která byla v roce 1951 přepracována pod názvem Přísaha.^{[p. 6]} Hra zachycuje tragické dny 14. a 15. března 1939, ve kterých se místecká vojenská posádka jako jediná postavila na odpor nacistickým okupantům. Ve hře je zobrazeno, jak je postoj vojáků k Mnichovské dohodě a k okupaci určen jejich třídní příslušností.

Podle divadelní hry Milana Jariše Přísaha, která se volně inspirovala událostmi v Czajankových kasárnách, natočil v roce 1956 Jiří Sequens film Neporažení.^[4][7] Příběh filmu se zakládal na historických skutečnostech, autoři se ovšem nedrželi přesného dokumentárního záznamu o odporu místecké posádky, aby mohli vykreslit charakterové portréty různých lidí té doby.

Film byl pojat značně tendenčně a v zájmu komunistické ideologie především záměrně opomíjel hrdinství důstojníků typu Karla Pavlíka či Karla Martínka. Na jedné straně film vykreslil schematické figury – slaboch štábní kapitán Richter (Ladislav Chudík), zrádce nadporučík Žáček (Martin Růžek) a opilec poručík Brandejs (Svatopluk Beneš). Na jejich pozadí pak mohli vyniknout a roli hrdinů převzít komunisté desátník Říha (Gustav Heverle) a civilista Jura (Rudolf Deyl mladší) spolu s „jednoduše bodrým“ Hanákem vojínem Tonkem (Vladimír Krška).^[4]

Odkazy

Poznámky

Reference

Související články

• Bitva o Czajankova kasárna
• Karel Pavlík (voják)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Martínek na Wikimedia Commons