Karel Valter

Karel Valter
Narození17. února 1909
České Budějovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. listopadu 2006 (ve věku 97 let)
Tábor
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánípedagog, malíř, fotograf, grafik, kreslíř a učitel
DětiMarie Valterová
OceněníČestné občanství města Tábora (1998)
PodpisPodpis
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Karel Valter (17. února 1909, České Budějovice[1]17. listopadu 2006, Tábor) byl český malíř, grafik, pedagog, člen SČVU.

Život

Karel Valter se narodil v rodině hostinského na lineckém předměstí Českých Budějovic. Měl hudební nadání a jako mladý hrával občas na varhany v kostele sv. Jana Nepomuckého. V letech 1924–1928 studoval kreslení a matematiku na místním Učitelském ústavu a v letech 1933-1935 ještě 4 semestry na Vysoké škole pedagogické v Praze. Pedagogickou dráhu začal v roce 1928 jako učitel matematiky, kreslení a pravopisu na škole v Českých Velenicích.

V Českých Velenicích se Valter setkal s Josefem Bartuškou, a ten jej v roce 1931 přivedl do avantgardní jihočeské umělecké skupiny Linie (skupina navazovala na český poetismus, i na některé podněty surrealismu). Tady Valter brzy upoutal svojí uměleckou nekonvenčností, stal se členem Linie, přispíval k činnosti skupiny jako malíř, grafik, kolážista a fotograf. V roce 1938 se musel Valter z Němci obsazeného pohraničí odstěhovat, přešel do školy v Mladé Vožici a odtud pak v roce 1940 do Tábora. V roce 1939 se skupina Linie rozpadla pro vzájemné názorové rozpory a v důsledku německé okupace, a Valter byl přijat do Sdružení jihočeských výtvarníků.

Po třech letech působení na místních školách byl (1943) jako člen odbojové skupiny Březen německými okupanty zatčen a uvězněn, nejprve ve věznicích gestapa v Táboře a Kladně, pak internován až do konce války v koncentračních táborech v Terezíně a Buchenwaldu. V Buchenwaldu se setkal i s vězněnými malíři Emilem Fillou a Josefem Čapkem. Sám pracoval na bloku, kde se chovala laboratorní zvířata, a mohl zde kreslit a malovat. Za okupace bylo sedm členů skupiny postupně zatčeno, a tři z nich zavražděni. Valter věznění přežil, a po návratu domů (v květnu 1945) dále vyučoval na různých táborských školách (1945–1959), a 12 let působil jako pedagog v táborské Lidové škole umění (1959–1971).

Po únoru 1948, i v pozdějších dobách, jeho názorové střety jak s politickými funkcionáři, tak s funkcionáři SČVU měly za následek nejen nepřijetí jeho prací na výstavy, ale způsobily mu i vážné zdravotní problémy (např. poté, co v letech 1966–1968 zastával funkci předsedy krajské organizace SČVU, byl v prvních letech „normalizacešikanován), které dokonce načas omezily jeho tvorbu. Roku 1984 obdržel titul Zasloužilý umělec, roku 1998 byl jmenován Čestným občanem Tábora[2] a roku 1999 čestným členem Výtvarného odboru Umělecké besedy. Zemřel roku 2006 ve věku 97 let.

Dílo

Během studia ho ovlivnil zejména jeho učitel, akad. malíř Emil Pitter, později také Bartuška a Nouza, kteří patřili k výtvarné avantgardě. Počátkem 30. let zkoumal nejrůznější formy a výrazové možnosti abstrakce od geometrických po biomorfní formy. V té době užíval převážně techniku akvarelu stříkaného přes různé šablony (Maska, 1931, Kompozice, 1932) a kresbu tuší a tužkou v kombinaci s akvarelem. Jeho tvorba z poloviny 30. let, ovlivněná surrealismem, se nezachovala. Podobně jako ostatní členové skupiny Linie, reagoval Valter na nástup nacismu v Německu (Diktátorské boty, koláž, 1936). V té době se zajímal také o lidové malby na skle a o dětský výtvarný projev, a na přelomu 30. a 40. let sám na skle maloval (Před bouří, malba na skle, 1938). Koncem 30. let se pod vlivem občanské války ve Španělsku přiklonil k expresionismu (Bouře, linoryt, 1939).[3]

Bartuška ho přivedl na několik let také k fotografii, a Valter si vyzkoušel neortodoxní přístupy ke kompozici (nadhledy, podhledy, diagonální snímání), dvojexpozice a fotogramy. Soubory fotogramů (1934-1935) souvisejí s jeho malířskou tvorbou, a byly ovlivněny i dílem Jindřicha Štyrského a Josefa Šímy. Nesou poetické názvy (Hvězdná noc, Krajina, Medusa, Vraky, Noční květ). Nejoriginálnější z jeho tvorby jsou záběry snímané za sebou dvakrát i vícekrát, a prezentované ve zvětšení jako jedno dílo (Dvojobrazy, Trojobrazy).[3] Některé využívají kontrastu bílých a tmavých ploch, a mají blízko k abstraktní tvorbě (Dvojobraz sníh, 1931). Valter vytvořil také sérii fotokoláží z kontaktních kopií svých snímků. Roku 1934 natočil krátký filmový snímek Experiment, inspirovaný Bartuškovými stínohrami.[4]

Rozpad skupiny Linie, okupace ČSR, i vězení přerušilo Valtrův slibný rozběh v malířské tvorbě. Po návratu (1945) se vrátil k malování, především přírody a krajiny, ale profiloval se také jako výtvarník s velmi originálním viděním světa a vlastním názorem. Valter je autorem ilustrací 12 knih a držitelem mnoha cen a uznání.

Karel Valter pilně tvořil až do svého vysokého věku. Odborná kritika dnes jeho práce z předválečného období hodnotí jako ojedinělé v českém umění pro jejich směřování ke konstruktivní skladbě, do oblasti vizuální poezie, i surrealistické imaginace. Jeho obrazy obsahují množství velmi složitých představ, jejich silná působivost je dána jasností každé výpovědi s důslednými kontrasty barev, dramatický účinek obrazu je často dosahován převrácením navyklého řádu. Počátkem 60. let vznikaly jeho první tempery, a velmi působivé kresby a grafiky. Těžištěm Valtrovy tvorby však stále byla olejomalba, která ho řadí k nejvýznamnějším krajinářům druhé poloviny 20. století.

Zastoupení ve sbírkách

  • Národní galerie v Praze
  • Moravská galerie v Brně
  • Kancelář prezidenta České republiky, Praha
  • Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
  • Galerie hlavního města Prahy
  • Galerie Klatovy / Klenová
  • Galerie moderního umění v Hradci Králové
  • Galerie umění Karlovy Vary
  • Galerie výtvarného umění v Chebu
  • Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
  • Východočeská galerie v Pardubicích
  • Západočeská galerie v Plzni
  • Jihočeské muzeum, České Budějovice
  • Muzeum husitského revolučního hnutí, Tábor
  • Linea Nivnice, a.s. v Nivnici
  • Pražská plynárenská, a.s., Praha

Výstavy

Karel Valter vystavoval od r. 1931, celkem měl kolem 65 samostatných, a 140 společných výstav. Podrobně viz abART:Karel Valter na výstavách

Katalogy (výběr)

  • Karel Valter: Tvorba z let 1934-1975, text Miroslav Racek, 40 s., Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou 1975
  • Karel Valter, text Jan Noha, Miroslav Racek, 38 s., Galerie umění Karlovy Vary 1979
  • Karel Valter: Obrazy 1970-1982, text Ludvík Kundera, Vilém Stránský, 16 s., SČVU Praha 1983
  • Karel Valter: Tvorba z let 1968 až 1983, text Ludvík Kundera, Hynek Rulíšek, 40 s., AJG Hluboká 1984
  • Karel Valter: Obrazy / kresby / fotografie / grafika, text Jiří Valoch, 42 s., Dům umění města Brna 1987
  • Karel Valter: Oleje, tempery, papírotisky, text Ludvík Kundera, Hynek Rulíšek, Karel Valter, 54 s., AJG Hluboká, GU K. Vary 1989
  • Karel Valter, text Z. Čepeláková a kol., 47 s., AJG Hluboká 1999
  • Karel Valter: malíř z premiér E. F. Buriana, text Jiří Herman a kol., 16 s., Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti, Plzeň 2004
  • Karel Valter, text Eva Petrová, Gallery s.r.o. (Jar. Kořán) Praha 2009
  • Karel Valter: Krajina, kterou potkávám, 24 s., Město Tábor 2009

Bibliografie

  • Karel Valter: Ostnaté vzpomínky: Vzpomínky a kresby z věznění v Táboře, Malé pevnosti Terezín a Buchenwaldu 1943-1945, 202 s., Valter Art 2015, ISBN 978-80-905541-0-8
  • VALTER, Karel. Z náčrtníku vzpomínek – Karel Valter vypráví o svém dětství a mládí. Tábor: Valter - art, 2013. 156 s. ISBN 978-80-260-4374-4. ; kniha byla zpracována jako četba na pokračování v Českém rozhlase Plzeň, v roce 2014[5]
  • Karel Valter, Linie. Vzpomínky na českobudějovickou avantgardní uměleckou skupinu a lidi kolem ní, Jihočeské nakl. České Budějovice 1980
  • Karel Valter, Odkaz levicové umělecké skupiny Linie, České Budějovice 1975

Reference

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Mikuláše v Českých Budějovicích
  2. Dosavadní držitelé Čestného občanství města Tábora
  3. a b Jaroslav Anděl, 2004, s. 272
  4. Jaroslav Anděl, 2004, s. 120-122
  5. Tvůrčí skupina literárně-dramatické tvorby. Karel Valter: Z náčrtníku vzpomínek [online]. Praha: Český rozhlas [cit. 2014-12-24]. Dostupné online. 

Literatura

  • Zuzana Hlaváčová. Skupina Linie a tvůrčí osobnost. Josefa Bartušky. Bakalářská diplomová práce, MUNI Brno 2010
  • Jaroslav Anděl, Avantgarda o mnoha médiích: Josef Bartuška a skupina Linie 1931 - 1939, kat. 280 s., Obecní dům Praha 2004, ISBN 80-86339-25-4
  • Zdeněk Stolbenko, Od Linie po Fotos, magisterská diplomová práce, FAMU Praha 1998
  • Linie. Avantgardní literárně umělecké sdružení / 1930-38, texty: Bartuška Josef, Haller Miroslav, Nouza Oldřich, Pletzer Karel, Tetiva Vlastimil, kat. 80 s., České Budějovice 1984
  • Zpravodajský týdeník Palcát (29.11.2006) R.Kukačka: Za malířem Karlem Valterem

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austria-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Karel Valter signatura.jpg
Karel Valter signatura