Karel Vlach

Karel Vlach
Základní informace
Narození8. října 1911
Žižkov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí26. února 1986 (ve věku 74 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Žánryswing
Povoláníjazzový hudebník a dirigent
Aktivní roky1930–1986
VydavateléESTA
Ultraphon
Supraphon
Příbuzná témataArnošt Kavka, Inka Zemánková, Karel Krautgartner
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Vlach (8. října 1911 Žižkov[1] – 26. února 1986 Praha) byl český dirigent a kapelník swingového Orchestru Karla Vlacha.

Životopis

Mládí

Narodil se na pražském předměstí Žižkově v roce 1911 a byl pokřtěn jmény Karel Václav.[1] Byl nejstarším z pěti sourozenců (František * 1913, Vlasta * 1920, Libuše * 1924 a Václav * 1926). Během základní školy se učil na housle. Po základní škole nastoupil na žižkovskou reálku.

V letech 1925–1928 se vyučil jako obchodní příručí u galanterní firmy Kauders. V roce 1929 mu zemřela matka. Po čase se otec znovu oženil a celá rodina se odstěhovala do Holešovic.

Pracoval nejprve jako obchodní příručí (L. Phona, Finger a Stein) a později jako prokurista. V letech 1931–1933 byl nezaměstnaný.[2][3]

Založení orchestru

Ve 30. letech se Karel Vlach angažoval ve skupinách Blue Music[4] a ve vlastním souboru Charles Happy Boys, později přejmenovaném na Blue Boys. V roce 1939 založil vlastní orchestr nesoucí jméno Orchestr Karla Vlacha. Od roku 1940 s orchestrem vystupoval na Střeleckém ostrově a začal spolupracovat s triem Sestry Allanovy.[5] Pro orchestr aranžoval Fricek Weiss ovlivněný orchestrem Bennyho Goodmana. Orchestr hrál převzaté, ale i původní skladby. Mezi hlavní autory patřili Kamil Běhounek a Jiří Traxler. Spolupracoval také s řadou předních zpěváků (Arnošt Kavka, Inka Zemánková nebo Jiřina Salačová). Během druhé světové války hrál orchestr k poslechu v pražské kavárně Lloyd nebo pořádal turné po českých a moravských městech.[5]

Poválečné období

Po druhé světové válce Vlach sestavil nový orchestr, který se orientoval především na zvuk po vzoru Glenna Millera. Zprvu hráli k tanci v kavárně Fénix.[5]

S orchestrem vystupovali zpěváci Václav Irmanov, Rudolf Cortés a nadále i Jiřina Salačová. Od roku 1947[6] měl Vlachův orchestr stálé angažmá v Divadle V+W a podílel se na obnovených představeních Osvobozeného divadla. Od roku 1954 pak působil v Divadle ABC a od roku 1962[7] v Hudebním divadle v Karlíně. Karel Vlach byl vynikající hudební manažer a pro svůj orchestr dokázal zajistit vystoupení i mimo divadelní prostory, což v padesátých letech nebylo v Československu jednoduché. Natáčeli hudbu k českým filmům, podnikli první zahraniční zájezd do Maďarska a v roce 1956 turné po Polsku.[5]

Náhrobní deska na Vyšehradském hřbitově se jménem Karla Vlacha

Šedesátá léta

V šedesátých letech se orchestr věnoval více populární hudbě a spolupracoval se zpěváky jako je Yvetta Simonová, Milan Chladil. Patřili mezi nejoblíbenější hudební uskupení v Československu. Karel Vlach v roce 1963 obdržel titul zasloužilého umělce, jako první ze zástupců tzv. populární kultury.[5] Hudbě zasvětil celý svůj život. Vyrostl na swingu a snažil se, aby jeho orchestr byl stále moderní, ale nepodléhal různým módním trendům. Objevil a vychoval řadu výborných muzikantů a zpěváků.[5]

Je pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze v hrobě[8] označovaném jako „Pomník českým hercům“, který byl odhalen v roce 1999 a je ve společné péči Herecké asociace a Nadace Život umělce.

Orchestr Karla Vlacha pokračoval v činnosti i po smrti svého zakladatele. V roce 2019 oslavil 80 let své existence velkým koncertem v pražském divadle Hybernia.

Filmová hudba

Pocty

V Praze 13 je po něm pojmenována ulice – Vlachova.[9]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-03-17]. Dostupné online. 
  2. ↑ Hudba pro radost 1966, listopad – prosinec (Kotek J., Hořec J.: Kronika české synkopy, str. 13)
  3. ↑ Dorůžka L., Ducháč M.: Karel Vlach – 50 let života s hudbou
  4. ↑ GÖSSEL G: Portrét Zdeny Vincíkové, Týdeník rozhlas číslo 40/2001, http://www.radioservis-as.cz/archiv01/4001/40pub5.htm
  5. ↑ a b c d e f CODR, Milan; SKALKA, Miloš. Přemožitelé času sv. 20. Praha: Nezávislé tiskové centrum ITNERPRESS MAGAZIN, 1990. Kapitola Karel Vlach, s. 102–106. 
  6. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 132, ISBN 978-80-200-1502-0
  7. ↑ Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 260, ISBN 80-85625-19-9
  8. ↑ společný hrob na Vyšehradském hřbitově v Praze ve kterém je pohřben Karel Vlach.. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-08-31. 
  9. ↑ NOVOTNÝ, Dan. MČ Praha 13: Názvy ulic [online]. Městská část Praha 13, 2010-02-08 [cit. 2011-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-27. 

Literatura

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Slavín (hrobka). Vyšehradský hřbitov. (67).jpg
Autor: Richenza, Licence: CC BY-SA 3.0
Jednotlivé náhrobky. Slavín (hrobka). Vlasta Fabiánová. Ljuba Hermanová. Karel Vlach. Zuzana Navarová. Zita Kabátová. Zdeněk Dítě. Drahomíra Tikalová. Vyšehradský hřbitov. Praha. Česká republika