Karlštejnský purkrabí

Hrad Karlštejn založený Karlem IV. v roce 1348

Karlštejnský purkrabí (v historických pramenech obvykle v opačném pořadí purkrabí karlštejnský, německy Burggraf von Karlstein) byl původně úřad správce hradu Karlštejn a okolí, který měl odpovídající správní a soudní pravomoci. S významem Karlštejna jako archivem zemských privilegií a úložištěm českých korunovačních klenotů jeho důležitost vzrostla.[1] Za Jiřího z Poděbrad (českým králem 1458–1471) se zařadil mezi nejvyšší zemské úředníky (beneficiarii supremi). Jmenováni byli dva, jeden za panský a druhý za rytířský stav. V dohodě mezi šlechtou a panovníkem z roku 1497, která určila pořadí zemských úřadů, obsadili 10. a 11. místo. Za nimi už byl jen purkrabí Hradeckého kraje. Úřad byl zrušen roku 1625 po přenesení korunovačních klenotů do chrámu sv. Víta v Praze. Jejich místo mezi 12 hlavními zemskými úředníky zaujal prezident nad apelacemi a prezident české komory.

V době vykonávání úřadu nesměl žádný z purkrabích ani na krátkou dobu opustit království. V případě války museli oba pobývat na hradě. K jejich povinnostem patřila i ochrana korunovačních klenotů, pokud byly převezeny do Prahy za účelem korunovace.[1] Úřad spojený s hradním manstvím byl zatížen mnoha finančními břemeny, která královská komora nestačila umořovat podle zvyklostí příjmy z posudného. S peněžním vyrovnáním takovýchto závazků se museli vypořádat sami purkrabí. Obvykle proto držitelé tohoto úřadu nemohli rychle zbohatnout.[1]

Jmenovaní purkrabí z rytířského stavu získali obvykle předchozí politické zkušenosti jako krajští hejtmani nebo jako purkrabí Hradeckého kraje.[1]

V 17. století se jednalo se o výnosný úřad. Příjem z úřadu vynášel Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka nebo Jindřichu Matyáši Thurnovi 8000 zlatých ročně.[2] Příjmy z úřadu však pobíral vždy jen jeden, a to ten, který sloužil déle, dokud nezemřel nebo nebyl sesazen. Pro toho druhého to byl pouze čestný úřad.[3]

Seznam purkrabí karlštejnských za panský stav

Seznam purkrabí karlštejnských za rytířský stav

  • 1419–1420 Jan z Hrádku
  • 1420–1433 (20. 7.) Zdeslav Tluksa z Buřenic († 20. 7. 1433)
  • 1436–1437 (17. 7.) Mikeš Poledne z Lidic na Kozolupech († 17. 7. 1437)
  • 1437 Hynek z Valdeka
  • 1439–1440 Zikmund Bolochovec z Pušperku
  • 1440–1442 Jakub z Řitky († 1442)
  • 1458–1463 Albrecht Šic z Drahynic
  • 1466–1467 Jan Peygar
  • 1469 Rus z Hřešihlav
  • 1499–1500 Heřman z Vojslavic na Loutkově
  • 1500–1502 Jan z Klenového na Žinkovách
  • 1507–1511 Tobiáš Kaplíř ze Sulevic
  • 1525–1526 (29. 8.) Jindřich Kutnaur z Kutnova na Pecce († 29. 8. 1526)
  • 1526–1529 Václav Haugvic z Biskupic na Roudnici a Kopidlně (nejvyšší písař)
  • 1529–1538 Jan Bechyně z Lažan na Pěčíně
  • 1538 (15. 5.) – 1558 Šebestián Markvart z Hrádku na Nekměři
  • 1560–1568 Vilém Muchek z Bukové na Chodově († 1569)
  • 1570–1575 (15. 10.) Mikuláš Miřkovský z Tropčic († 15. 10. 1575)
  • 1576–1586 Jan (starší) Kinský z Vchynic na Zásmucích (1536 – 27. 4. 1590)[5]
  • 1592–1603 Václav Ples Heřmanský ze Sloupna
  • 1603–1605 Jan Vřesovec z Vřesovic na Podsedicích a Libčevsi († 1605)[6]
  • 1605–1612 Kryštof Vratislav z Mitrovic na Lochovicích († 1612)
  • 1612–1613 Ctibor Tiburcius Žďárský ze Žďáru na Kladně
  • 1615–1618 Adam Hrzán z Harasova († 11. 1 1619)
  • 1619–1620 Jindřich Otta z Losu na Komárově (1541 – 21. 6. 1621 Praha, popraven)
  • 1623–1624 Přibík Jeníšek z Újezda (okolo 1580 – 25. 3. 1651 Praha)
  • 1624 (24. 2.) – 1625 (16. 5.) Humprecht III. Czernin z Chudenic (duben 1570 – 22. 5. 1632)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. S. 134. Dále jen Rytíři renesančních Čech. 
  2. ↑ JUŘÍK, Pavel. Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů. Praha: Libri, 2010. 352 s. ISBN 978-80-7277-444-9. S. 164. Dále jen Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů. 
  3. ↑ Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů, s. 102
  4. ↑ K osobnosti karlštejnského purkrabího Jaroslava Bořity z Martinic blíže viz např. Lukáš Vytlačil: Jaroslav Bořita z Martinic; in: Heraldická ročenka 2008, Praha 2009, s. 7-23. (dostupné on-line)
  5. ↑ Rytíři renesančních Čech, s. 134 a 138
  6. ↑ FUČÍKOVÁ, Eliška (ed.). Tři francouzští kavalíři v rudolfínské Praze: Jacques Esprinchard, Pierre Bergeron, François de Bassompierre. Praha: Panorama, 1989. 136 s. S. 128. 

Literatura

  • BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav, 1996. ISBN 80-85268-54-X. S. 94–95. 
  • HLEDÍKOVÁ, Zdenka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-709-1. S. 89–90, 124. 
  • MALÝ, Karel, a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1997. ISBN 80-7201-045-X. S. 67. 
  • PALACKÝ, František. Dílo Františka Palackého I. Příprava vydání Jaroslav Charvát. Praha: [s.n.], 1941. Dostupné online. Kapitola Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, s. 321–417. 
  • VYKOUPIL, Libor. Slovník českých dějin. Brno: Beta, 2000. ISBN 80-902782-0-5. S. 510. 
  • ZIMMERMANN J. W., Příběhové král. Českého za panování Ferdinanda I., díl. 2., Praha 1821.

Související články

Média použitá na této stránce