Karel z Auerspergu (voják)

Karel hrabě z Auerspergu
Velitel císařské gardy
Ve funkci: 1909 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Předchůdce	Alois Paar
Nástupce	funkce zanikla
Zemský velitel v Haliči (11. armádní sbor ve Lvově)
Ve funkci: 1906 – 1909
Předchůdce	Rudolf von Brudermann
Nástupce	Franz Schoedler
Zemský velitel v Chorvatsku (13. armádní sbor v Záhřebu)
Ve funkci: 1805 – 1906
Předchůdce	Antonín Malovec z Malovic
Nástupce	Rudolf von Chavanne
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1906), polní podmaršál (1899), generálmajor (1896)
Narození	12. listopadu 1843 Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	20. března 1926 (ve věku 82 let) Vídeň Rakousko Rakousko
Místo pohřbení	Vídeňský ústřední hřbitov
Titul	hrabě
Rodiče	František Xaver Adolf z Auerspergu a Marie Terezie Scheiblerová
Příbuzní	Helena z Auerspergu (sourozenec)
Profese	voják
Ocenění	velkokříž Císařského řádu Leopoldova (1911) Řád železné koruny 1. třídy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel hrabě z Auerspergu (německy Carl Graf von Auersperg; 12. listopadu 1843 Praha – 20. března 1926 Vídeň) byl česko-rakouský šlechtic a generál c. k. armády. Ve vojsku sloužil od roku 1861 a bojoval v prusko-rakouské válce (1866). V nižších hodnostech u různých posádek strávil řadu let v Čechách a na Moravě. V roce 1906 dosáhl hodnosti generála jezdectva, byl zemským velitelem v Chorvatsku (1905–1906) a v Haliči (1906–1909). V závěru kariéry zastával čestnou funkci velitele jedné z císařských gard (1909–1918). Ze služebního poměru v rakousko-uherské armádě byl propuštěn po zániku monarchie (1918) a poté žil v soukromí ve Vídni.

Pocházel ze starého šlechtického rodu Auerspergů, patřil k hraběcí odnoži české knížecí linie.^[1][2] Byl nejmladším synem hraběte Františka Xavera z Auerspergu (1804–1873), majitele velkostatku Maleč, matka Marie Terezie (1814–1879) byla dcerou c. k. polního podmaršála Karla Wilhelma Scheiblera (1772–1843).^[3][4] Dětství strávil na zámku v Malči a v Krakově, v letech 1857–1861 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a do armády vstoupil v roce 1861 jako podporučík u 1. batalionu polních myslivců v Kadani,^[5] později přešel k hulánskému pluku č. 3. V roce 1865 byl povýšen na nadporučíka a zúčastnil se prusko-rakouské války (bitva u České Skalice, bitva u Hradce Králové, bitva u Tovačova). Po válce sloužil u císařské gardy, později byl přeložen k 6. dragounskému pluku do Brna. Na Moravě strávil několik let a postupoval v hodnostech (rytmistr 1874, major 1884).^[6]. Sloužil mimo jiné v Přerově, jako podplukovník (1887) byl převelen do Šoproně.

V roce 1890 byl povýšen na plukovníka a stal se velitelem 15. dragounského pluku ve Welsu,^[7][8] souběžně vedl výcviky na jezdecké škole ve Vídni. V roce 1896 dosáhl hodnosti generálmajora a převzal velení 6. jezdecké brigády v Miskolci.^[9] Jako velitel jezdecké divize v Jarosławi byl v roce 1899 povýšen na polního podmaršála.^[10] V letech 1905–1906 byl velitelem 13. armádního sboru v Záhřebu, respektive zemským velitelem v Chorvatsku, a k datu 1. listopadu 1906 dosáhl hodnosti generála jezdectva.^[11] V letech 1906–1909 byl velitelem 11. armádního sboru ve Lvově, respektive zemským velitelem pro východní Halič a Bukovinu.^[12][13] Od roku 1909 zastával hodnost kapitána císařské gardy trabantů (Gardekapitän von Kaiserlich-königliche Trabantenleibgarde).^[14][15] Jednalo se o čestnou, ale důležitou pozici u císařského dvora, takže nadále zůstával ve služebním poměru v rakousko-uherské armádě. Penzionován byl formálně k datu 1. prosince 1918,^[16] poté žil v soukromí ve Vídni. Je pohřben na Centrálním hřbitově ve Vídni.

Jako velitel armádního sboru byl v roce 1905 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence.^[17] Od roku 1906 byl čestným majitelem hulánského pluku č. 8 posádkově příslušného do Černovic.^[18][19] Během vojenské kariéry obdržel řadu ocenění. V Rakousku-Uhersku byl nositelem velkokříže Leopoldova řádu (1911), nositelem Řádu železné koruny I. třídy, dále držitelem Vojenského záslužného kříže, Vojenské záslužné medaile, Jubilejní pamětní medaile a Vojenského jubilejního kříže. Několik vyznamenání obdržel také od cizích panovníků, byl nositelem brunšvického Řádu Jindřicha Lva II. třídy (1890), velkokříže pruského Řádu červené orlice (1909), velkokříže bulharského Řádu sv. Alexandra (1913) a rytířem saského Albrechtova řádu (1903).^[20][21]

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 63–64 (heslo Karl Auersperg) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)