Karl Carstens

Karl Carstens
(c) Bundesarchiv, B 145 Bild-F040153-0032 / Wienke, Ulrich / CC-BY-SA 3.0
5. prezident Spolkové republiky Německo
Ve funkci: 1. července 1979 – 30. června 1984
Předchůdce	Walter Scheel
Nástupce	Richard von Weizsäcker
Stranická příslušnost
Členství	Národně socialistická německá dělnická strana (od 1937) Křesťanskodemokratická unie
Narození	14. prosince 1914 Brémy, Německá říše Německá říše
Úmrtí	30. května 1992 (ve věku 77 let) Meckenheim, Německo Německo
Místo pohřbení	Riensberger Friedhof
Choť	Veronica Carstens
Alma mater	Yale Law School Mnichovská univerzita Kolínská univerzita
Profese	politik, diplomat, právník a asistent soudce
Náboženství	Evangelická církev v Německu
Ocenění	velkodůstojník Řádu zásluh o Italskou republiku (1959) Grand Officer of the Military Order of Christ (1960) velká čestná dekorace ve stříbře na stuze Čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku (1962) honorary citizen of Bonn (1964) čestný občan Berlína (1964) … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Karl Carstens
Některá data mohou pocházet z datové položky.

(c) Bundesarchiv, B 145 Bild-F039719-0021 / Schaack, Lothar / CC-BY-SA 3.0

Karl Carstens (14. prosince 1914, Brémy – 30. května 1992, Meckenheim) byl německý politik za CDU, mezi léty 1976 až 1979 předseda Spolkového sněmu a 1979 až 1984 prezident Spolkové republiky Německo.

Kariéra

Narodil se v brémské městské části Schwachhausen jako syn školního rady na obchodní škole. Po složení maturitní zkoušky v roce 1933 na Altes Gymnasium v Brémách, studoval právní vědu a politologii ve Frankfurtu nad Mohanem, Dijonu, Mnichově, Královci a Hamburku, které ukončil v letech 1936 a 1939 státnimi zkouškami. V roce 1938 získal titul doktora právní vědy (Dr. iur.) a stal se právním čekatelem při brémském krajském soudu.

Mezi léty 1939 a 1945 sloužil u protiletadlového dělostřelectva, naposledy jako poručík. Po druhé světové válce působil jako advokát v Brémách v kanceláři Ahlers & Vogel. Mimo to od června 1945 do roku 1947 pracoval pro starostu a soudního senátora Theodora Spittu a spolupodílel se na vytváření brémské zemské ústavy.^[1] V roce 1948 se vydal na postgraduální studia na Yale University v USA, které ukončil o rok později s titulem Master of Laws.

Mezi roky 1949 a 1954 byl právním poradcem brémského senátu a zplnomocněncem Brém u Spolkového sněmu. Od roku 1950 přednášel na kolínské univerzitě, kde se také roku 1952 habilitoval. V roce 1954 začal pracovat v diplomatických službách SRN. Do roku 1955 působil jako stálý zástupce SRN při Radě Evropy ve Štrasburku a poté na ministerstvu zahraničních věcí v Bonnu, kde pracoval jako expert pro evropské otázky ve funkci náměstka spolkového ministra. V roce 1958 převzal vedení oddělení West I Europa. V roce 1960 byl jmenován profesorem státního a lidového práva na kolínské univerzitě.

Od července 1960 byl státním sekretářem na ministerstvu zahraničí (do prosince 1966), poté na ministerstvu obrany (prosinec 1966–1968) a Spolkovém kancléřství (1968–1969). Mezi 1970 až 1972 vedl Výzkumný ústav německé společnosti pro zahraniční politiku (Forschungsinstitut der Deutschen Gesellschaft für Auswärtige Politik) v Bonnu.

V roce 1972 byl zvolen do Spolkového sněmu ze zemské kandidátky Šlesvicka-Holštýnska. Mezi květnem 1973 a říjnem 1976 byl předsedou parlamentní frakce CDU/CSU a vůdce opozice. Po parlamentních volbách v roce 1976 (zvolen ve volebním okrese Ostholstein) byl k 14. prosinci jmenován předsedou Spolkového sněmu. Poslancem byl až do roku 1979, kdy byl navržen jako kandidát a později zvolen pátým spolkovým prezidentem. Kvůli pokročilému stáří (bylo mu 70 let) se vzdal kandidatury na své druhé období v prezidentském křesle a 30. června 1984 opustil svůj úřad.

Rodina

(c) Bundesarchiv, Bild 146-2008-0320 / CC-BY-SA 3.0

V roce 1944 se oženil s Veronikou Priorovou, pozdější odbornou lékařku pro interní medicínu. Manželství zůstalo bezdětné. Manželé v roce 1982 založili Nadaci Karla a Veroniky Carstensových (Karl und Veronica Carstens-Stiftung), jejímž cílem je podpora vědy a výzkumu v oblasti přírodní léčby a homeopatie.

Členství v NSDAP

Mezi léty 1940 až 1945 byl Carstens členem NSDAP. Žádost o přijetí do strany z roku 1937 měl podat jako právní čekatel z podnětu prezidenta krajského soudu a pod pohrůžkou profesní újmy. Avšak od roku 1934 byl členem 5/75 Sturmu SA, polovojenské organizace NSDAP. Na základě jeho příslušnosti k NSDAP se komunistické a socialistické organizace, odbory a některé známé osobnosti – jako např. herečka Hanne Hiob – sešly 23. května 1979 na demonstraci.

Vyznamenání

• velkodůstojník Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 19. prosince 1959^[2]
• velkodůstojník Řádu Kristova – Portugalsko, 4. února 1960^[3]
• velká čestná dekorace ve stříbře na stuze Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku – Rakousko, 1962^[4]
• velkokříž Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 8. srpna 1965^[5]
• velkokříž Řádu Kristova – Portugalsko, 13. října 1966^[3]
• velká čestná dekorace ve zlatě na stuze Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku – Rakousko, 1977^[6]
• velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo – Německo, 1979
• velkokříž s řetězem Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 18. září 1979^[7]
• velkokříž s řetězem Řádu svatého Jakuba od meče – Portugalsko, 23. prosince 1980^[3]
• velkokříž s řetězem Řádu Karla III. – Španělsko, 28. září 1981 – udělil král Juan Carlos I.^[8]
• velkohvězda Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku – Rakousko, 1982^[9]
• rytíř Řádu Rajamitrabhorn – Thajsko, 29. února 1984^[10]
• Bavorský řád za zásluhy – Bavorsko^[11]
• Řád Jamajky – Jamajka^[12]
• velkokříž Řádu Isabely Katolické – Španělsko

Dílo

• Der gutgläubige Erwerb von Pfandrechten an Grundstücksrechten, disertační práce, 1938
• Grundgedanken der amerikanischen Verfassung und ihre Verwirklichung, habilitační práce, 1952/54
• Das Recht des Europarates, 1956
• Politische Führung – Erfahrungen im Dienst der Bundesregierung, 1971
• Bundestagsreden und Zeitdokumente, Bonn 1977
• Reden und Interviews, 4 svazky, Bonn 1979–1983
• Deutsche Gedichte (Hrsg.), 1983
• Erinnerungen und Erfahrungen, 1993

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Karl Carstens na německé Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karl Carstens na Wikimedia Commons

Literatura

• SZATKOWSKI, Tim. Karl Carstens. Eine politische Biographie. Köln-Weimar-Wien: Böhlau-Verlag, 2007. ISBN 978-3-412-20013-8. (německy)