Karl Georg Huyn

Karl Georg hrabě Huyn
Místodržitel v Haliči
Ve funkci: 1917 – 1918
Předchůdce	Erich von Diller
Nástupce	úřad zanikl
Velitel 17. armádního sboru
Ve funkci: 1914 – 1914
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	Karel Křítek
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generálplukovník (1917), generál jezdectva (1914), polní podmaršál (1910), generálmajor (1905)
Narození	18. listopadu 1857 Vídeň
Úmrtí	21. února 1938 (ve věku 80 let) Bolzano
Titul	hrabě
Rodiče	Johann Karl Huyn
Děti	Hans Huyn
Příbuzní	Rudolf Huyn a Pavel Huyn (sourozenci) Hans Huyn (vnuk)
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Profese	guvernér a voják
Commons	Karl von Huyn
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Jiří Otto Maria hrabě Huyn (německy Karl/Carl Georg Otto Maria Graf Huyn) (18. listopadu 1857 Vídeň – 21. února 1938 Bolzano) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1879, uplatnil se jako štábní důstojník i jako diplomat. Za první světové války převzal velení armádního sboru na východní frontě, kvůli neúspěchům byl ale odvolán ještě v roce 1914. Po nástupu císaře Karla I. byl znovu povolán do aktivní služby, dosáhl hodnosti generálplukovníka (1917) a v letech 1917–1918 byl posledním rakousko-uherským místodržitelem v Haliči. Po roce 1918 žil v soukromí. Jeho mladším bratrem byl pražský arcibiskup Pavel Huyn.

Pocházel ze šlechtického rodu Huynů,^[1] narodil se jako třetí syn generála hraběte Jana Karla Huyna (1812–1889) a jeho manželky Natalie, rozené hraběnky Sarntheinové (1826–1904).^[2][3] První vojenské vzdělání získal na kadetní škole v Sankt Pölten, poté studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.^[4] V roce 1879 nastoupil jako poručík k dragounskému pluku č. 2. později si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni (1881–1883), Jako štábní důstojník poté sloužil v Mariboru a ve Lvově. V roce 1887 byl povýšen na kapitána a sloužil v Přemyšlu. V roce 1892 působil krátce jako vojenský attaché v Bukurešti^[5][6] a v hodnosti majora byl pak jmenován šéfem štábu v Krakově. V roce 1899 byl povýšen na plukovníka a byl velitelem 2. hulánského pluku v Tarnówě, kde pak sloužil do roku 1905.^[7] V roce 1905 dosáhl hodnosti generálmajora a stal se velitelem jezdecké brigády ve Vídni.^[8] Za plnění služebních povinností byl mnohokrát oceněn svými nadřízenými, vrchní velitel armády arcivévoda Bedřich vyzdvihl jeho účast na manévrech v roce 1910. V roce 1910 byl Huyn povýšen na polního podmaršála a převzal velení jezdecké divize v Krakově.^[9]

Před první světovou válkou zastával funkci generálního inspektora jezdectva^[10] a k datu 1. května 1914 dosáhl hodnosti generála jezdectva. Na začátku první světové války byl jmenován velitelem nově zformovaného 18. armádního sboru a s ním byl začleněn do 4. armády generála Auffenberga na východní frontě.^[11] Jako sborový velitel obdržel také titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[12] Po prvních neúspěších u Komarówa byl již v září 1914 zbaven velení a odvolán do Vídně.

V roce 1917 byl znovu povolán do aktivní služby, byl povýšen do hodnosti generálplukovníka^[13] a stal se místodržitelem v Haliči, protože s místními poměry byl dobře seznámen díky dlouholeté předchozí službě u posádek v Krakově.^[14] Z titulu této funkce byl zároveň ředitelem zemského finančního ředitelství a zemské školní rady ve Lvově.^[15] V úřadu haličského místodržitele setrval do konce první světové války, po uzavření Brestlitevského míru ale propukly národnostní spory mezi Poláky a Ukrajinci a v oblasti Haliče měly rakousko-uherské úřady stále menší vliv. Haličský zemský sněm 30. října 1918 odhlasoval připojení Haliče k Polsku, navzdory tomu Huyn předal správu regionu do rukou ukrajinských úřadů, což vedlo k dalším konfliktům. K datu 1. prosince 1918 byl penzionován a od té doby žil v soukromí.^[16]

Jako příslušník šlechtické rodiny byl v roce 1883 jmenován c. k. komořím.^[17] Jako velitel armádního sboru obdržel v roce 1914 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[18] Během vojenské služby získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[19][20] Od roku 1912 byl také čestným majitelem hulánského pluku č. 12 ve Varaždíně.^[21][22]

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1903)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1904)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1911)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1914)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1917)
• Bronzová vojenská záslužná medaile s válečnou dekorací (1917)

• rytíř Řádu nizozemského lva (1891, Nizozemsko)
• komandér Řádu rumunské koruny (1894, Rumunsko)
• komandér Řádu sv. Mořice a Lazara (1903, Itálie)
• Řád lva a slunce I. třídy (1909, Persie)
• velkokříž Řádu sv. Alexandra (1909, Bulharsko)
• Řád pruské koruny I. třídy (1910, Německo)
• velkokříž Vévodského sasko-ernestinského domácího řádu (1912, Sasko)

Jeho manželkou byla od roku 1892 hraběnka Ignatia Lützowová (1871–1956), která byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.^[23] Z manželství se narodili dva synové, starší Jan František (1894–1941) sloužil u rakousko-uherského námořnictva, mladší Karel Jiří (1898–1928) byl poručíkem v c. k. armádě.^[24]

V armádě sloužili také Karlovi bratři Ludvík Josef (1852–1931) a Otto Alois (1859–1928), oba dosáhli hodnosti generálmajora. Další bratr Rudolf (1855–1918) byl státním úředníkem a poslancem říšské rady. Nejznámější ze sourozenců byl nejmladší bratr Pavel (1868–1946), který byl biskupem v Brně (1904–1916) a poté arcibiskupem v Praze (1916–1919), po vzniku Československa pobýval ve Švýcarsku a v Římě.

Karlovým bratrencem byl tyrolský místodržitel a rakouský ministr vnitra hrabě Friedrich von Toggenburg (1866–1958).

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 165–166 (heslo Karl Huyn) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
• POUZAR, Vladimír: Almanach českých šlechtických rodů 2005; Praha, 2005; 485 s. (heslo Huyn s. 167–172) ISBN 80-85955-29-6

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karl Georg Huyn na Wikimedia Commons
• Karl Huyn na webu valka.cz
• Karl Huyn na webu austro-hungarian army
• Karl Huyn in: Österreichisches Biographisches Lexikon