Karl Ludwig Ficquelmont

Karl Ludwig hrabě Ficquelmont
Hrabě Ficquelmont jako c.k. polní podmaršál a velvyslanec v Rusku (1838, Josef Kriehuber, litografie)
Hrabě Ficquelmont jako c.k. polní podmaršál a velvyslanec v Rusku (1838, Josef Kriehuber, litografie)
Ministerský předseda Rakouského císařství
Ve funkci:
18. dubna 1848 – 7. května 1848
PředchůdceFrantišek Antonín Kolovrat
NástupceFranz von Pillersdorf
4. ministr zahraničí Rakouského císařství
Ve funkci:
21. března 1848 – 7. května 1848
PředchůdceKlemens Metternich
NástupceJohann Wessenberg-Ampringen
Prezident Dvorské válečné rady
Ve funkci:
1. března 1848 – 21. března 1848
PředchůdceIgnác Hardegg
Nástupceúřad zrušen
Rakouský velvyslanec v Rusku
Ve funkci:
1829 – 1840
PředchůdceŠtěpán Zichy
NástupceFrantišek Colloredo-Walsee
Rakouský vyslanec v Království obojí Sicílie
Ve funkci:
1821 – 1829
Rakouský vyslanec ve Švédsku
Ve funkci:
1814 – 1820

Narození23. března 1777
Dieuze
Úmrtí7. dubna 1857 (ve věku 80 let)
Benátky
ChoťDorothea de Ficquelmontová (od 1821)
DětiAlžběta Alexanda z Ficquelmontu
PříbuzníManfred z Clary-Aldringenu, Siegfried z Clary-Aldringenu a Karel z Clary-Aldringenu (vnoučata)
Profesepolitik, diplomat, spisovatel a důstojník
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna
Řád železné koruny
Řád sv. Ondřeje
rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského
Královský uherský řád sv. Štěpána
CommonsKarl Ludwig von Ficquelmont
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Ludwig hrabě von Ficquelmont (Gabriel Charles Louis Bonaventure comte de Ficquelmont; 23. března 1777 Dieuze7. dubna 1857 Benátky) byl rakouský státník, generál a diplomat francouzského původu. Za francouzské revoluce vstoupil do rakouské armády a zúčastnil se napoleonských válek. Později se uplatnil jako diplomat, byl dlouholetým rakouským vyslancem v Neapoli (1821–1829) a velvyslancem v Petrohradě (1829–1840), v armádě nakonec dosáhl hodnosti generála jízdy. V revolučním roce 1848 byl krátce rakouským ministrem zahraničí a předsedou vlády.[1] V květnu 1848 z obou funkcí odstoupil a odešel do ústraní. Zemřel ve svém paláci v Benátkách, díky příbuzenským vazbám na rod Clary-Aldringenů byl pohřben v Dubí u Teplic.

Mládí v armádě

Hrabě Ficquelmont v roce 1837

Pocházel ze staré šlechtické rodiny z Lotrinska připomínané od 12. století. Narodil se na zámku Dieuze v severní Francii jako syn hraběte Maximiliena Chrétiena Ficquelmonta (1746–1819). V roce 1789 byl ve Versailles uveden ke dvoru Ludvíka XVI., krátce poté v době francouzské revoluce s rodinou emigroval. Jako voják nejprve vstoupil do exilové armády knížete Condé, v roce 1793 se stal jezdeckým důstojníkem rakouské armády. Zúčastnil se francouzských revolučních válek, bojoval v severní Francii, Nizozemí a v Německu na Rýně. Ve druhé koaliční válce na sebe upozornil generála Latoura, který patřil též k francouzské aristokratické emigraci. Pod Latourovým patronátem začal postupovat v hodnostech a nakonec získal i přístup k císařskému dvoru ve Vídni. Během tažení v roce 1805 bojoval na Dunaji, byl povýšen na majora, stal se křídelním pobočníkem císaře Františka I. a v roce 1806 byl jmenován císařským komořím, dosáhl také potvrzení hraběcího titulu pro Rakousko. V tažení proti Napoleonovi v roce 1809 bojoval znovu na Dunaji, mezitím byl povýšen na podplukovníka (1808) a plukovníka (1809), v této hodnosti byl náčelníkem štábu arcivévody Ferdinanda d'Este. V roce 1811 přes Balkán a Středozemní moře odjel do Španělska, kde bojoval ve Wellingtonově armádě proti napoleonským vojskům. Ve španělské armádě dosáhl hodnosti plukovníka jezdectva, v roce 1813 se vrátil do rakouského vojska a v roce 1814 byl povýšen na generálmajora.

Diplomat a rakouský ministerský předseda

Erb rodu Ficquelmontů
Palác Clary-Aldringenů v Benátkách, sídlo Karla Ludwiga Ficquelmonta

V závěru napoleonských válek se spřátelil s knížetem Metternichem a z vojáka se stal postupně diplomatem. Od prosince 1813 byl generálním pobočníkem rakouské armády v severní Itálii, v létě 1814 byl účastníkem spojenecké okupace Francie. Poté se zúčastnil Vídeňského kongresu a na Metternichův návrh byl jmenován rakouským vyslancem ve Švédsku (1814–1820). V letech 1820–1821 byl vyslancem v Toskánsku, kde byl zároveň diplomatickým zástupcem pro vévodství Lucca. Na jaře 1821 se jako politický komisař připojil k armádě generála Frimonta, která měla potlačit povstání karbonářů v Neapoli. Ficquelmont byl pak v Neapoli rakouským vyslancem (1821–1829) a podporoval konzervativní zásady Svaté aliance. Mezitím byl v roce 1823 jmenován c. k. tajným radou a v roce 1830 dosáhl hodnosti polního podmaršála. V letech 1829–1840 byl rakouským velvyslancem v Petrohradě, kde získal důvěru cara Mikuláše I. a pomáhal upevňovat spojenectví mezi Ruskem a Rakouskem. V roce 1835 doprovázel Mikuláše I. na setkání tří panovníků do Teplic. V roce 1840 absolvoval Ficquelmont ozdravný pobyt v Mariánských Lázních a znovu také v Teplicích. Od roku 1840 byl ve Vídni státním a konferenčním ministrem, zároveň vedl vojenský odbor na ministerstvu zahraničí a v této době patřil k nejdůležitějším spolupracovníkům kancléře Metternicha. V roce 1843 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva[2], příležitostně byl pověřován dalšími diplomatickými úkoly. V roce 1846 vedl zvláštní misi do Berlína v otázce rakouské anexe Krakova, v roce 1847 pobýval v Benátkách u místokrále arcivévody Rainera.

K datu 1. března 1848 byl jmenován prezidentem Dvorské válečné rady namísto zemřelého hraběte Ignáce Hardegga. Krátce poté vypuklo povstání ve Vídni a Uhrách a kancléř Metternich byl odvolán. Ficquelmont místo něj převzal 21. března 1848 úřad ministra zahraničí, o necelý měsíc později 18. dubna 1848 se po rezignaci hraběte Františka Antonína Kolovrata stal i předsedou ministerské rady. Ficquelmont měl sice pověst vzdělaného a kultivovaného diplomata, díky svým konzervativním postojům a dlouholetému přátelství s odvolaným Metternichem však neměl šanci získat si přízeň revolučně naladěného obyvatelstva. Dubnová ústava nesplnila očekávání a začátkem května 1848 došlo ve Vídni k dalším nepokojům. Ficquelmont 7. května odstoupil ze všech funkcí a odešel do soukromí.

Rodina a soukromý život

Dorothea Ficquelmont, rozená Tiesenhausen (1804–1863), portrét Johanna Endera z roku 1828

V roce 1821 se v Neapoli oženil s ruskou šlechtičnou Dorotheou (Darjou, Dolly) Tiesenhausenovou (1804–1863), vnučkou maršála knížete Kutuzova a dcerou kapitána Ferdinanda Tiesenhausena (1782–1805), který padl v bitvě u Slavkova. Dorothea byla dámou ruského Řádu sv. Kateřiny a po dobu manželovy diplomatické mise v Rusku vedla v Petrohradě vyhlášený společenský salón. Udržovala přátelské kontakty mimo jiné s A. S. Puškinem. Z Ficquelmontova manželství s Dorotheou Tiesenhausenovou se narodila jediná dcera Alžběta Alexandra (1825–1878)[3], která byla později c.k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. V roce 1841 se provdala za knížete Edmunda Clary-Aldringena (1813–1894)[4], majitele panství Teplice, kde Ficquelmont po svém odchodu do soukromí často pobýval.[5] V roce 1855 koupil palác v Benátkách, kde o dva roky později zemřel. Pohřben byl v rodové hrobce Clary-Aldringenů v Dubí u Teplic.

Po odchodu do soukromí se věnoval psaní a byl autorem několika prací, v nichž zúročil své dlouholeté zkušenosti v evropské diplomacii. Některá jeho díla (psaná ve francouzštině) se během 19. století dočkala více vydání a překladu do několika jazyků (Lord Palmerston, l'Angleterre et le continent, 2 svazky, 1852; La politique de la Russie et le principautés danubiennes, 1854). Posmrtně byly v roce 1859 vydány nedokončené paměti. Jeho písemnosti soukromého i úředního charakteru jsou uloženy v rodovém archivu Clary-Aldringenů ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích.

Během své dlouholeté kariéry obdržel řadu vyznamenání v Rakousku i od zahraničních panovníků. V roce 1814 se stal nositelem Leopoldova řádu, v roce 1816 získal Řád železné koruny III. třídy. Na konci napoleonských válek převzal od ruského cara Alexandra I. Řád sv. Anny (Rusko) a Řád sv. Vladimíra. Během diplomatické mise ve Stockholmu získal švédský Řád meče, další vyznamenání získal v několika italských státech, mimo jiné byl nositelem papežského Kristova řádu, v Nizozemí dostal Řád nizozemského lva. Jako rakouský velvyslanec v Petrohradě obdržel ruský Řád sv. Ondřeje (1833) a při příležitosti setkání tří panovníků v Teplicích byl dekorován velkokřížem uherského Řádu sv. Štěpána (1835). V roce 1844 získal v Belgii Leopoldův řád a v návaznosti na diplomatickou misi do Berlína v roce 1846 se stal rytířem pruského Řádu černé orlice. Po ukončení aktivní politické kariéry nakonec obdržel Řád zlatého rouna (1852).[6]

Odkazy

Reference

  1. Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 583–584
  2. Služební postup Karla Ludwiga Ficquelmonta in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815), Vídeň, 2006; s. 31 dostupné online
  3. Rodina Ficquelmontů in: Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1865, Gotha, 1864; s. 287–288 dostupné online
  4. Rodokmen Clary-Aldringenů
  5. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Severní Čechy; Praha, 1984
  6. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých, (Zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 271

Literatura

  • Ottův slovník naučný, 9. díl; Praha, 1895 (reprint 1998); s. 165–166 ISBN 80-7185-057-8
  • MĚŘIČKA, Matěj: Alžběta Alexandra Clary-Aldringen v zrcadle své korespondence (bakalářská práce), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2010; 134 s. dostupné online

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Karl Ludwig von Ficquelmont.jpg
Karl Ludwig von Ficquelmont, Lithographie von Josef Kriehuber, 1838
Austria Bundesadler.svg
Coat of arms of Austria: Coat of arms of Austria, depicting the black eagle. (Not official Version with several mistakes in colours, dimensions and other.)
Ficquelmont by Hau.jpg
Graf Carl Ludwig von Ficquelmont (1777-1857) Comte Charles-Louis de Ficquelmont
Palazzo Clary Venezia Zattere.jpg
Autor: Abxbay, Licence: CC BY-SA 3.0
palazzo Clary Venise
Д Ф Фикельмон.jpg
Dorothea de Ficquelmont)
label QS:Len,"Dorothea de Ficquelmont)"
label QS:Lru,"Портрет Д. Ф. Фикельмон"