Karl Ludwig Grünne

Karl Ludwig Grünne
C. k. generál jízdy a císařský nejvyšší štolba hrabě Karl Ludwig Grünne (1873)
Doživotní člen Panské sněmovny rakouské Říšské rady
Ve funkci: 1883 – 15. června 1884
Panovník	František Josef I.
Nejvyšší štolba císařského dvora
Ve funkci: 1849 – 1875
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Evžen Dominik Bruntálský z Vrbna
Nástupce	Emerich z Thurn-Taxisu
Nejvyšší hofmistr císařského dvora
Ve funkci: 1848 – 1849
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	úřad neobsazen, předtím Rudolf Josef Colloredo-Mannsfeld
Nástupce	Karel František z Lichtenštejna
Nejvyšší hofmistr arcivévody Štěpána
Ve funkci: 1847 – 1848
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	generál jezdectva (1864), polní podmaršál (1850), generálmajor (1849)
Narození	25. srpna 1808 Vídeň Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	14. června 1884 (ve věku 75 let) Baden u Vídně Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Dobersberg
Titul	hrabě
Choť	(1831) Karolína z Trauttmansdorff-Weinsbergu (1808–1886)
Rodiče	Philipp Ferdinand Grünne (1762–1854)
Děti	Philipp Grünne
Příbuzní	tchán: Jan Nepomuk z Trauttmansdorffu (1780–1834) tchyně: Alžběta Marie Filipína z Fürstenberg-Weitry (1784–1865) švagr: Ferdinand Jáchym z Trauttmansdorffu (1803–1859)
Zaměstnání	politik
Profese	voják, politik a důstojník
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	Řád zlatého rouna (1881)
Commons	Karl Ludwig von Grünne
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Ludwig hrabě Grünne (německy Karl/Carl Ludwig Graf Grünne von Pinchard; 25. srpna 1808 Vídeň – 15. června 1884 Baden u Vídně) byl rakouský generál, politik a dvořan. Jako císařský generální pobočník patřil k nejvlivnějším osobnostem prvního desetiletí vlády Františka Josefa (1848–1859). Z důležitých funkcí byl odvolán po prohrané válce v Itálii v roce 1859, formálně si ale uchoval vysoké hodnosti u dvora do roku 1875.

Pocházel ze šlechtické rodiny nizozemského původu, předkové od 18. století působili ve službách Habsburků. Narodil se jako jediný syn generála jízdy a vojenského spisovatele hraběte Philippa Ferdinanda Grünna (1762–1854),^[1] vojenská služba byla v rodině tradiční. V devatenácti letech vstoupil do armády a již v roce 1828 byl podporučíkem a o rok později byl povýšen na nadporučíka u 26. pěšího pluku. Nadále rychle postupoval v hodnostech, v roce 1830 byl rytmistrem u 4. hulánského pluku v Aradu.^[2] V roce 1838 byl povýšen na majora a několil let strávil u 5. hulánského pluku v Žatci.^[3] V roce 1842 byl jmenován podplukovníkem a již o rok později dosáhl hodnosti plukovníka. V té době byl přidělen jako osobní komorník ke dvoru arcivévody Štěpána, který byl v té době místodržitelem v Čechách a Grünne s ním pobýval v Praze.^[4] Formálně byl tehdy příslušný k 2. hulánskému pluku.^[5] v letech 1847–1848 byl nejvyšším hofmistrem arcivévody Štěpána.^[6] Jako oblíbenec arcivévodkyně Žofie byl v srpnu 1848 jmenován nejvyšším hofmistrem arcivévody Františka Josefa, který se v prosinci téhož roku stal císařem. Z postu nejvyššího hofmistra přešel Grünne do funkce nejvyššího štolby (1849–1875),^[7] mezitím byl v roce 1848 povýšen na generálmajora. Od prosince 1848 byl císařovým generálním pobočníkem a od roku 1850 také ředitelem císařovy vojenské kanceláře, v roce 1850 byl povýšen na c. k. polního podmaršála.^[8] V padesátých letech měl z titulu svých funkcí značný vliv na veřejné záležitosti, především v oblasti armády. Vystupoval jako stoupenec absolutismu a odpůrce vojenských reforem, jako císařův generální pobočník byl v letech 1857–1859 též členem vlády.^[9]

Po neúspěchu války se Sardinií v roce 1859 se veřejné mínění obrátilo proti Grünnovi, který byl viněn z personálního pochybení v prosazení nepřílíš schopného generála Gyulaie na post vrchního velitele. Prohraná válka v Itálii znamenala pro Rakousko ztrátu Lombardie a v konečném důsledku také pád Bachova absolutismu. Grünne byl odvolán z důležitých funkcí a byla mu ponechána jen čestná hodnost císařského nejvyššího štolby, souběžně zastával také čestný post kapitána jedné z císařských gard. Od té doby žil víceméně v ústraní, v armádě nicméně ještě v roce 1864 dosáhl hodnosti generála jezdectva.^[10][11] K datu 3. listopadu 1875 byl v armádě penzionován^[12], současně odešel z funkce císařského nejvyššího štolby.

Zemřel v Badenu u Vídně a pohřben byl v rodinné hrobce v Dobersbergu.

V roce 1831 byl jmenován c. k. komořím^[13] a jako hofmistr arcivévody Štěpána obdržel v roce 1847 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[14] Během služby v armádě a u dvora se stal nositelem nejvyšších rakouských vyznamenání, řadu ocenění získal také od zahraničních panovníků.^[15][16] Od roku 1865 byl čestným majitelem hulánského pluku č. 1 dislokovaného ve Lvově.^[17] Krátce před smrtí byl v roce 1883 jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.

• Řád zlatého rouna (1865)^[18]
• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1859)
• velkokříž Leopoldova řádu (1853)
• Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1849)

• rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko)
• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• Řád bílého orla I. třídy (Rusko)
• Řád sv. Stanislava II. třídy (Rusko)
• velkokříž Řádu růže (Brazílie
• velkokříž Řádu čestné legie (Francie)
• Řád červené orlice I. třídy (Prusko)
• Řád Medžidie I. třídy (Osmanská říše)
• Řád lva a slunce I. třídy (Persie)
• velkokříž Řádu Guelfů (Hannoversko)
• Řád svatého Januaria (Království Obojí Sicílie)
• Konstantinův řád svatého Jiří (Království Obojí Sicílie)
• velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)
• velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánsko)
• velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)
• velkokříž Řádu meče (Švédsko)
• velkokříž Leopoldova řádu (Belgie)
• velkokříž Řádu Adolfa Nasavského (Lucembursko)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (Württembersko)
• Vévodský sasko-ernestinský domácí řád (Sasko)
• Řád zähringenského lva (Bádensko)
• Domácí a záslužný řád vévody Petra Fridricha Ludvíka (Oldenbursko)
• Domácí řád Albrechta Medvěda (Anhaltsko)

Po otci byl majitelem velkostatků Dobersberg a Peigarten v Dolním Rakousku poblíž hranic s jižními Čechami. K velkostatkům patřilo 1 895 hektarů půdy a po úmrtí Karla Grünna byla v pozůstalostním řízení jejich hodnota vyčíslena na 884.000 korun.^[19]

Dne 16. května 1831 se ve Vídni oženil s Karolínou Trauttmansdorffovou (29. února 1808 Vídeň – 19. března 1886 Baden u Vídně), c. k. palácovou dámou, dcerou nejvyššího štolby knížete Jana Nepomuka Trauttmansdorffa (1780–1834) a jeho manželky Alžběty Marie Filipíny z Fürstenbergu (1784–1865). Měli spolu šest dětí^[20]:

• 1. Karolína (5. července 1832 Vídeň – 21. března 1911 Graz), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, manžel 1852 Kálmán (Koloman) hrabě Széchenyi (6. října 1824 Šoproň – 17. ledna 1914 Šoproň), c. k. tajný rada
• 2. Filip (4. listopadu 1833 Vídeň – 25. března 1902 Dobersberg), c. k. polní zbrojmistr, velitel v Praze 1889–1899, manželka 1878 Klotylda Johanna Thun-Hohenstein (5. ledna 1854 Praha – 16. září 1934 Dobersberg)
• 3. Marie Anna (Marianne) (1835 Vídeň – 23. srpna 1906 Altmünster), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, manžel 1862 László (Ladislaus) hrabě Szapáry (22. listopadu 1831 Pešť – 28. září 1883 Prešpurk (Bratislava)), c. k. polní podmaršál
• 4. Ferdinand (1836–1866), c. k. major (padl v bitvě u Hradce Králové)
• 5. Rudolf Ferdinand (19. září 1838 Vídeň – 4. ledna 1915 Vídeň), c. k. komoří, plukovník
• 6. Terezie (1. srpna 1840 Žatec – 17. března 1911 Štýrský Hradec (Graz)), manžel 1864 Humbert hrabě Černín z Chudenic (15. ledna 1827 Vídeň – 30. listopadu 1910 Štýrský Hradec), c. k. komoří

• Ottův slovník naučný, díl X.; Praha, 1896, s. 542–543 dostupné online
• URBAN, Otto: František Josef I.; Praha, 1991 318 s. ISBN 80-204-0173-3
• TARABA, Luboš: Krve po kolena. Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie; Praha, 2011 320 s. ISBN 978-80-7557-205-9

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karl Ludwig von Grünne na Wikimedia Commons
• Karl Ludwig Grünne na webu rakouského parlamentu dostupné online