Kartografické dílo

Mapa Finska z roku 1969

Kartografické dílo je souhrnné označení pro mapy a mapám příbuzná zobrazení. Základní dělení kartografických děl:

  • díla rovinná (mapy)
  • díla prostorová (glóby)

Mapy a mapová díla

Mapa je zmenšený generalizovaný konvenční obraz Země, nebeských těles, kosmu či jejich částí, převedený do roviny pomocí matematicky definovaných vztahů (kartografickým zobrazením), ukazující podle zvolených hledisek polohu, stav a vztahy přírodních, socioekonomických a technických objektů a jevů. (ČSN 730402 /národní definice/)

Dělení map

Mapy dělíme podle:[1]

1. Podle měřítka:

  • mapy velkých měřítek
  • mapy středních měřítek
  • mapy malých měřítek
Měřítkovelkéstřednímalé
Geografické hlediskodo 1:200 000od 1:200 000 do 1:1 000 000od 1:1 000 000
Geodetické hlediskodo 1:5 000od 1:5 000 do 1:200 000od 1:200 000

2. Podle obsahu:

Topografická mapa Polska
  • mapy se všeobecným obsahem
    • topografické – do měřítka cca 1 : 1 000 000, velmi podrobné, malý (zanedbatelný) vliv zkreslení
    • obecně zeměpisné (všeobecně geografické) – vysoká míra generalizace, velký vliv zkreslení
  • tematické
    • fyzickogeografické – geologické, geomorfologické, hydrologické, klimatické, půdní…
    • socioekonomické – dopravy, průmyslu, zemědělství, obyvatelstva, politické, administrativní…
    • další – životního prostředí…

3. Podle účelu:

  • mapy pro národní hospodářství (státní mapová díla)
  • pro výuku (atlasové, nástěnné, příruční)
  • vojenské
  • pro vědu, kulturu a osvětu (mapy dopravy, geologické mapy…)
  • mapy pro orientaci a sport (turistické, cyklistické, automapy, plány měst…)
  • pro propagační účely (reklamní)

4. Podle zobrazeného území:

Geologická mapa přivrácené strany Měsíce
  • mapy Země – planisféry, hemisféry, mapy kontinentů…
  • mapy mimozemských těles – Měsíce, planet a měsíců,
  • mapy hvězdné (mapy hvězdné oblohy),
  • mapy neexistujících území (Středozemě…)

5. Podle počtu mapových listů:

  • Samostatná mapa
  • Mapové dílo (soubor map vyhotovený a uspořádaný podle jednotné koncepce, který pokrývá určité území a má jednotné měřítko, jednotný rozměr mapových listů a území pokrývá souvisle)
  • Mapový soubor (soubor map vyhotovený a uspořádaný podle jednotné koncepce, který pokrývá určité území (není nutné stejné měřítko u všech map ani souvislé pokrytí území)
  • Atlas (systematicky uspořádané soubory map zpracované jako celek podle jednotného řídícího záměru)

6. Podle formy záznamu:

  • analogové mapy
  • fotomapy (získané úpravou leteckých snímků nebo metodami DPZ)
  • reliéfní mapy (plastické mapy)
  • tyflomapy (mapy pro nevidomé a slabozraké)
  • digitální mapy
  • (mentální mapy)

7. Podle způsobu vzniku:

  • Původní (vznik na základě přímého mapování)
  • Odvozené (zpracované z podkladů existujících map)

8. Podle časového hlediska:

Mapa s předpovědí vývoje teploty v USA
  • statické (zobrazují předměty a jevy k určitému datu)
  • dynamické (zachycují vývoj v čase, v časové řadě)
  • prognostické (odhadují vývoj jevu v budoucnosti)

Další:

  • panoramatické mapy (v perspektivním, axonometrickém nebo jiném zobrazení poskytující panoramatický pohled na zobrazované území; aby se panoramatický obraz mohl považovat za mapu, musí obsahovat mapové znaky, např. turisticky zajímavých objektů)
  • blokdiagram

Mapa a plán

Plán je zmenšený pravoúhlý průmět malé části zemského povrchu a s ním spojených objektů do roviny. Nepočítá se zakřivením Země, neobsahuje zpravidla výškopis a polohopis se omezuje na obrysové čáry zájmových objektů. Plány bývají vyhotoveny ve velkém měřítku. Vzdálenosti na zemském povrchu můžeme sice považovat za vodorovné do velikosti území cca 700 km2, bohužel toto neplatí pro výšky.[2]

Glóby

Glóbus francouzského geografa a kartografa Josepha Foresta

Glóbus (lat. globus, koule) je v kartografii obvykle otáčivý model naší planety (terestrický glóbus), Měsíce nebo i jiné planety. Poměr mezi poloměrem glóbu a poloměrem referenční koule se nazývá číselné měřítko glóbu. Může však také představovat pohled na hvězdnou oblohu jako na kouli viděnou zvenčí (nebeský glóbus).[3]

Odkazy

Reference

  1. Kartografická díla | La-ma. www.la-ma.cz [online]. [cit. 2016-06-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-10. 
  2. Zobrazení e-opor. is.mendelu.cz [online]. [cit. 2016-06-27]. Dostupné online. 
  3. Kartografie a Geoinformatika - multimediální učebnice. oldgeogr.muni.cz [online]. [cit. 2016-06-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-05. 

Literatura

  • ČAPEK, Richard; MIKŠOVSKÝ, Miroslav; MUCHA, Ludvík. Geografická kartografie : vysokoškolská učebnice pro studenty přírodovědecké fakulty UK skupiny studijních oborů 13 - Geografické vědy a studenty studijního oboru 76-12-8 Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů - zeměpis. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. ISBN 80-04-25153-6. Kapitola Druhy map, s. 23–29. 
  • KUCHAŘ, Karel. Základy kartografie. 1.. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1953. 190 s. 

Související články

Média použitá na této stránce

Suomi Yleislehtijakokartta 1969.pdf
Autor: Maanmittauslaitos, Licence: CC BY-SA 4.0
Suomi Yleislehtijakokartta 1:1000 000 1969
NOAA Satellites and Data Help Predict Heat Waves (NESDIS 2021-08-03).gif
Sweltering temperatures continue to cover large portions of North America, and the excessive heat has not only contributed to a massive drought in the West, but is also fueling wildfires that are creating their own weather. This animated loop from last week shows the predicted surface air temperature from July 29 to Aug. 6. Based on the Global Forecast System (GFS), a NOAA’s National Centers for Environmental Prediction (NCEP) weather forecast model run by the National Weather Service, the map’s dark orange and red colors represent the extreme heat expected across the West and the Northern Plains in late July. The yellow colors indicate cooler temperatures moving into the Great Lakes and Northeast for the beginning of August. The GFS is a global numerical weather prediction system which utilizes both remotely sensed observations from satellites, aircraft, ships, and other observational networks as well as in-situ measurements on the ground. In-situ measurements, unlike remote sensing, require instruments to be located directly in contact with what is being measured, such as buoys in ocean water or an anemometer measuring wind. “Most of the data incorporated into the model comes from both polar and geostationary-orbiting satellites,” said Vijay Tallapragada, Chief of NOAA’s Modeling and Data Assimilation Branch and GFS Project Manager at NCEP. “I don’t have exact numbers, but I’d say about 90 percent comes from satellites and 10% from other sources.”
Geologic Map of the Near Side of the Moon CROP.jpg
By Don E. Wilhelms and John F. McCauley

Prepared on behalf of the National Aeronautics and Space Administration (NASA) and in cooperation with the USAF Aeronautical Chart and Information Center (Now part of the U.S. Department of Defense's National Geospatial-Intelligence Agency)

The chief purpose of the 1 :5,000,000-scale map is to summarize the current state of lunar geologic knowledge as developed from the U.S. Geological Survey's systematic lunar mapping program, which began in 1960. Like terrestrial synoptic maps it provides a stratigraphic framework to be used for developing new theory and for determining the regional significance of surface exploration results. The geologic summary which accompanies the map gives the major genetic and historical conclusions which stem from the work. The map explanation provides the descriptive details that led to these conclusions. This pamphlet discusses the rationale methods, and nomenclature of lunar stratigraphy: specifically for those interested in why and how the map was produced. The work is based both on results of the telescopic mapping program and on data from the unmanned lunar exploration program, particularly the regional coverage of Lunar Orbiter IV1 The early telescopic studies established the geologic heterogeneity of the Moon and produced a workable nearside stratigraphy (Shoemaker and Hackman, 1962; McCauley, 1967b; Wilhelms, 1970b). Prior to the Lunar Orbiters, telescopic resolution limitations dictated emphasis on the grosser aspects of lunar geology: the structures and ejecta blankets associated with the multiringed basins, the major craters, and the stratigraphic relations between the generally younger maria and older terrae. The main products of the telescopic work were 36 1:1 ,000,000-scale geologic quadrangle maps and a 1 :5,000,000-scale preliminary map of the region 32°N. to 32°S. and 70°E. to 70°W. (Wilhelms, Trask, and Keith, 1965). Before the systematic program began, Hackman and Mason (1961) produced a set of three nearside maps at a scale of 1:3,800,000 from telescopic data; these maps emphasized the geology, physiography and ray-crater distribution.
Topo map of poland.jpg
Autor: Wikibenutzer96, Licence: CC BY-SA 4.0
Topographic overview map of Poland with all cities, some villages, main connections and other elements (e.g. airports)
Globe terrestre Forest 2.jpg
Autor: Kounilig, Licence: CC BY-SA 4.0
Photo d'un globe terrestre réalisé par Joseph Forest au début du XXème siècle