Katafrakt
.jpg)
Katafrakt (řecky κατάφρακτος, katafraktos; latinsky clibanarius nebo cataphract(ari)us; středopersky grivpanvar) byl těžce ozbrojený a obrněný jezdec, původně užívaný Parthy a Sásánovci, poté i pozdní Římskou a následnou Byzantskou říší. Tyto jednotky byly pokládány za jezdeckou elitu starověku;[1] ve středověké byzantské armádě byli katafrakti, zejména od dob Nikefora II. Foky (60. léta 10. století), počítáni za hlavní útočnou sílu.
Název
Řekové nazývali tyto jezdce katafrakty kvůli jejich charakteristickému rysu (κατάφρακτοι, katafraktoi – „zcela krytí“) a inspirovali tím i pozdější latinský ekvivalent cataphractarii (pl.), který se v pramenech objevoval zejména v západní části Impéria. Ve východní části byl běžnější název clibanarii, což je slovo poněkud nejasného původu: předpokládá se odvození z řeckého termínu κλιβανοφόροι, klibanoforoi („nosící železná kamna“), snad jako připomínka zkušenosti s nošením kompletního brnění, jež se v horkém pouštním dnu rychle rozpálilo; ovšem byl i navržen výklad, že jde o latinskou zkomoleninu středoperského pojmu grīw-bān („chránič šíje, nákrčník“), resp. grīw-bān-wār („nositel chrániče šíje“, tj. rytíř, jezdec).[2]
Výzbroj, výstroj, taktika
Zbraní katafraktů bylo především kopí dlouhé 3,5 metru, které Řekové nazývali kontos (řecky κοντός, „bidlo“).[3] Kontos byl často držen oběma rukama, což byl styl Sarmatů, ale sasánovští Peršané později upevňovali svá kopí k sedlům, takže sílu nárazu zachycoval kůň. Podle dobových autorů bývala kontoi tak těžká a dlouhá, že dovední jezdci jimi často dokázali v trysku probodnout (napíchnout) až dva lidi za sebou.[1] Kromě toho jezdci byli vyzbrojeni mečem či dýkou, v některých případech palcátem.
Informace o výstroji katafraktů máme k dispozici z mnoha zdrojů. Muži nosili kovové přilby s řetízky nebo šupinami k ochraně krku a kovové obličejové masky s lidskými rysy.[4] Zatímco ruce a nohy byly chráněny článkovým brněním, těla jezdců byla chráněna až půl cm silnými destičkami, tvořícími plátkové (šupinové) anebo lamelové brnění; dále se využívalo účinnější kroužkové brnění, popř. kombinace všech jmenovaných. Bronzové a železné šupinové brnění nalezené roku 1929 při vykopávkách v městě Dura Európos (na jihovýchodě dnešní Sýrie), bylo konstruováno tak, aby chránilo hřbet a boky koně.[5] Přednost byla dávána brnění bronzovému, neboť při pocení koně měly železné šupiny tendenci rezavět. V tomto brnění byl na zádech ponechán otvor pro sedlo, přičemž trojúhelníkové destičky chránily i koňský ocas. Kryty hrudníku a kryt krku nebyly nalezeny, ale vyrobené z destiček si je lehce dovedeme představit, přičemž pozdní koňské masky s chrániči očí byly vykopány na různých místech římského osídlení.[4] Koně, kteří měli nosit tuto zátěž, museli být velcí a silní – brnění katafraktů mohl nosit pouze dobře vykrmený kůň o výšce v kohoutku nad 1,5 m. Jak achaimenovští Peršané, tak Sarmati skutečně na konci prvního tisíciletí př. n. l. chovali koně, kteří odpovídali tomuto popisu.
Těžce obrnění katafrakti mohli útočit na jízdní lučištníky dokonce i tehdy, pokud ti ještě nevystříleli všechny své šípy a mohli také útočit klusem proti předním řadám pěchoty. Při útoku tvořili formace podobající se tvarem rozevřenému klínu. Jednotlivé formace čítaly 450–500 jezdců; uprostřed nich byli lučištníci na koních. V komnenovském období (12. století) docházelo k postupnému přebírání taktiky běžné u západního rytířstva, při které jezdci útočili v řadě s napřaženým kopím před sebou.
V populární kultuře
Katafrakti jsou jednou z jednotek v počítačových hrách Age of Empires a Age of Empires II; v té první slouží jako vylepšení jízdy, v druhé pak jsou unikátní jednotkou Byzantské říše. Podobně je tomu tak i v Civilization V. Objevují se v dalších hrách, například v sérii Rome: Total War a Total War: Attila či Mount & Blade 2: Bannerlord.
Odkazy
Reference
- ↑ a b ŠAHBÁZÍ, Aliréza Šápúr. Army I. Pre-Islamic Iran. In: JARŠATER, Ehsan, et al. Encyclopædia Iranica. New York: Bibliotheca Persica Press, 1986. Aktualizované el. vydání (2011). Dostupné online. ISBN 1-56859-050-4. Volume II.. S. 489–499. (anglicky)
- ↑ SUNDERMANN, Werner. Grīw. In: JARŠATER, Ehsan, et al. Encyclopædia Iranica. New York: Bibliotheca Persica Press, 2003. Aktualizované el. vydání (2012). Dostupné online. ISBN 1-56859-050-4. Volume XI.. S. 364–368. (anglicky)
- ↑ V éře raně středověké Byzance (od 11. stol.) bylo toto dlouhé kopí označováno jako kontarion (κοντάριον), z čehož se později vyvinuly i např. turecký nebo arabský ekvivalent (gönder; kuntaríja)
- ↑ a b ANGLIM, Simon. Bojové techniky starověkého světa. Praha: Deus, 2006. S. 80, 126.
- ↑ Bližší popis nálezu a foto viz: ROSTOVCEV, Michail Ivanovič; BAUR, Paul Victor Christopher. The Excavations at Dura-Europos. Conducted by Yale University and the and the French Academy of Inscriptions and Letters. Preliminary Report of Second Season of Work: October 1928–April 1929. New Haven: Yale University Press, 1931. S. 194–196. (anglicky)
Literatura
- VAVŘÍNEK, Vladimír; BALCÁREK, Petr. Encyklopedie Byzance. Praha: Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. Heslo Katafraktoi, s. 248.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu katafrakt na Wikimedia Commons - Článek o katafraktech na serveru myaukrajina.cz
Média použitá na této stránce
Autor: John Tremelling, Licence: GFDL
Historical re-enactment of a Sassanid era cataphract in Oxford. (Rider: Chris Winstanley, Mount: Uther)
Autor: جواد, Licence: CC BY-SA 3.0
طاق بستان-نقش خسروپرویز سوار بر شبدیز
Cavalry battle against Sarmatians (scene XXXVII)
Drawing of French orientalist painter and traveller Eugene Flandin (1840): Sasanian king Ardachir Babakan's rock relief (Firuzabad 1), Scene showing an equestrian victory over Parthian king Artabanus V, province of Fars, Iran.