Kaukas

Kaukas[pozn. 1] je v baltské mytologii čert či zlý duch. V písemných pramenech je zmiňován z pruského, litevského a žemaitského prostředí:[1]

  • Elbinský vokabulář z 14. století glosuje pruské slovo caux jako Tufel „čert, ďábel“, předchází mu slovo Pyculs „peklo“
  • litevský katechismus Martynas Mažvydas z roku 1547 zmiňuje v plurálu Kaukus
  • litevská postila Jonase Bretkūnase z roku 1591 zmiňuje že Litevci se modlí mimo jiné k stvořením zvaným Kaukus
  • Jan Łasicki ve svém latinském díle De Diis z roku 1582 uvádí že „Kaukové (Kaukie) jsou duchové (lemures), které Rusové nazývají Vboze“ a že výraz kauko akmuo „čertův kámen“ označuje belemnit – ty byly tradičně považovány za zbraň hromovládce Perkuna.
  • v žemaitském překladu katechismu Jacoba Ledesmy z roku 1595 je mimo jiné zmiňováno uctívání kaukús

Výraz kaukas se také objevuje v řadě místních jmen, například v pruském Kaukalawke „čertovo pole“, litevské kaũkas a lotyšské kauks označuje skřítka, trpaslíka, šotka či mužíčka z mandragory, příbuzné je i lotyšské kūķītis „trpaslík“ a pruské kuke „skřítek, šotek“.[1]

Vladimir Toporov spojil kaukas s litevským kaũkaras, kaũkuras „vrchol hory, hora“, jež odpovídá jménu Kaukuras jež v 18. století Jacob Brodowski a Phillip Ruhig překládali jako „bůh hor“. Taktéž navrhl souvislost s jihoslovanskými kukeri.[1] Podle historika Clauda Lexouteuxe jsou kaukas dobrotivé vousaté podsvětní bytosti podobné českým plivníkům, podobné dalším baltským bytostem: aitravasovi a berstukům.[2]

Poznámky

  1. ↑ rekonstruované prabaltské pojmenování

Reference

  1. ↑ a b c BĚŤÁKOVÁ, Marta Eva; BLAŽEK, Václav. Encyklopedie baltské mytologie. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-505-7. S. 88–89. 
  2. ↑ LECOUTEUX, Claude. The Tradition of Household Spirits. Rochester (Vermont): Inner Traditions, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-62055-105-9. S. 159–161.