Když kvete kapradí

Když kvete kapradí (v ukrajinském originále Коли цвіте папороть), v druhém revidovaném znění Květ kapradiny (Цвіт папороті) je folková opera o třech dějstvích ukrajinského skladatele Jevhena Stankovyče na libreto Oleksandra Stelmašenka, napsané na námět různých spisů Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Opera byla napsána v letech 1978–1979, ale její premiéra byla těsně před konáním zrušena. V roce 2007 skladatel operu revidoval a roku 2011 se dočkala koncertní premiéry. Scénicky ji uvedlo poprvé 15. prosince 2017 Národní akademické divadlo opery a baletu ve Lvově. Opera se ve volném sledu scén zabývá lidovými obřady a pověstmi, zejména pověstí o květu kapradiny.

Vznik a historie

Operu Když kvete kapradí objednal u skladatele Ukrajinský lidový soubor Hryhoryje Verjovky vedený Anatolijem Tymofijovyčem Avdijevským. Tento soubor vystupoval často v zahraničí a impresário francouzské koncertní společnosti Alitepa mu navrhl uvést ne koncert, ale reprezentativní zpívané a tančené dílo, konkrétně s výhledem pro velkou výstavu Paříž-Moskva konanou v létě roku 1979, na Gogolovo téma ve stylu Tarase Bulby.^[1][2] Avdijevskyj se obrátil na Stankovyče, který právě v té době dosáhl významného úspěchu a dostal se do povědomí veřejnosti tím, že obdržel Státní cenu T. H. Ševčenka na svou Třetí symfonii.^[2] Podle skladatelových vzpomínek se v něm Avdijevskému podařilo vzbudit nadšení pro tento záměr a dílo bylo ještě roku 1978 hotovo, představení měli dirigovat skladatel a Avdijevskij, choreografii připravoval významný choreograf Anatolij Šekera a náročnou výpravu a kostýmy navrhl Jevhen Lysyk.^[2] Premiéra se měla konat koncem roku 1978 v kyjevském Paláci „Ukrajina“ a dílo měli zhlédnout i zástupci francouzské koncertní společnosti Alitepa, která měla dílo v Paříži uvést (plánovalo se až 25 představení v Opéra Garnier), ale po generální zkoušce, jen pár hodin před premiérou, byla opera z podnětu ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny zakázána a výprava a kostýmy byly zničeny.^[3][1][2] Důvody nebyly nikdy přímo pojmenovány, pravděpodobně však bylo dílo podezříváno z nacionalismu.^[1][3][4] Naštěstí se zachovala jak autorská partitura, tak i pracovní zvukový záznam, pořízený při generální zkoušce 27. října 1978.^[1] Okolnosti zákazu prestižního projektu na poslední chvíli způsobily, že se kolem opery samotné vytvořil ve veřejnosti určitý mýtus, zvláště když její koncept i hudba nalezly díky přístupnosti notového materiálu ohlas a uznání odborné veřejnosti i za hranicemi.^[5]

Úryvky z opery se objevovaly na koncertních programech na Ukrajině a později i mimo její hranice, Slavnou se stala píseň „Hlybokyj kolodjazju“, která získala nejvyšší ocenění na mezinárodní rozhlasové soutěži UNESCO.^[1] Svou verzi – s doprovodem pouze souboru bicích nástrojů namísto symfonického orchestru – připravil Mykola Hobdyč.^[2] Avdijevského soubor zařadil na svůj repertoár alespoň druhé dějství – svátek Kupalo, sólo v něm zpívala slavná interpretka lidových písní Nina Matvijenko.^[3] Dne 15. listopadu 2003 je soubor uvedl v Národní opeře Ukrajiny v choreografii Ally Rubiny a výpravě a kostýmech Ljudmyly Nahorné.^[6] V repertoáru je měl i komorní sbor „Kyjiv“, který tuto scénu i nahrál na CD.^[1]

V roce 2011 se k partituře obrátil choreograf Oleksandr Nikolajev z Dněpropetrovského divadla opery a baletu. Společně s dirigentem Jurijem Porochovnykem a svým baletním souborem nastudoval operu, avšak ve velmi pozměněné verzi pod názvem Kolébka života (Kolyska žyttja): různá čísla vyškrtl (mimo jiné vypadla celá scéna ze Záporožské Siče), ostatní přestavěl, tři dějství stáhl na dvě.^[7][5][1] Premiéra díla se konala 26. března 2011.^[8]

Skutečnou premiéru, byť v koncertním provedení, měla opera až 8. dubna 2011 v Kyjevě na XXI. mezinárodním festivalu moderní hudby Hudební premiéry sezóny ve Sloupovém sále Mykoly Lysenka v budově Ukrajinské národní filharmonie. Ukrajinský lidový soubor Hryhoryje Verjovky a Národní symfonický orchestr Ukrajiny při ní dirigoval Volodymyr Sirenko.^[3][5] Skladatel, který mohl své dílo vidět v premiéře po 35 letech, nazval tuto příležitost „božím darem“.^[2] V témže roce byla pořízena i nahrávka opery.^[8] Další provedení se konalo o rok později při příležitosti skladatelových 70. narozenin.^[3] V roce 2014 uvažovalo o inscenaci, již měli připravit režisér Roman Viktjuk a choreograf Radu Poklitaru.^[4] Inscenaci opery pak konečně uvedlo roku 2017 lvovské operní divadlo v režii Vasyla Vovkyna s dirigentem Volodymyrem Sirenkem a choreografy Serhijem Najenkem a Arteme Sošynem.^[9]

Struktura a charakteristika

Ačkoli ukrajinská vážná hudba od svých počátků v 19. století pěstovala úzký vztah s lidovou hudbou, byla partitura Stankovyčovy opery novátorská v tom, že zkombinovala běžný symfonický orchestr s tradičními lidovými nástroji a jako interprety měla mít lidový soubor a hlasy školené v lidovém a nikoli operním zpěvu. Hudební materiál kombinoval autentický folklór, často v jeho nejarchaičtějších podobách, s moderní avantgardní hudbou 2. poloviny 20. století.^[1] Podle muzikoložky a hudební kritičky Hanny Luniny „je utkána z písní různého charakteru – dum, žalovných písní, dějepravných, lyrických, tanečních, žertovných, obřadních nápěvů a energických [tanců] kozáčků a hopaků. Folklórním melodiím vtiskl skladatel individuální autorský zvuk, obohativ nevýslovně štědrou lidovou polyfonii trpkým koloritem moderních harmonických souzvuků“.^[5]

Opera má tři akty. První akt zachycuje dění v kozáckém táboře v Záporožské Siči; centrem jsou velké taneční a sborová čísla, objevují se však i Gogolovy postavy Tarase Bulby a jeho synů Andrije a Ostapa. Druhý akt, Kupalo, představuje lidové zvyky a magické obřady spojené se svátkem letního slunovratu – Jana Křtitele (Kupala). Sestává ze čtyř částí: lidový Kupalo, rusalčin Kupalo, vědmin Kupalo a závěrečný Kupalo. Pozemský svět lidí se zde stýká s nadpřirozeným světem rusalek, čarodějnic, čertů a vlkodlaků. Třetí dějství přenáší děj do současnosti, ale také do věčného cyklu života symbolizovaného Stromem života; kinematograficky pestrý sled cén sjednocuje vracející se hymnus Blahoslovy, zemle (Blahoslavena buď země).^[6][5] Centrálním obrazem díla je pověst o květu kapradiny, který se objevuje jen jednou v roce, o svatojánské noci, a tomu, kdo ho nalezne, přináší bohatství a štěstí.^[5]

Opera nemá souvislý děj, je spíše sledem zpívaných a tančených obrazů. Stelmašenko v libretu využívá texty pocházející z různých lidových písní a lidové poezie, ale také poezii Tarase Ševčenka a motivy z díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola.^[3] Skladatel podle vlastních slov zamýšlel „žánr nového typu na způsob vertepu“, tj. lidového ukrajinského divadla.^[3] Hanna Lunina charakterizuje operu jako „vtělení sociálně-životního mýtu“ a za její hlavní téma označuje „mýtus Lidského bytí, s jeho věčností, nekonečností a záhadností“.^[5]

Reference