Keikó

Keikó
Narození7. listopadu 60
Úmrtí130 (ve věku 69–70 let)
PotomciPrince Oousu, Jamato Takeru, Seimu, Prince Iokiirihiko, Prince Kamukushi, Prince Takekunikoriwake, Prince Hikohitoooe, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ65272539, Isakiirihikonomiko, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ108044445, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ104539067 a Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ110449883
OtecSuinin
MatkaHibasuhimenomikoto
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Keikó (japonsky 景行天皇, Keikó-tennó, známý též jako 大足彦忍代別天皇, Ootarašihikooširowake no Sumeramikoto; 7. listopadu 60 – 23. prosince 130) byl legendární dvanáctý japonský císař[1] podle tradičního seznamu panovníků.[2]

Obě nejstarší japonské kroniky Kodžiki a Nihonšoki zaznamenávají události, které se staly za Keikóova údajného života. O císaři se uvádí, že byl neobvykle vysoké postavy a měl značně rozsáhlou rodinu. Za období jeho vlády se tradičně považují roky 71 až 130.[3] Během své vlády se snažil rozšířit své území podrobováním si místních klanů.

Legenda

Podle záznamů nejstarších japonských kronik se Keikó narodil někdy v roce 13 př. n. l.[4] a dostal jméno „Otarašihiko-no-mikoto“.[5][4] Byl třetím synem císaře Suinina a jeho druhé ženy, císařovny „Hibasu-hime“.[5][6] Otarašihiko-no-mikoto byl údajně vybrán za korunního prince místo jeho staršího bratra na základě neformální otázky, co by si oba přáli. Zatímco mladší Otarašihiko-no-mikoto odpověděl „císařství“, jeho starší bratr si údajně přál „luk a šípy“.[7] Otarašihiko-no-mikoto posléze nastoupil na Chryzantémový trůn v roce 71, rok po smrti svého otce.

Pokud jde o počáteční rozšiřování území za vlády císaře Keikóa, záznamy kronik Kodžiki a Nihonšoki se vzájemně liší. Podle Kodžiki prý císař poslal svého syna, prince Ósu (Jamato Takeru), na Kjúšú, aby tam porazil místní klany. Podle Nihonšoki se tam vypravil sám a místní klany porazil v několika bitvách. Oba prameny se však shodují v tom, že Keikó později poslal Jamata Takerua do provincie Izumo a do východních provincií, aby dobyl tuto oblast a rozšířil území ovládané císařem.[8] Podle tradičních zdrojů zemřel Jamato Takeru ve 43. roce vlády císače Keikóa (景行天皇四十三年).[9] Vdova po zemřelém princi shromáždila jeho majetek, do něhož patřil i posvátný meč Kusanagi (草薙劍), a uctívala jeho památku ve svatyni ve svém domě. V pozdější době byly tyto památky včetně posvátného meče přeneseny na své současné místo ve svatyni Acuta.[9]

Kromě Jamata Takerua měl císař Keikó ještě další syny, z nichž nejméně tři byli prapředky významných klanů. Císař Keikó zemřel údajně roku 130 ve věku 143 let. Následujícího roku byl na Chryzantémový trůn uveden jeho syn, princ Wakatarašihiko, jako císař Seimu.[4]

Známé informace

Historici řadí Keikóa mezi takzvané legendární císaře, protože neexistuje dostatek materiálů potřebných k dalšímu ověření a studiu.[10] Jméno Keikó-tennó mu bylo přiděleno posmrtně v době pozdějších generací.[7][pozn. 1] Jeho jméno mohlo být uzákoněno stovky let po jeho smrti, možná v době, kdy byly legendy o počátcích japonské císařské dynastie zaznamenány do kroniky, kterou dnes známe jako Kodžiki.[8] Existuje možnost, že císař Keikó vládl spíše ve 4. století než ve století 1.,[11] nicméně k potvrzení těchto domněnek je zapotřebí více důkazů. Také Keikó, stejně jako tomu bylo u jeho otce Suinina, je znám tím, že kroniky uvádějí přehnanou délku jeho života, což pravděpodobně není založeno na skutečnosti. Posloupnost vlád jednotlivých císařů začala být sestavována teprve v 8. století a historici se domnívají, že se podobným způsobem „zaplňovalo“ množství mezer mezi jednotlivými údaji.[12][13]

Jelikož není známo místo, kde je císař Keikó skutečně pohřben, uctívá se jeho památka tradičně v památníku v šintoistické svatyni ve městě Nara na ostrově Honšú. Úřad pro záležitosti japonského císařského dvora stanovil toto místo jako císařovo mauzoleum, takže nese formální jméno Jamanobe no miči no e no misasagi.[1][9] Kromě záznamů obou nejstarších kronik, je to však až 29. císař Kinmei (asi 509– 571), který je první, k jehož období vlády dokáže současná historiografie přiřadit ověřitelná data; [pozn. 2] Standardně přijímaná jména a data prvních císařů však byla schválena za „tradiční“ teprve od vlády císaře Kammu (737–806), 50. panovníka dynastie Jamato.[8]

Manželky a děti

Císař Keikó měl údajně velkou rodinu, kterou tvořily dvě manželky (císařovny), devět konkubín a více než 80 dětí. Je sporné, zda jsou tato čísla skutečná nebo ne.[15] Jména některých dětí mohla být použita víckrát, stejně tak je možné, že velikost Keikóovy rodiny narůstala během let při ústním předávání legend.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Posmrtná jména se začala japonským císařům přidělovat až za vlády císaře Kammu (781–806) v období Heian, tedy po datu sestavení obou nejstarších kronik.[7]
  2. ↑ Podle legend byl prvním japonským císařem Džimmu. Spolu s následujícími 13 císaři však není považován za skutečnou historickou osobu. Historicky ověřitelní japonští císaři se datují od počátků šestého století počínaje Kinmeiem.[14]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emperor Keikō na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Imperial Household Agency (Kunaichō): 景行天皇 (12); retrieved 2013-8-23. (japonsky)
  2. ↑ Titsingh, Isaac. (1834). Nihon Ōdai Ichiran; ou, Annales des empereurs du Japon. Paris: Royal Asiatic Society, Oriental Translation Fund of Great Britain and Ireland. OCLC 5850691 (francouzsky)
  3. ↑ Ponsonby-Fane, Richard. (1959). The Imperial House of Japan
  4. ↑ a b c Kenneth Henshall. Historical Dictionary of Japan to 1945. [s.l.]: Scarecrow Press, 2013. Dostupné online. ISBN 9780810878723. S. 487. (anglicky) 
  5. ↑ a b Memoirs of the Research Department of the Toyo Bunko (the Oriental Library), Issues 32-34. [s.l.]: Toyo Bunko, 1974. Dostupné online. S. 63. (anglicky) 
  6. ↑ Brown, Delmer M. and Ichirō Ishida. A Translation and Study of the Gukanshō, an Interpretative History of Japan Written in 1219. [s.l.]: University of California Press, 1979. Dostupné online. ISBN 9780520034600. S. 248, 261–262. (anglicky) 
  7. ↑ a b c Brinkley, Frank, Dairoku, Kikuchi. A History of the Japanese People: From the Earliest Times to the End of the Meiji Era. [s.l.]: Encyclopaedia Britannica Company, 1915. Dostupné online. S. 85. (anglicky) 
  8. ↑ a b c Aston, William George. (1896). Nihongi: Chronicles of Japan from the Earliest Times to A.D. 697. London: Kegan Paul, Trench, Trubner. OCLC 448337491 (anglicky)
  9. ↑ a b c Ponsonby-Fane, Richard. Studies in Shinto and Shrines. [s.l.]: Ponsonby-Fane Society Publications, 1953. (anglicky) 
  10. ↑ Kelly, Charles F. Kofun Culture [online]. [cit. 2019-05-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Japan Review: Bulletin of the International Research Center for Japanese Studies, Issue 1. [s.l.]: International Research Center for Japanese Studies, 1990. Dostupné online. S. 37. (anglicky) 
  12. ↑ Chisholm, Hugh. The Encyclopædia Britannica: A Dictionary of Arts, Sciences, Literature and General Information, Volume 15. [s.l.]: At the University Press, 1911. Dostupné online. S. 253. (anglicky) 
  13. ↑ The New Werner Twentieth Century Edition of the Encyclopaedia Britannica: Volume 13. [s.l.]: Werner Company, 1906. Dostupné online. S. 591. (anglicky) 
  14. ↑ Hoye, Timothy. (1999). Japanese Politics: Fixed and Floating Worlds, p. 78
  15. ↑ Hosokawa, Bill. Old Man Thunder: Father of the Bullet Train. [s.l.]: Sogo Way, 1997. Dostupné online. ISBN 9780965958004. S. 9. (anglicky) 

Externí odkazy

Japonští císaři
Předchůdce:
Suinin		71–130
Keikó		Nástupce:
Seimu

Média použitá na této stránce