Keltské jazyky

Keltské jazyky, které se vyvinuly z protokeltštiny, představují starobylou větev indoevropské jazykové rodiny. V 1. tisíciletí př. n. l., zejména pak v halštatském a laténském období, jimi mluvilo obyvatelstvo velké části západní, střední i jihovýchodní Evropy a Malé Asie. V souvislosti nejprve s římskou kolonizací, později s germánskými nájezdy a stěhováním národů se však postupně prostor a význam keltské kultury zmenšoval, až byli poslední Keltové vytlačeni na západní okraj Evropy. Dnes se keltskými jazyky mluví především v Irsku, částech Velké Británie – Walesu, Skotsku a Cornwallu – a na Bretaňském poloostrově. Navzdory snahám o jejich obrození jsou stále jazyky menšinovými, vystavenými tlaku angličtiny a francouzštiny.

Dělení

V klasifikaci keltských jazyků existují dvě schémata. Tradiční model, reprezentovaný H. Pedersenem nebo K. H. Schmidtem, je s ohledem na hláskový vývoj dělí na tzv. q-keltské a p-keltské. Naproti tomu druhý model, jehož zastánci jsou např. P. Schrijver nebo C. Watkins, je dělí na pevninské/kontinentální a ostrovní.

(c) Shikku27316 na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, CC BY-SA 3.0

ostrovní/kontinentální

• • kontinentální
    • galské
      • lepontština
      • noričtina
      • galacijština
    • keltiberské
  • ostrovní
    • goidelské
      • prairština
      • staroirština
      • středoirština
        • irština
        • skotská gaelština
        • manština
    • brythonské/britanské
      • piktština
      • starobrythonština/starobritanština
        • kumbrijština
        • starovelština
          • středovelština
            • velština
        • jihozápadní brythonština/britanština
          • bretonština
          • kornština

p-keltské/q-keltské

• • p-keltské
    • galské
      • lepontština
      • noričtina
      • galacijština
    • brythonské/britanské
      • kumbrijština
      • piktština
      • starovelština
      • středovelština
        • velština
      • jihozápadní brythonština/britanština
        • bretonština
        • kornština
  • q-keltské
    • keltiberské
    • goidelské
      • prairština
      • staroirština
      • středoirština
        • irština
        • skotská gaelština
        • manština

Historie

Na počátku letopočtu byli Keltiberové i Galové postupně romanizováni a asimilováni. V 6.–8. století se starobritanština rozpadla na jednotlivé britanské jazyky. Ve 12.–13. století potkal podobný osud goidelštinu. Keltské jazyky postupně upadaly, ubývalo rodilých mluvčích – koncem 18. století zanikla kornština, ve 20. letech 20. století manština. Během 20. století se však čím dál více začaly projevovat snahy o obrození keltské kultury a jazyka, a tak se kodifikuje gramatika, pravopis a slovní zásoba, vznikají nové literární i jiné texty, některé z keltských jazyků (zejména irština, skotská gaelština, velština a bretonština) se dokonce objevují v médiích nebo vyučují na školách.

Charakteristika

Složité hláskosloví a složitá pravidla výslovnosti, způsobená archaickým pravopisem. Původně flexivní charakter se uchoval jen v některých jazycích, zůstalo zejména složité časování sloves. Slovosled je typu VSO, tj. přísudek – podmět – předmět.

Písmo

Všechny keltské jazyky už od 5. století používají latinku, ještě před přechodem k latince vyvinuli Keltové na Britských ostrovech pod vlivem latinky vlastní písmo ogam.

Odkazy

Literatura

• Drda, P., Rybová, A. Keltové a Čechy, 1998.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu keltské jazyky na Wikimedia Commons
• Blažek, V. - Keltské jazyky
• Keltské jazyky na pohans
• tvi.net