Keng Piao

Keng Piao
Narození26. srpna 1909
Liling
Úmrtí23. června 2000 (ve věku 90 let) nebo 23. května 2000 (ve věku 90 let)
Peking
Místo pohřbeníPapaošanský revoluční hřbitov
Alma materProtijaponská vojensko-politická univerzita
Povolánípolitik a diplomat
Politická stranaKomunistická strana Číny
Funkcevelvyslanec
vedoucí oddělení propagandy ÚV KS Číny
ministr národní obrany Čínské lidové republiky
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Keng Piao je čínské jméno, v němž Keng je příjmení.

Keng Piao (čínsky pchin-jinem Gěng Biāo, znaky zjednodušené 耿飚, tradiční 飈飚; 26. srpna 190923. června 2000) byl čínský komunistický voják, diplomat a politik, účastník čínské občanské války a čínsko-japonské války. Od roku 1950 sloužil v diplomacii jako velvyslanec (ve Švédsku, Pákistánu, Myanmaru a Albánii) a náměstek ministra zahraničí. Roku 1971 přešel do aparátu Komunistické strany Číny na místo vedoucího oddělení mezinárodních vztahů ústředního výboru KS Číny (do 1979), v letech 1977–1982 byl členem politbyra ústředního výboru KS Číny. V letech 1978–1982 vykonával funkci místopředsedy vlády, poté do roku 1983 státního poradce. V letech 1979–1982 se podílel na vedení ozbrojených sil jako člen stálého výboru ústřední vojenské komise KS Číny a generální sekretář komise (1979–1981) a pak ministr obrany (1981–1982). V letech 1983–1988 byl jedním z místopředsedů stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (parlamentu).

Život

Keng Piao se narodil 26. srpna 1909 v okresu Li-ling na východě provincie Chu-nan[1] v rolnické rodině. Od roku 1922 pracoval v olověno-zinkovém dole v Šuej-kchou-šanu, jižně od chunanského města Cheng-jang. V roce 1925 vstoupil do Komunistického svazu mládeže Číny. V roce 1926 vedl ozbrojenou vzpouru horníků, která skončila neúspěchem. Poté v roce 1928 zorganizoval a vedl domobranu v Liou-jangu. V srpnu téhož roku vstoupil do Komunistické strany Číny.

V září 1930 se jeho jednotky spojily s 3. sborem 1. frontu Rudé armády a on byl zařazen do 9. divize 3. sboru. V roce 1933 se stal velitelem pluku 2. divize 1. sboru. Účastnil se Dlouhého pochodu v sestavě 2. divize; počátkem roku 1935 byl povýšen na náčelníka štábu 1. divize 1. sboru. Po příjezdu do severního Šen-si byl v boji těžce zraněn. V roce 1936 absolvoval Protijaponskou vojenskou a politickou univerzitu a byl jmenován náčelníkem štábu 4. sboru 4. frontu, který na svém Dlouhém pochodu právě dorazil do severního Šen-si.

Po vypuknutí druhé čínsko-japonské války se stal postupně náčelníkem štábu, zástupcem velitele a zástupcem politického komisaře 385. brigády 129. divize 8. pochodové armády. Jeho brigáda obsadila východ provincie Kan-su a zodpovídala za bezpečnost západní hranice komunistické pohraniční oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia. Studoval na ústřední stranické škole, poté byl přeložen odešel do oblasti Ťin-Čcha-Ťi, kde velel brigádě a pak koloně.[1] V roce 1945 vedl svou jednotku k obsazení Čang-ťia-kou.V roce 1946 se účastnil jednání mezi komunisty a Kuomintangem, po jejich neúspěchu se vrátil do oblasti Ťin-Čcha-Ťi a stal se náčelníkem štábu oblasti. V roce 1948 byl jmenován zástupcem velitele 2. armády (později reorganizované v 19. sbor) v Severočínské polní armádě.[1] Zapojil se do dobývání Tchaj-jüanu.

Po vzniku Čínské lidové republiky byl dán k dispozici ministerstvu zahraničí a jmenován velvyslancem ve Švédsku (1950–1956), poté velvyslancem v Pákistánu (1956–1960), náměstkem ministra zahraničí (1960–1963) a velvyslancem v Myanmaru (1963–1967).[1] V letech 1967–1968 byl pod tlakem radikálních stoupenců kulturní revoluce odvolán z úřadu, roku 1968 se mohl vrátit na ministerstvo a na IX. sjezdu KS Číny v dubnu 1969 byl zvolen členem ústředního výboru strany (znovuzvolen 1973 a 1977, do 1982).[1] V letech 1969–1991 byl velvyslancem v Albánii. V roce 1971 se vrátil do Číny a v lednu toho roku převzal funkci vedoucího oddělení mezinárodních vztahů ústředního výboru KS Číny (do ledna 1979), oddělení mělo na starosti vztahy KS Číny se zahraničními komunistickými a dělnickými stranami.

Dne 6. října 1976 dostal příkaz převzít kontrolu nad vysíláním a televizními stanicemi v Pekingu, a to během puče proti gangu čtyř. Následně dohlížel na propagandistické úsilí KS Číny. Na XI. sjezdu KS Číny v srpnu 1977 byl zvolen členem politbyra (do 1982). Začátkem roku 1978 byl zvolen poslancem Všečínského shromáždění lidových zástupců (znovuzvolen 1983, do 1988). V březnu 1978 byl jmenován místopředsedou státní rady (vlády),[1] měl na starosti zahraniční vztahy, vojenský průmysl, civilní letectví a cestovní ruch. V lednu 1979 přešel z oddělení mezinárodních vztahů ÚV do vedení ozbrojených sil, když se stal členem stálého výboru (do 1982) a generálním sekretářem (do července 1981) ústřední vojenské komise KS Číny. V březnu 1981 byl jmenován ministrem obrany.[1]

V květnu 1982 přešel (s většinou dosavadních místopředsedů) z funkce místopředsedy vlády do nově zřízené funkce státního poradce (do června 1983). V září 1982 na XII. sjezdu KS Číny již nebyl zvolen do ÚV ani do politbyra a ústřední vojenské komise, náhradou se stal členem stálého výboru nově zřízené ústřední poradní komise KS Číny (znovuzvolen 1985 a 1987, do 1992). V listopadu 1982 ho v úřadu ministra obrany zaměnil Čang Aj-pching. V červnu 1983 odešel z vlády do parlamentu, když byl zvolen místopředsedou stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců a předsedou zahraničního výboru shromáždění.[1] Obě funkce zastával do konce volebního období (tedy do dubna 1988).

Zemřel v Pekingu 23. června 2000. Byl pohřben na Papaošanském revolučním hřbitově.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Geng Biao na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h BARTKE, Wolfgang. Who's who in the People's Republic of China. 2. vyd. München: K. G. Saur, 1987. Dostupné online. S. 111. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Chinese Communist Party.svg
Flag of the Chinese Communist Party
Geng Biao 1949.jpg
1949年,耿飚在山西