Kenzaburó Óe

Kenzaburó Óe
Kenzaburó Óe (2012)
Kenzaburó Óe (2012)
Narození31. ledna 1935
Ōse
Úmrtí3. března 2023 (ve věku 88 let)
Příčina úmrtísenilita
Povoláníromanopisec, esejista, scenárista, vysokoškolský učitel, autor sci-fi a spisovatel
Alma materTokijská univerzita
Žánrromán a esej
Témataliterární činnost
Významná dílaSoukromá záležitost
Fotbal z prvního roku éry Mannen
OceněníAkutagawova cena (1958)
Shinchosha literature award (1964)
Cena Tanizaki (1967)
川端康成文学賞 (1984)
伊藤整文学賞 (1990)
… více na Wikidatech
DětiHikari Óe
PříbuzníJūzō Itami (manželčin bratr)
Mansaku Itami (tchán)
Mansaku Ikeuchi (synovec)
VlivyJean-Paul Sartre
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kenzaburó Oe
Kenzaburó Óe
Kenzaburó Óe

Kenzaburó Óe (japonsky 大江 健三郎, Óe Kenzaburó; 31. ledna 1935 Óse – 3. března 2023) byl japonský spisovatel. Po Jasunari Kawabatovi je druhým japonským nositelem Nobelovy ceny za literaturu; obdržel ji roku 1994.

Život a dílo

Narodil se v odlehlé horské vesnici Óse (dnes součást města Učiko) v prefektuře Ehime na ostrově Šikoku. V roce 1954 začal studovat na Tokijské univerzitě francouzskou literaturu. Byl silně ovlivněn Jeanem-Paulem Sartrem, o jehož díle napsal disertační práci a se kterým se i později osobně seznámil při svých cestách po Evropě. Roku 1960 se oženil a navštívil Čínu, kde se sešel s Mao Ce-tungem. Narození mentálně postiženého syna roku 1963 změnilo jeho životní hodnoty i způsob psaní. V šedesátých letech navštívil kromě Francie také Sovětský svaz. Politicky se angažuje na straně japonské levice.

Ve svých prvních povídkách a novelách zobrazil deziluzi poválečné generace japonské mládeže a hned si získal uznání kritiky. Za povídku „Chov“ (Šiiku) obdržel roku 1958 prestižní Akutagawovu cenu. Jeho sloh byl naturalistický, nevyhýbal se tabuizovaným stránkám lidského života. V 60. letech se v jeho dílech projevuje reflexe problematiky atomových zbraní. Zabývá se i problematikou ekologie. V roce 1967 obdržel Tanizakiho literární cenu za román Fotbal z prvního roku éry Mannen (Mannen gannen no futtobóru). Roku 1994 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu jako spisovateli, „který poetickou silou vytváří imaginární svět, v němž se život a mýtus spojují ve zhuštěný, otřesný obraz údělu člověka naší doby“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Dále bylo při udělování ceny konstatováno, že „Óe uspěl především v tom, jak si dokázal proklestit cestu věcmi soukromými, aby ve smyšleném světě, který vynalézavě propracovává, vyjádřil, co je lidem společné.

Po obdržení Nobelovy ceny prohlásil, že nastal konec beletrie, a tudíž i on po dokončení trilogie Hořící zelený strom (Moeagaru midori no ki) v roce 1995 přestane psát beletristickou prózu. Přesto se na literární scénu ještě několikrát vrátil, když měl potřebu reagovat na situaci v japonské společnosti.

Výběrová bibliografie

  • Kimjóna šigoto (1957, 奇妙な仕事, Podivná práce), autorova první povídka
  • Šiša no ogori (1957, 死者の奢り, Pýcha mrtvých); česky: ve výboru Chov (1999)
  • Šiiku (1958, 飼育, Chov, česky: 1999), povídka vyprávějící drsný válečný příběh o zajetí černošského letce v japonské vesnici, za kterou autor obdržel prestižní Akutagawovu cenu.
  • Memuširi kouči (1958, 芽むしり仔撃ち, Rvát výhonky a střílet mláďata), román o skupině dětí z nápravného ústavu pro mladistvé, kteří jsou za války evakuování do horské vesnice, kde je s nimi krutě a bezohledně zacházeno. Česky: ve výboru Chov (1999)
  • Warera no džidai (1959,われらの時代, Naše doba), román, ve kterém autor pomocí sexuálních metafor vystihoval americkou okupaci Japonska.
  • Sevuntín (1961, セヴンティーン, Seventeen, česky: 2011), novela o dospívajícím středoškolákovi, který těžce hledá cestu ze své osamělosti.
  • Okuretekita seinen (1962, 遅れてきた青年, Mladík, který se opozdil, česky: 1978), román o chlapci, který snil o tom, jak bude čestně sloužit v císařské armádě a kterého zdrtil císařův projev o kapitulaci.
  • Seiteki ningen (1963, 性的人間, Sexuální bytosti, česky: 2011), novela o partě filmařů, která přijíždí do přímořského letoviska natáčet experimentální film.
  • Ničidžó seikacu no bóken (1964, 日常生活の冒険, Dobrodružství všedního života), próza, ve které shrnul své myšlenky a dojmy z cest do ciziny.
  • Kodžintekina taiken (1964, 個人的な体験, Soukromá záležitost, česky: 2010), román napsaný jako zpověď mladého muže, který netuší, jak zásadně se mu změní život v momentě, kdy mu žena porodí postižené dítě.
  • Sora no kaibucu Augí (1964, 空の怪物アグイー, Nebeská příšerka Aguí), novela s motivem šílenství
  • Hirošima nóto (1965,ヒロシマ・ノート, Poznámky z Hirošimy), protijaderná próza
  • Mannen gannen no futtobóru (1967, 万延元年のフットボール, Fotbal z prvního roku éry Mannen), román, za který autor získal Tanizakiho literární cenu, psychologické drama dvou bratří vracejících se po letech z města do svého rodiště zapadlého v lesích.
  • Warera no kjóki o ikinobiru miči o ošiejo (1969, われらの狂気を生き延びる道を教えよ, Nauč nás, jak vyrůst ze svého šílenství)
  • Mizukara waga namida o nuguitamau hi (1972, みずから我が涙をぬぐいたまう日, Den, kdy sám otře mé slzy)
  • Dóžidai gému (1979, 同時代ゲーム, Současná hra), román líčící tajnou utopickou komunitu skrytou v horách ostrova Šikoku.
  • Kózui wa waga tamašii ni ojobi (1973, 洪水はわが魂に及び, Záplava sahá až k mé duši), povídka, za kterou autor obdržel Nomovu literární cenu.
  • Šósecu no hóhó (1978, 小説の方法, Metody románu), eseje
  • Reincurí o kiku onnatači (1982,「雨の木」を聴く女たち, Ženy naslouchající dešťovému stromu), sbírka próz zamýšlejících se nad problémy moderní civilizace i nad postavením žen v ní.
  • M/T to mori no fušigi no monogatari (1985, M/Tと森のフシギの物語, M/T a podivné příběhy o lese)
  • Nacukaší toši e no tegami (1987, 懐かしい年への手紙, Dopis letům, na něž rád vzpomínám), román
  • Sukuinuši ga nagurareru made (1993,「救い主」が殴られるまで, Dokud Spasitel nedostane ránu), první díl románové trilogie Moeagaru midori no ki (燃えあがる緑の木, Hořící zelený strom) odehrávající se ve vesnici odříznuté od světa v lesích.
  • Jureugoku - Vaširéšon (1994, 揺れ動く - ヴァシレーション, Kolébání – Vascillation), druhý díl trilogie
  • Óinaru hi ni (1995, 大いなる日に, Veliký den), závěrečný třetí díl trilogie
  • Čúgarei (1999, 宙返り, Přemet)
  • Nihjaku nen no kodomo (2003, 二百年の子供, Dvousetleté dítě)
  • Sajónara, wataši no hon jo (2005, さようなら、私の本よ!, Sbohem, mé knihy!), eseje

Česká vydání

  • Mladík, který se opozdil. Praha: Odeon, 1978. 394 s.  Přeložila Vlasta Winkelhöferová.
  • Chov. Praha: H & H, 1999. 309 s. ISBN 80-86022-40-4.  Přeložil Ivan Krouský; kromě povídky „Chov“ kniha obsahuje román Rvát výhonky a střílet mláďata a povídky „Lidské ovce“, „Pýcha mrtvých“ a „Když jsem byl opravdu mladý“.
  • Soukromá záležitost. V Praze: Plus, 2010. 198 s. ISBN 978-80-00-02586-5.  Přeložil Michael Weber.
  • Seventeen; Sexuální bytosti. V Praze: Plus, 2011. 190 s. ISBN 978-80-259-0039-0.  Přeložil Michael Weber. (Seventeen s. 9–78, Sexuální bytosti s. 79–184.)

Ceny

Odkazy

Literatura

  • WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta. Slovník japonské literatury. Praha: Libri, 2008.

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Oe kenzaburo japaninstitut koeln 041108.jpg
Autor: Hpschaefer, Licence: CC BY 3.0
Kenzaburo Oe at Japan Institute Cologne, Germany
Kenzaburo Oe.jpg
Autor: unknown, Licence: CC BY 2.0
Paris - Salon du livre 2012 - Kenzaburō Ōe - 003.jpg
Autor: Thesupermat, Licence: CC BY-SA 3.0
Kenzaburō Ōe at the conference of Paris Book Fair 2012.