Kingmanův útes

Kingmanův útes
Kingman Reef (angličtina)
Podmořský život u Kingmanova útesu
Poloha Kingmanova útesu v Tichém oceánu
Kingmanův útes
Lokalizace	Tichý oceán
Stát	Spojené státy americké Spojené státy americké
Topografie
Zeměpisné souřadnice	6°23′ s. š., 162°25′ z. d.
Nejvyšší vrchol	(1,5 m n. m.)
Osídlení
Počet obyvatel	0
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kingmanův útes (Kingman Reef) je korálový útes v Tichém oceánu, ležící v blízkosti rovníku. Od roku 1922 patří pod správu vlády USA; (pro statistické účely) spadá mezi její Menší odlehlé ostrovy.

Poloha

Nachází se na souřadnicích 6°23′ severní šířky a 162°25′ západní délky, asi 61 km severozápadně od Palmyry a asi 1713 km od Honolulu.

Historie

Útes objevil 14. června 1798 americký kapitán Edmund Fanning (1769 – 1841). V námořních mapách byl útes vyznačen jako „Danger Rock“ (česky „nebezpečná skála“). Útes prozkoumal a popsal až kapitán W. E. Kingman v lodi Shooting Star v roce 1853.

10. května 1922 byl Lorrinem A. Thurstonem Kingmanův útes formálně anektován ke Spojeným státům americkým. 29. prosince 1934 území útesu přešlo do jurisdikce US Navy. V letech 1937 a 1938 používala letecká společnost Pan Am lagunu uprostřed útesů jako noční zastávku pro hydroplány na cestě mezi Havají a Americkou Samoou. 1. září 2000 jurisdikce nad Kingmanovým útesem přešla z amerického námořnictva pod jeho ministerstvo vnitra^[1] a 18. ledna 2001 byl Kingmanův útes a jeho okolí do 22 km od pevniny, celkem o rozloze 1958 km², prohlášeno za národní přírodní rezervaci. 6. ledna 2009 byl útes označen za „národní námořní monument“ (marine national monument).^[2][3]

Popis

Kingmanův útes má přibližný tvar tupoúhlého trojúhelníku, o délce cca 18 km a výšce cca 9 km, kde samotný útes tvoří jeho obvod a v jeho středu podmořská hloubka opět klesá. Jeho severovýchodní strana zůstává ponořena pod hladinou oceánu, naopak jihovýchodní cíp se nepatrně rozšiřuje, ale jen do cca 8 m v jeho nejširším místě. Útes (v závislosti na přílivu a odlivu) vyčnívá maximálně několik stop nad mořskou hladinu, jeho nejvyšší bod ční asi jen 1,5 m nad hladinu,^[4] ale i tak je během přílivu omýván mořskými vlnami. Ty části útesu, které jsou většinu času nad hladinou, jsou tvořeny výspou kamenů a štěrku z vápence; ty, které jsou trvale nebo převážně pod vodou, mají charakter korálového útesu.^[5] Rozloha útesu jako celku je 76 km², nicméně rozloha části útesu nad mořskou hladinou je pouhých 0,012 km² (necelé 3 akry).

Význam

Kingmanův útes poskytuje prostředí pro velmi rozmanité množství rostlin a živočichů žijících v korálových útesech, mj. několik druhů želv, 38 druhů mlžů, 225 druhů ryb a přes 200 druhů korálů, jejichž kolonie se odhadují na stáří až 5 000 let.^[6] Mezi podmořskou faunou je nezvykle velké procento predátorů, od menších ryb po barakudy a žraloky.^[7] Naopak není schopen poskytnout podmínky pro přímořské rostliny (např. palmy apod.), takže tyto (pokud se jejich semena vyplaví na pevninu útesu nebo při pokusu o umělou výsadbu v roce 1924)^[5] většinou rychle odumírají, neboť jediným zdrojem živin, který útes dokáže dát, je vápník ze schránek odumřelých korálů. Jinak útes neposkytuje žádné člověkem využitelné zdroje.^[8]

Vnitřní část trojúhelníkové oblasti útesu v minulosti sloužila jako přistávací plocha hydroplánů Sikorsky S-42B společnosti Pan Am při letech mezi Havají a Pago Pago v Americké Samoi. V té době u útesu kotvila i zásobovací loď North Wind se zásobami paliva, jídla a možností přespání pro pasažéry. Pan Am chtěla tuto trasu prodloužit na spojení USA s Austrálií a Novým Zélandem, ale 11. ledna 1938 jeden z hydroplánů krátce po vzletu z Pago Pago explodoval, všichni cestující i posádka zahynuli. Společnost Pan Am následně tuto trasu zrušila a spojení vedla přes Canton Island a Novou Kaledonii.

Samotný útes je poměrně nebezpečný pro lodní dopravu. Minimálně jedna loď na něm ztroskotala – dřevěná, pravděpodobně rybářská loď, poháněná lodním šroubem, nacházející se západně od severozápadní trojúhelníkové strany útesu. Podle serveru Wetlab se v jeho okolí šíří jistý druh hnědočerné kyanobakterie, které rozkládající se dřevo a železo pravděpodobně poskytuje příznivé podmínky pro její šíření a „zúrodňuje“ okolí vraku.^[9] Taktéž vrak této lodi byl nalezen silně ohořelý, přičemž požár měl nejspíš vzniknout před samotným nájezdem na útes.^[9]

Zajímavostí je, že v letech 1974, 1977, 1980, 1981, 1988, 1993 a 2000 se Kingmanův útes stal „ústředím“ radioamatérů, kteří zde na kratší období provozovali radiový kontakt s mnoha (až desetitisíci) dalšími radioamatéry ze širokého okolí,^[10] v rámci tzv. DX-pedition.

Poté, co se nejdříve formálně stal přírodní rezervací a posléze národní námořní památkou, je útes pro veřejnost nepřístupný. Výjimkou jsou vědecké expedice^[11] nebo (velmi zřídka) cesty „extrémních cestovatelů“ z projektu Most Traveled People,^[12] kteří si s předstihem vyřídí povolení u patřičných úřadů a na jejichž seznamu míst útes figuruje jako elitní položka.

Jinak je (geopolitický) význam Kingmanova útesu mizivý – útes neposkytuje dostatečné množství pevniny trvale nad mořskou hladinou.

Galerie

• 

  Generalizovaná mapa

• 

  Námořní mapa vypracovaná Národním úřadem pro oceán a atmosféru

• 

  Satelitní snímek NASA NLT Landsat 7

• 

  Detail satelitní fotografie

• 

  Letecká fotografie jihovýchodní části útesu

• 

  Jedna z mála fotografií přímo z místa, s malou kokosovou palmou, možná jedinou na útesu (2003)

• 

  Vrak lodi, která v minulosti najela na Kingmanův útes.

Odkazy

Reference

Související články

• Menší odlehlé ostrovy Spojených států amerických

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kingmanův útes na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Kingmanův útes ve Wikislovníku
• https://web.archive.org/web/20120511121850/http://janeresture.com/kingman_reef/index.htm
• http://www.fws.gov/kingmanreef/ Archivováno 25. 7. 2013 na Wayback Machine.