Klíště obecné

Jak číst taxoboxKlíště obecné
alternativní popis obrázku chybí
(c) James Lindsey at Ecology of Commanster, CC BY-SA 3.0
Klíště obecné
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenčlenovci (Arthropoda)
Podkmenklepítkatci (Chelicerata)
Třídapavoukovci (Arachnida)
Řádklíšťatovci (Ixodida)
Čeleďklíšťatovití (Ixodidae)
Rodklíště (Ixodes)
Binomické jméno
Ixodes ricinus
(Linné, 1758)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klíště obecné (Ixodes ricinus Linné, 1758) je roztoč patřící do čeledi klíšťatovití (Ixodidae). Živí se sáním krve na savcích, plazech nebo ptácích s typickým tříhostitelským cyklem.[1] Klíšťata figurují jako přenašeči řady infekčních chorob, mezi nejfrekventovanější patří lymská borelióza a klíšťová encefalitida.

Popis

Velikost samic se pohybuje od 3,5 do 4,5 mm (po nasátí i více než 1 cm), samečci měří 2,2 – 2,5 mm. Nymfy měří 1,3 až 1,5 mm. Tělo klíštěte se skládá z hlavové části (gnathosoma) a vlastního těla (idiosoma). Hlavovou část tvoří především dopředu směřujícím hypostom (chobůtek), chelicery a makadla. Hypostom je pokrytý četnými nazpět směřujícími háčky sloužícími k vlastnímu průniku kůží a k následné fixaci. Po stranách hypostomu jsou párové ostré chelicery umožňující proříznutí kůže hostitele v první fázi přisátí. V klidovém stavu je hypostom kryt přilehlými čtyřčlánkovými makadly, které se při průniku do kůže odklánějí do stran. Dospělci a nymfy mají 4 páry končetin, larvy mají pouze tři páry.[1] Na chodidlech předních nohou se nachází tzv. Hallerův orgán, umožňující detekci CO2 – klíště díky němu dokáže vyslídit svou oběť.

Zatímco u samce je tělo kryté chitinizovaným hřbetním štítkem (scutum), u samice dosahuje štítek do jedné třetiny těla. Zbytek těla samice je tvořen měkkým varhánkovitě složeným, kožovitým útvarem zvaným alloscutulum. Ten může po nasátí krve zvětšit svůj objem až 300×. Samička pak získává podobu ricinového bobu (odtud druhové vědecké jméno).[1] Řitní a pohlavní otvor je uložen na břišní straně.

Výskyt

Vyskytuje se na většině území Evropy, na Blízkém východě a v malých oblastech Severní Afriky. Žije nejčastěji ve vlhkých lesích s bujným bylinným a keřovým patrem (např. lužní lesy), ale také na lesních okrajích a na vlhkých loukách. Regionům s výrazně teplým a suchým létem se spíše vyhýbá. Dříve byl jeho výskyt omezen na nížiny a středně položené oblasti, nyní se vyskytuje i ve výškách nad 750 m n. m.

Způsob života

Dospělá klíšťata se nejčastěji vyskytují v trávě vysoké od dvaceti centimetrů do jednoho metru na stoncích, popř. na nízkých keřících, kde uchycena za zadní nohy trpělivě čekají na procházejícího člověka či zvíře. Jakmile se člověk klíštěte dotkne, to se okamžitě reflexivně přichytí a posléze se zakotví pomocí ozubeného hypostomu v kůži. Proces sání trvá jeden až dva týdny. Klíště dokáže hladovět i déle než jeden rok.

Klíště má na svém malém tělíčku několik nepostradatelných struktur:

  • Ochranný chitinový štít – díky němu je tak obtížné ho rozmáčknout
  • Speciální smyslový orgán – díky němu vnímá přítomnost hostitele a dokáže ho vyhledat
  • Tykadla – s jejich pomocí nalezne na těle nejvhodnější místo k uchycení a přisátí
  • Kusadla – s nimiž prořezává pokožku hostitele
  • Sosáček se zpětnými háčky – umožňuje sání a velmi pevné přichycení k hostiteli

Rozmnožování

Dospělí samci již nepřijímají potravu – jen vyhledávají zvíře, na kterém najdou samici k páření. Samice pak naklade do půdy 1000–3000 vajíček. Šestinohé larvy hned hledají drobná zvířata (ještěrky, ptáky) a několik dní na nich sají. Potom se promění v osminohé nymfy a přisají se na další oběti. Po druhém cyklu po přijímání potravy dospějí. Za příznivých okolností trvá vývoj klíštěte jeden až dva roky.

Vývojový cyklus klíštěte

Klíšťata vyskytující se v České republice musí obvykle vystřídat tři hostitele, než se promění v dospělého jedince. Délka vývojového cyklu klíštěte závisí na konkrétních podmínkách, pohybuje se v rozmezí jednoho až čtyř let. Protože během léta se klíšťata většinou „převlékají“ z jednoho vývojového stadia do druhého, nacházíme jich nejvíce přisátých během jara a na podzim.

Onemocnění přenášená klíšťaty

Klíště obecné není jen parazit sající krev, ale může také přenášet nebezpečné nemoci. Jediným vývojovým stadiem klíštěte, kdy parazit nemůže žádnou nemoc přenášet, je larva, neboť larvy se líhnou vždy zdravé a v této fázi se mohou pouze nakazit samy z krve hostitele. Z hlediska rizika přenosu nemocí je tudíž kousnutí larvou klíštěte neškodné. Klíšťata ve vyšších vývojových stádiích již přenášejí celou řadu nebezpečných infekčních chorob – boreliózu, klíšťovou encefalitidu a ehrlichiózu. Všechny tyto choroby mohou vést k trvalému těžkému poškození zdraví, příležitostně dokonce i ke smrti. Infikovaná klíšťata, která mohou roznášet původce těchto nemocí, se vyskytují po celé České republice. Nicméně existují oblasti s vyšším rizikem infekce.

[2]

Přenášejí však i další druhy patogenních mikroorganismů, které způsobují vážné infekční choroby jako např. babéziózu, bartonelózu nebo tularémii.[3]

Obrázky

Odkazy

Reference

  1. a b c CHROUST, K.; SVOBODOVÁ, V.; MODRÝ, D.; VOLF, J. Veterinární arachnoentomologie. Brno: VFU Brno, 2001. 97 s. 
  2. https://www.kliste.cz/cz/vse-o-klistatech/clanek/mapy-vyskytu-infikovanych-klistat-v-cr - Mapy výskytu infikovaných klíšťat v ČR
  3. VOLF, Petr; HORÁK, Petr. Paraziti a jejich biologie. Praha: Triton, 2007. (Vyd. 1). ISBN 978-80-7387-008-9. S. 318. 

Literatura

  • Zoologická encyklopedie – pavoukovci a další bezobratlí, Knižní klub, Praha 2003
  • CHROUST, K.; SVOBODOVÁ, V.; MODRÝ, D.; VOLF, J. Veterinární arachnoentomologie. Brno: VFU Brno, 2001. 97 s. 
  • VOLF, P.; HORÁK, P. Paraziti a jejich biologie. Praha: Triton, 2007. 318 s. ISBN 978-80-7387-008-9. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Ixodes ricinus waiting.jpg
Autor: Rude, Licence: CC BY-SA 3.0
Ixodes ricinus adult female waiting for a victim on a grass
Ixodes ricinus male Forêt domaniale de Flines-les-Mortagne 2015f 02.JPG
Autor: Lamiot, Licence: CC BY-SA 4.0
Male Tick Ixodes ricinus found in the forest of Flines-lès-Mortagne (northern France, near the Belgian border) July 2015
Ixodes ricinus range map.svg
Map of the range of the Sheep Tick (Ixodes ricinus).
Ixodes ricinus.jpg
Autor: Richard Bartz, Munich Makro Freak, Licence: CC BY-SA 2.5
Description: Makroshot of the upper Torso and Head of a Tick
Ixodiphagus hookeri, female ovipositing in an engorged nymph of Ixodes ricinus.jpg
Autor: Olivier Plantard, Agnès Bouju-Albert, Marie-Astrid Malard, Axelle Hermouet, Gilles Capron, Hélène Verheyden, Licence: CC BY 4.0
Ixodiphagus hookeri, female ovipositing in an engorged nymph of Ixodes ricinus
Ixodes-ricinus-female.jpg
Autor: Alan R Walker, Licence: CC BY-SA 3.0
Deer tick, Ixodes ricinus female. Scanning electron micrograph.
Ixodidae222.jpg
Autor: Chmee2, Licence: CC BY-SA 3.0
Několik klíšťat přisátých na ježkovi východním.
Ixodes ricinus wwalas.jpg
Autor: WWalas, Licence: CC BY-SA 4.0
Ixodes ricinus
Ixodes ricinus ticks.jpg
This is a male Ixodes ricinus tick (smaller) shown copulating with a female tick (larger). I. ricinus, the "castor bean" tick, so called because of its resemblance to the castor bean, is a vector for the B. burgdorferi spirochete, the cause of Lyme disease, and is commonly found on farm animals, and deer who are the natural host.
Ixodes.ricinus.searching.jpg
(c) James Lindsey at Ecology of Commanster, CC BY-SA 3.0
Klíště druhu Ixodes ricinus - nejčastější přenašeč borreliózy na člověka
19 Ixodes ricinus pareni.tif
Autor: Jana Bulantová, Licence: CC BY-SA 4.0
Dospělí samci klíšťat Ixodes ricinus sice nesají krev, přesto je velmi často najdeme přímo na hostitelích, kam jsou lákáni vidinou setkání se s perspektivními partnerkami pro páření. Před samotným spojením samec nejprve přečerpá své pohlavní buňky do tzv. hypostomu, který během samotného aktu zanoří do pohlavního otvoru samičky. Kolorovaný snímek (samec zvýrazněn oranžově) pochází ze skenovacího elektronového mikroskopu SEM JEOL 6380 LV umístěného na PřF UK.