Kleštík včelí

Jak číst taxoboxKleštík včelí
alternativní popis obrázku chybí
Kleštík včelí (samička)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenčlenovci (Arthropoda)
Podkmenklepítkatci (Chelicerata)
Třídapavoukovci (Arachnida)
ŘádMesostigmata
Čeleďkleštíkovití (Varroidae)
Rodkleštík (Varroa)
Binomické jméno
Varroa destructor
Anderson & Trueman, 2000
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kleštík zhoubný[1] nebo kleštík včelí[2] [3] [4] (Varroa destructor Anderson & Trueman, 2000), nesprávně též roztoč zhoubný, je parazitický roztoč včely východní a včely medonosné. Způsobuje onemocnění varoázu. Je totiž přenašečem virových onemocnění.[5] Patří do rodu Varroa, společně s dalším včelím parazitem, kleštíkem Jakobsonovým (Varroa jacobsoni).

Český název

RNDr. Antonín Kůrka uvádí v roce 2005 v publikaci „České názvy živočichů VI. Pavoukovci (Arachnida) II. Roztoči (Acari)“ český název kleštík zhoubný.

Doc. Ing. Antonín Přidal, Ph.D., uvádí v roce 2006 v publikaci „Odborná včelařská terminologie: názvosloví živočichů a parazitismus“ a v roce 2007 v publikacích „Parazitismus, nemoci včel a názvosloví živočichů“ a „Vysvětlení nomenklatoriky a taxonomie v čeledi Varroidae (kleštíkovití)“ český název kleštík včelí[pozn. 1] a jako „nesprávná označení“ Varroa jacobsoni auct., roztoč Varroa, roztoč včelí, včelík zhoubný.

Biologie

Popis

Samičky kleštíka jsou viditelné pouhým okem. Jsou příčně oválné, široké 1,5–1,9 mm a dlouhé 1,1–1,5 mm. Zpočátku jsou žlutobílé, později červenohnědé až hnědé. Jsou lesklé. S fyziologickým dozráváním se u nich vyvine hnědý a tvrdý hřbetní štít. Nečlánkovaný hřbetní štít plně překrývá čtyři páry noh a ústní ústrojí.
Samečci kleštíka jsou velcí 0,8 mm a jsou šedobílí s měkkou pokožkou. Jejich tělo je okrouhlé.

Šíření parazita

Kleštík na těle včely, pod elektronovým mikroskopem

Původním hostitelem kleštíka včelího (Varroa destructor) je včela východní (Apis cerana Fabricius, 1793).

K přenosu z včely východní na včelu medonosnou došlo pravděpodobně na začátku 20. století po dokončení transsibiřské magistrály. Následná migrační vlna z evropské části Ruska na Dálný východ způsobila kontakt dvou dosud geograficky izolovaných druhů. Do oblastí přirozeného výskytu včely východní, konkrétně do Přímořského kraje (část Ruska u Japonského moře), pronikla včela medonosná[6]. Dosud nenápadný kleštík našel na novém druhu včely optimální podmínky k životu, a tak se ocitl v centru pozornosti biologů a včelařů. Včela medonosná má z hlediska evolučního ke včele východní asi nejblíže, není však ani geneticky ani jinak vybavená k potlačení rozvoje tohoto cizopasníka. Bez zásahu člověka je invaze kleštíka do včelstva včely medonosné zničující. Existují ale náznaky, že evoluce včely se s tím dokáže vyrovnat za celkem krátkou dobu.[7]

Postupně s převozem napadených včelstev a prodejem matek včely medonosné se kleštík rozšířil i do oblastí; kde včela východní nežije. V padesátých letech byl tento roztoč zjištěn v Číně a v šedesátých letech byl na Dálném východě Ruské federace zcela běžný. Z Asie se kleštík šířil velmi rychle i do Evropy. V roce 1976 byl zavlečen až na území Maďarska a ve stejném roce pronikl do nejvýchodnějších okresů Slovenska. V roce 1977 byl kleštík zjištěn v Německu, kam byl zavlečen dovozem včely východní z Pákistánu, a v roce 1982 ve Francii. Prvního kleštíka v tehdejším Československu objevil v roce 1978 Hanko při systematické kontrole měli (spad na dně úlu) z pohraničních oblastí s Ukrajinskou SSR. Na jaře roku 1981 přes všechna ochranná opatření byl kleštík zavlečen převozem včelstev do okresu Ústí nad Orlicí. Odtud se postupně rozšířil po celém Česku.

Kleštík se šíří jako „nežádoucí pasažér“ na těle trubců. Pro trubce je charakteristické zalétání do cizích úlů, a tak se stávají hlavními přenašeči parazita. Podobně dělnice přenášejí přichyceného kleštíka do včelstev při zalétávání, loupežích a rojením.
Rozšiřování kleštíka jiným blanokřídlým hmyzem, případně přenos z jedné včely na druhou na květu nebo i na matku vracející se ze snubního proletu nebyl dosud zaznamenán.

Kleštík včelí se může šířit i přemisťováním plástů a úlů mezi včelařskými provozy. Na plástech, v nichž je plod, přežívá samička roztoče až 40 dnů, na uhynulých včelách 11–17 dnů. Mimo včelu žije cizopasník v závislosti na vnějších podmínkách 6–7 dnů.

Vývojový cyklus

Kleštík na těle pokročilého stádia včelího plodu

Vývojový cyklus kleštíka probíhá na včelím plodu. V určité chvíli před zavíčkováním přechází z dospělé včely do plodové buňky oplozená samička (jedna ale i více). Do trubčích buněk proniká 40 hodin před zavíčkováním, do dělničích 18 hodin. Po zavíčkování se přisaje na včelí larvu a živí se vznikajícím tukovým tělískem. Asi po 60 hodinách od zavíčkování se roztoč larvy pustí a naklade 2–5 vajíček ke stěně buňky na takové místo, aby je včelí larva resp. předkukla netísnila. Z vajíčka se líhne šestinohá larva roztoče; dalšími stadii jsou protonymfa a deuteronymfa. Během sedmi dnů se vyvinou pohlavně zralí samečci a během devíti dnů samičky. Důležitým orientačním bodem v buňce je místo s výkaly samičky. Zdržuje se na něm nejprve samička, ale později je vyhledají vylíhnutí mladí jedinci, kteří se zde shromažďují za účelem páření. Dceřiné samičky dosahují pohlavní dospělosti za 24 hodin. Samečci po spáření ještě v buňce hynou a oplozené samičky se uchycují na včele dokončující svůj vývoj. Spolu s ní opouštějí buňku.

Na dospělé dělnici nebo trubci žijí samičky několik dnů (foretická fáze), než se opět přemístí do buněk a začnou klást vajíčka (reprodukční fáze). Všechna vývojová stadia kleštíka se živí tukovým tělískem včel a včelího plodu. Tímto je narušena obranyschopnost včely a její imunita. Dlouhá léta panovaly představy o tom, že se kleštík živí hemolymfou (mimo jiné i zde na wikipedii.) Tyto představy jsou však mylné a je v podstatě nemožné se hemolymfou živit, protože je velmi slabá a nevýživná. [8] Kleštík přenáší i původce dalších nakažlivých nemocí včel.

Samičky roztoče žijí asi dva měsíce. Přes zimu přežívají na včelách asi 200 dnů. Přibližně 10 % samiček během zimy uhyne a lze je nalézt v zimní měli na dně úlu. Z počtu takto zjištěných mrtvolek lze usuzovat na pravděpodobnou intenzitu napadení včelstva.

Klinické příznaky

Na podložce úlu lze pozorovat mrtvé i živé roztoče. Při silném napadení se na česně objevují těžce se pohybující včely s deformovanými křídly, končetinami a nepřirozeně vysunutým sosákem. Rozmnožování parazita je poměrně pomalé. Proto se klinické příznaky zjišťují nejdříve za 2–3 roky od nakažení. Pokud počet roztočů dosáhne řádu tisíců a více, včelstvo není schopné přežít zimní období.

Kleštík včelí – pohled shora a zepředu
Kleštík včelí – břišní a ústní partie

Protiopatření

Varroáza se tlumí plošně léčebnými metodami, které Státní veterinární správa České republiky upřesňuje interním metodickým pokynem a provádějí je pověření vyškolení pracovníci Českého svazu včelařů. Nařízená opatření jsou zákonného charakteru a jsou pro včelaře povinná. Výjimky nahrazení nařízeného léčiva pouze kyselinou mravenčí se povolují pouze pro biochovy, a to pouze výjimečně a za předpokladu zajištění minimálního výskytu roztoče.

Základem léčby je ošetření včelstev v zimě v období bez plodu. Účinné látky (léčivo Varidol s účinnou látkou Amitraz nebo léčivo M1-AER s účinnou látkou Tau-Fluvalinát) jsou do včelstva vpravovány fumigací nebo aerosolem. Při použití aerosolu se používá jako nosná látka pro odpařování voda nebo lékařský aceton při nižších teplotách. Účinnost zimních opatření se kontroluje vyšetřením měli ze dna úlů. V oblastech se silnou intenzitou nákazy je nutné nařídit letní léčení po vytočení medu. Toto léčení se provádí dotykovými pásky s dlouhodobým účinkem na bázi pyrethroidů. Doplňkovým způsobem léčení je použití odparných desek nebo speciálních odpařovačů s kyselinou mravenčí.

K tlumení varroózy se musí použít celý komplex opatření, jehož jednotlivé části působí celoplošně a po celý rok. Na celém území Česka je síť monitorovacích pracovišť, kde se sleduje účinnost přípravků a vznik případných rezistencí kleštíka proti některému z nich.

Jako perspektivní cíl v boji z kleštíkem se jeví šlechtění varroatolerantních včel. Dr. Mike Allsopp z Jihoafrické republiky v roce 2006 zveřejnil výsledky svých výzkumů u dvou plemen včely medonosné. U afrických plemen (včela medonosná kapská Apis mellifera capensis a včela medonosná středoafrická Apis mellifera scutellata) prokázal velmi rychlý nástup a upevnění varroatolerantních mechanismu. Zkoumaná včelstva byla ponechána svému přirozenému vývoji bez jakýchkoliv léčebných zásahů. Rozvoj schopnosti těchto včel (A. m. capensis 3–5 let, A. m. scutellata 6–7 let) udržet populaci cizopasníka v únosné míře úzce souvisí s prohloubením a genetickým upevněním čisticího pudu. Včely rozpoznají napadený zavíčkovaný plod a z včelstva ho odstraní i s cizopasnými roztoči.[9]

Mezi protiopatření patří i provádění tzv. Varroamonitoringu – sledování výskytu kleštíka v jednotlivých lokalitách, které lze využít k predikci šíření Varoázy a případnému zintenzivnění léčení.

Odkazy

Poznámky

  1. Název kleštík včelí je však dle Antonína Kůrky český název pro Varroa jacobsoni.

Reference

  1. KŮRKA, Antonín. České názvy živočichů VI. Pavoukovci (Arachnida) II. Roztoči (Acari). Praha: Národní muzeum (zoologické oddělení PM), 2005. 207 s. ISBN 80-7036-182-4. 
  2. PŘIDAL, Antonín. Odborná včelařská terminologie: názvosloví živočichů a parazitismus. Včelařství. 2006, roč. 59, čís. 7, s. příloha 7-8. 
  3. PŘIDAL, Antonín. Parazitismus, nemoci včel a názvosloví živočichů. Moderní včelař. Předjaří 2007, roč. 4, čís. 1, s. 27–29. ISSN 1214-5793. 
  4. PŘIDAL, Antonín. Vysvětlení nomenklatoriky a taxonomie v čeledi Varroidae (kleštíkovití) [online]. Včelařské noviny, rev. 13. června 2007. Dostupné online. 
  5. University of Maryl. First multi-year study of honey bee parasites and disease reveals troubling trends. phys.org [online]. 2016-04-26 [cit. 2023-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ČERMÁK, Květoslav. Varroóza u včely východní. Moderní včelař. Prosinec 2011, roč. 8, čís. 6/zima, s. 176. ISSN 1214-5793. 
  7. PETERSEN, Laura. Honey bees rapidly evolve to overcome new disease. phys.org [online]. 2015-08-19 [cit. 2023-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. TIHELKA, Erik. Roztoč Varroa včelám krev nepije [online]. 2018-10-30 [cit. 2023-02-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-03-24. 
  9. PŘIDAL, Antonín, ČERMÁK Květoslav. Varroatolerance u kapského a středoafrického plemena včely medonosné. Moderní včelař. Zima 2009, roč. 6, čís. 6, s. 171–172. ISSN 1214-5793. 

Literatura

Související články

Včelařství

Externí odkazy


Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Varroa destructor SEM sup front.jpg
Autor: Cayambe, Licence: CC BY-SA 3.0
Varroa destructor, parasite of Apis mellifera in the scanning electron microscope. Specimens from Luxembourg, collected around 1984.
Varroa destructor inf.jpg
Autor: Cayambe, Licence: CC BY-SA 3.0
Varroa destructor, ectoparasite of Apis mellifera, the Western (or European) Honeybee, in the scanning electron microscope. Specimen collected around 1984 in Luxembourg.
Varroa destructor on honeybee host.jpg
"Honey bees are important as honey producers and as pollinators of agricultural crops. They are estimated to provide "value added" pollination worth approximately $14 billion per year in the USA. Varroa mites threaten agricultural pollination directly by weakening and destroying bee colonies. They also mandate more regular management of hives that is both labor intensive and expensive.

"The first varroa species, Varroa jacobsoni, was described from Indonesia in 1904 parasitizing the local bees (Apis cerana). New research studies by Drs. D. L. Anderson and J. W. H. Trueman, (CSIRO, Australia) indicated that V. jacobsoni is a species complex containing 18 different genetic variants that belong to 2, possibly 5 different species of varroa mites. Anderson and Trueman indicated that they were unable to find morphological differences to distinguish the genetic types. The varroa associated with the European honey bee (Apis mellifera) was described as a new species, Varroa destructor by Anderson & Trueman, 2000.

The Systematic Entomology Laboratory, Bee Research Laboratory and the Electron Microscopy Unit in the Soybean Genomics and Improvement Laboratory are examining the morphology of varroa mites. They expect that some morphological differences will be found to distinguish the newly discovered species of Varroa. If this is the case, this research will facilitate the scientific community's ability to study the ecology, biology, and control of these important pest mites.