Kleinové

Kleinové byli podnikatelská rodina, pocházející z Loučné nad Desnou. Největších úspěchů dosáhli v 19. století budováním železničních tratí v Rakousku-Uhersku, s využitím železáren v Sobotíně. Několik členů rodu bylo za své zásluhy povýšeno do šlechtického stavu.

Prvním známým členem rodiny je Hans Georg Klein, domkář. Tomu se 8. ledna 1756 narodil v Přemyslově (část Loučné nad Desnou) syn Johann Friedrich Klein.^[1] Johann byl statkářem, který si příležitostně vydělával obchodováním se střelným prachem (pro generála Laudona). Oženil se ve věku 34 let v roce 1790 s Marií Elizabetou Hamplovou. Narodilo se jim celkem devět dětí, z nichž šest bratrů přežilo do dospělosti. V roce 1815 získal Johann Friedrich zakázku na přeměnu jihozápadního úbočí Petrova v Brně.

Dospělosti se jich dožilo šest:

• Josef Engelbert Klein (1792–1830). Nejstarší z bratrů, převzal po otci obchod se střelným prachem, později působil jako stavitel vodních děl. Nezdědil nadání pro finančnictví a zadlužil se, jeho závazky převzal bratr Franz. Zemřel na tuberkulózu.
• Engelbert Klein (1797–1830). Jako první z rodiny podnikal ve stavebnictví (jako stavitel silnic). Jako jediný z bratrů zůstal svobodný. Spolu se starším bratrem Josefem zemřel v roce 1830 na tuberkulózu.
• Franz Klein (1800^[2]–1855)^[3]. Vůdčí osobnost rodiny. Již kolem let 1813–1814 získal první zakázky jako architekt, rychle se stal uznávanou hlavou rodiny a manažerem společných podniků. V roce 1825 se oženil v Brně s Františkou Hildebrandtovou; Brno se stalo jeho celoživotním sídlem, později byl jmenován čestným občanem města. Po smrti bratrů Josefa a Engelberta zdědil značné jmění, o které se rozdělil s mladšími bratry. V roce 1844 zakoupil panství Loučná nad Desnou, odkud pocházel, v roce 1843 získal prestižní parcelu na náměstí v Brně, kde nechal vybudovat rodinné sídlo – Kleinův palác. Zemřel v 55 letech při inspekci trati z Bohumína do Osvětimi. Jeho potomci tvoří vízemberskou (loučenskou) větev rodu.^[4]
• Libor Klein (1803–1848). Narodil se v Salisově u Zlatých Hor, kde otec koupil pozemek a vystavěl dům. Hodně cestoval (např. do Ameriky, Ruska). Jeho potomci žijí dodnes.
• Albert Klein von Wisenberg (1807–1877). Na rozdíl od starších bratrů získal vzdělání (absolvoval vyšší gymnázium v Brně). Prokázal obchodní nadání a tak brzy vstoupil do rodinného podniku, kde se věnoval finanční stránce. Angažoval se také v politice, v roce 1863 se stal poslancem Říšské rady. Za své zásluhy byl v roce 1858 povýšen do šlechtického stavu, v roce 1864 do stavu rytířského a konečně v roce 1872 dědičně do stavu svobodných pánů s přídomkem von Wisenberg. Po smrti bratra Franze byl správcem sobotínských železáren. V roce 1866 koupil velkostatek Jindřichov ve Slezsku, zdržoval se však většinou v Praze. Zemřel v roce 1877 v Sobotíně. Jeho potomci představují sobotínskou větev rodu, spolu se svým předkem byli pohřbeni v rodinné hrobce v Sobotíně (v roce 1999 byly jejich ostatky přemístěny do místního kostela).
• Hubert Klein (1811–1856). Za svůj domov si vybral Brno. Byl velkým mecenášem umění, podobně jako Engelbert.

• František II. Klein von Wisenberg (1824–1882), syn Franze Kleina. Převzal po otci a strýci správu sobotínských železáren. Roku 1865 byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem von Wisenberg,^[5] v roce 1873 do stavu svobodných pánů. Jako baron Klein ovlivnil řadou příspěvků oblast Jeseníků (baronská cesta s vyhlídkou nad Sobotínem, chata Františkova myslivna na hřebeni Jeseníků, dar oltářního obrazu pro dnes neexistující kapli u Vřesové studánky). V roce 1849 se oženil ve Vídni s Leopoldinou Hauptman.
• Albert II. Klein von Wisenberg (1842–1870), syn Alberta Kleina. Zakoupil v roce 1868 velkostatek Jindřichov ve Slezsku, v roce 1870 přikoupil statek osoblažský.
• Hubert Klein von Wisenberg (1848–1911), syn Alberta Kleina, velkostatkář a politik, poslanec Říšské rady a Moravského zemského sněmu.
• Friedrich (Bedřich) Klein von Wisenberg (1850–1915), syn Alberta Kleina. Přestavoval zámek v Sobotíně.
• František III. Klein von Wisenberg (1851–1930), vnuk Franze Kleina, syn Františka II. Kleina, známý jako baron Klein.
• Sidonie Nádherná (1885–1950), po matce Amálii (1854–1910) vnučka Alberta Kleina
• Adalbert Klein von Wisenberg (1896–1959), vnuk Alberta Kleina, syn Friedricha. Převzal správu jindřichovského panství, o které rodina přišla při konfiskaci v roce 1945. Zemřel ve Frankfurtu nad Mohanem.

Někdy v letech 1813–1814 získal Franz Klein místo zahradníka v zámeckém parku v Lednici, spolu s ním přišli i bratři Josef a Engelbert. Bratrům byly svěřovány různé zakázky, zejména vodní stavby. Významná byla také jejich úprava zámeckého parku ve Veselí nad Moravou. Jejich dílo v Lednici bylo natolik zdařilé, že vyvolalo vlnu dalších zakázek (vodní a silniční stavby, parkové úpravy atd.).

V roce 1836 získala c. k. privátní společnost Severní dráha císaře Ferdinanda první koncesi na lokomotivní dráhu v Rakousku a bratři Kleinové byli první, kdo se na tuto neznámou půdu odvážili. Od tohoto roku se jejich podnikání zaměřilo téměř výhradně na stavbu železničních tratí. První postavili v roce 1837 (Vídeň – Gänserndorf); celkem vybudovali na 3500 km železničních tratí v Českých zemích, Rakousku, Německu, Polsku a Rumunsku. K nejvýznamnějším jimi vybudovaným úsekům patřila trať Praha – Olomouc, dokončená v roce 1845 pod vedením Jana Pernera.

V roce 1847 uzavřeli žijící bratři Kleinové smlouvu o společném podnikání – vznikla firma Gebrüder Klein, v níž měl rozhodující podíl Franz. Tato firma se poté podílela na další výstavbě železničních tratí.

Po smrti Alberta v roce 1877 se nepodařilo podniky rodiny Kleinů dále rozvíjet. Více než 20 potomků rodiny zvolilo rozmařilý život šlechtických zbohatlíků.^[zdroj?]

V roce 1816 získali bratři Josef Engelbert, Engelbert a Franz Kleinovi první silniční zakázku na rekonstrukci krátkého úseku silnice mezi Starým Městem a Uherským Hradištěm.^[6] Do realizaci staveb silnic se postupně zapojili všichni bratři. Za úspěchem firmy bratří Kleinů při získání zakázek na stavbu silnic stála nejnižší nabídnutá cena, rychlost a kvalita provedené práce a sleva při získání zakázky bez veřejné soutěže. Během let 1816 až 1846 vybudovali několika set kilometrů silnic na Moravě a ve Slezsku.^[7]

• 1821–1833 Třebovická silnice: Olomouc – Litovel – Mohelnice – Moravská Třebová vč. úseku Hřebeč
• 1822–1825 silnice mezi Frýdkem a Místkem
• 1822–1825 Krnovská silnice: Opava – Krnov – Město Albrechtice – Bartultovice – pruská hranice
• 1828 krátký úsek silnice v Rajhradu
• 1834–1836 Slavkovská(Uherská) silnice: Brno – Slavkov – Násedlovice – Čejč – uherská hranice u Hodonína
• 1840–1842 Šumperská silnice: Opava – Bruntál – Rýmařov – Šumperk – Červená voda – česká hranice
• 1842–1845 přeložka silnice u Šternberku
• 1841–1845 Lomnická silnice: Horní Loděnice – Lomnice – Bruntál – Karlovice – Vrbno pod Pradědem – Zlaté Hory – pruská hranice
• 1844–1846 silnice přes Červenohorské sedlo: Kouty nad Desnou – Červenohorské sedlo – Jeseník^[7]

Firma bratří Kleinů stála u počátku budování železničních tratí na území rakousko-uherské monarchie. První úsek železniční trati, z Vídně do Gänserndorfu, vystavěli již v roce 1837. V následujících letech pak stavěli nebo se podíleli na výstavbě těchto železničních tratí:

• 1837–1838 Vranovice – Brno, součást Severní dráhy císaře Ferdinanda
• 1840–1841 Spytihněv – Přerov, součást Severní dráhy císaře Ferdinanda
• 1842–1845 Praha – Olomouc, součást Severní státní dráhy
• 1843–1845 Blansko – Česká Třebová, součást Severní státní dráhy
• 1845–1851 Praha – Děčín, součást Severní státní dráhy
• 1853–1855 Ostrava – Opava, součást Severní dráhy
• 1854–1859 Terst – Lublaň
• 1856–1857 Pardubice – Liberec, Jihoseveroněmecká dráha
• 1856–1858 Vídeň – Linec, Dráha císařovny Alžběty
• 1859–1862 Praha-Smíchov – Cheb, Česká západní dráha
• 1866–1870 Plzeň – České Budějovice – Vídeň, Dráha císaře Františka Josefa
• 1867–1870 Dráha arcivévody Karla Ludwiga v Haliči
• 1867–1870 St. Valentin – Tarvisio, Dráha korunního prince Rudolfa
• 1870–1871 Ostrava – Frýdlant nad Ostravicí
• 1870–1871 Zábřeh na Moravě – Sobotín
• 1872–1873 Šternberk – Šumperk – Hanušovice – Lichkov

Celkově vystavěla firma bratří Kleinů přes 3500 km železničních tratí, tedy asi třetinu všech tratí v monarchii. Společně s tím vybudovali řadu nádraží, tunelů, mostů a viaduktů, z nichž některé se jako technické památky zachovaly do dneška.

Po smrti hraběte Mitrovského (1842) zakoupili bratři Kleinové v roce 1844 panství Loučná nad Desnou včetně železáren v Sobotíně. V roce 1844 začali stavět další železárny ve Štěpánově u Olomouce (výhodou bylo umístění u nové železniční trati). V roce 1849 (spuštění provozu ve Štěpánově) spojili všechny své železárny do jediného výrobního celku Zöptauer und Stefanauer Eisebau und Eisehütten a. g. Zöptau (Sobotínsko-štěpánovská železářská a hutní akciová společnost se sídlem v Sobotíně). Železárny byly v prvé řadě zaměřeny na výrobu pro železnice, po zakoupení důlních polí na Ostravsku také na výrobu těžebních zařízení. V 60. letech 19. století se staly sobotínské železárny centrem rakouského železářského průmyslu, patřily k největším závodům v rakousko-uherské monarchii. Jen v Sobotíně zaměstnávaly přes 2 000 lidí, významně se podílely na budování železniční sítě v monarchii. V roce 1865 byly přeměněny v rodinnou společnost Kleinů, jejímž podílníkem byl i ředitel Alois Scholz. Ve druhé polovině 60. let prožívaly vrchol svého vývoje. Vytěžené zdroje železné rudy v okolí byly nahrazeny dovozem ze vzdálenějších oblastí.^[8]

Po krachu na vídeňské burze v roce 1873 nastaly těžké časy, navíc se při výrobě kolejnic začala dávat přednost oceli. Kleinové museli omezovat svůj podíl na výrobě kolejnic ve prospěch Vítkovických železáren. K oživení výroby došlo v 80. letech, kdy sobotínské železárny přešly na výrobu litinového zboží, po roce 1890 také železných konstrukcí a mostů. Snahy o záchranu však postupně ztrácely smysl, v roce 1910 byla výroba surového železa zastavena. Kleinové prodali železárny ostravské společnosti Kabelovny a drátovny, která provoz v roce 1921 zastavila definitivně.^[8]

Výroba železa vyžadovala pravidelné dodávky velkého množství uhlí. Bratři Kleinové se tedy začali podílet i na jeho těžbě a i zde se v některých regionech stali průkopníky. Klíčový byl rok 1848, kdy začali hloubit první šachty na Ostravsku (v částech Přívoz a Hrušov), Oslavansku i u Kladna. Nejkratší bylo jejich působení na Ostravsku, kde své doly prodali již v roce 1855 Severní dráze Ferdinandově, za níž stála rodina Rothschildů.

Na Oslavansku se Kleinové spojili s dalšími místními podnikateli, především s rodem Herringů. V roce 1869 se spolupodíleli na vzniku Rosické báňské společnosti, která zakoupila také místní železářské hutě. Správcem hutí se stal Bedřich Klein (syn Alberta). Místní hutě pracovaly s proměnlivým úspěchem, většinou však ztrátově. Výroba železa byla zastavena již v roce 1872, veškerý provoz byl zastaven v roce 1902.^[9]

Nejvýrazněji se bratři Kleinové zapsali do historie těžby uhlí na Kladensku. V roce 1848 se spojili s místními podnikateli V. Novotným a Vojtěchem Lannou a založili Kladenské kamenouhelné těžařstvo (Novotný společnost později opustil). Po objevu železných rud v okolí vzniklo v roce 1851 samostatné Kladenské železářské těžařstvo, které v roce 1854 vybudovalo první vysokou pec v Čechách. V roce 1857 došlo k opětovné fúzi obou firem a některých menších firem v okolí, čímž vznikla Pražská železářská společnost. Poté, co začalo docházet uhlí na Kladensku, začali Kleinové v roce 1863 těžit také na Plzeňsku. Tradice těžby uhlí a výroba železa pokračovala téměř do současnosti (významný je vznik soukromé Poldiny huti v roce 1889).^[10]

Pivovar stál naproti zámku mezi obecnou školou (dnes bytová zástavba) a hospodářským panským dvorem, který již také nestojí. Pivovar vznikl v roce 1743, v roce 1844 se stal součástí vlastnictví Kleinů.^[7] V letech 1845 až 1946 byl rozšířen o sladovnu, kde byly ve věži umístěny hvozdy. Na hvozdech se sušil naklíčený ječmen, z kterého vznikl posléze slad.^[11] Pivovar byl modernizován na parní pohon. V roce 1847 byla instalovaná nová technologie vaření piva firmou Ringhoffer. Produkce piv se zvýšila na 8000 hl. V roce 1859 byl k pivovaru přistavěn lihovar. V roce 1893 byl ukončen provoz pivovaru. V 70. letech 20. století došlo k demolici objektu pivovaru.^[7]

(Slezský pivovar a sladovna, akciová společnost Jindřichov, Slezsko).

Dr. Adalbert Klein během rekonstrukce pro pivovar vybudoval samospádový vodovod s přívodním potrubím v délce asi 3 km. Ječmen a brambory sklízel na vlastních polích, čímž získával lacinou surovinu, jak pro výrobu piva, tak lihovin. Vodu využíval z místního Svinného potoka. Roční produkce tvořila 12 000 hl piva. Vařilo se tu 10°, 12° a tmavé 18° pivo. Dr. Adalbert Klein učinil z pivovaru akciovou společnost. Rod Kleinů z Wisenberga vlastnil panství, zámek a pivovar až do roku 1945, kdy jim byl celý majetek se 400letou tradicí na základě Benešových dekretů zkonfiskován.^[7]

• zámek v Loučné nad Desnou se zámeckým parkem
• rodová hrobka v Loučné nad Desnou
• zámek v Sobotíně
• rodová hrobka v Sobotíně
• Kleinův palác v Brně
• zámek v Jindřichově ve Slezsku se zámeckým parkem

• nádraží a vozovna v Zábřehu na Moravě
• zaniklý železný most Františka Josefa v Praze
• kamenný most Františka Palackého v Praze
• Negrelliho (Karlínský) viadukt v Praze
• viadukt u Heršpic u Brna
• hlavní tunel a trať v průsmyku Semmering
• most přes Labe u Lauenburgu
• řada litinových mostů
• pivovar v Jindřichově ve Slezsku
• litinová konstrukce zámeckého skleníku v Lednici^[12]

Nejvýrazněji zasáhl do vzhledu oblasti Sobotína a Loučné nad Desnou baron František (III.) Klein. Za něj byla vybudována vyhlídková zpevněná cesta na hřebeni Kamenitého kopce s tzv. Baronskou vyhlídkou, nechal také vystavět loveckou chatu Františkova myslivna.^[13]. Kleinové měli odpor k umělé krajině, proto na svém panství bránili vysazování kleče. Dodnes tak na části hřebene Hrubého Jeseníku, patřící dříve k jejich panství, tento jehličnan neroste. Rodina Kleinů stála také u vzniku prvních horských chat. Uhlí se do sobotínských železáren dopravovalo mimo jiné ze Slezska přes horské průsmyky, v nichž bylo nutné vystavět hostince a přepřahací stanice pro formanská spřežení. Tak vznikly první chaty v Červenohorském sedle a sedle Skřítek, které na přelomu 19. a 20. století od Kleinů získaly německé turistické spolky.

• GÁBA, Zdeněk; TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar. Bratří Kleinové – stavitelé železnic. Šumperk: Okresní vlastivědné muzeum, 2000. 
• POPELKA, Petr. Zrod moderního podnikatelstva : bratři Kleinové a podnikatelé v českých zemích a Rakouském císařství v éře kapitalistické industrializace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2011. 322 s. ISBN 978-80-7368-841-7. 
• KREJČIŘÍK, Mojmír. Kleinové: historie moravské podnikatelské rodiny. Brno: Statutární město Brno, 2009. 446 s. ISBN 978-80-86736-13-6. 

• Galerie Kleinové na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kleinové na Wikimedia Commons
• Zrezivělá krása: Železo bratří Kleinů [online]. Česká televize, 2011 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online.  Dokument Železo bratří Kleinů z cyklu České televize Zrezivělá krása
• Rodokmen rodiny Kleinů
• Po stopách bratří Kleinů
• Jak se žilo podnikavým bratrům
• SCHREIER Pavel. Concordia et laborae: Svorností a prací. Dvě životní výročí Alberta Kleina. ČD pro vás 2007, 14/8: 10–11.