Kleinové

Kleinové byli podnikatelská rodina, pocházející z Loučné nad Desnou. Největších úspěchů dosáhli v 19. století budováním železničních tratí v Rakousku-Uhersku, s využitím železáren v Sobotíně. Několik členů rodu bylo za své zásluhy povýšeno do šlechtického stavu.

Historie rodu

Předkové

Prvním známým členem rodiny je Hans Georg Klein, domkář. Tomu se 8. ledna 1756 narodil v Přemyslově (část Loučné nad Desnou) syn Johann Friedrich Klein.^[1] Johann byl statkářem, který si příležitostně vydělával obchodováním se střelným prachem (pro generála Laudona). Oženil se ve věku 34 let v roce 1790 s Marií Elizabetou Hamplovou. Narodilo se jim celkem devět dětí, z nichž šest bratrů přežilo do dospělosti. V roce 1815 získal Johann Friedrich zakázku na přeměnu jihozápadního úbočí Petrova v Brně.

Bratři Kleinové

Dospělosti se jich dožilo šest:

• Josef Engelbert Klein (1792–1830). Nejstarší z bratrů, převzal po otci obchod se střelným prachem, později působil jako stavitel vodních děl. Nezdědil nadání pro finančnictví a zadlužil se, jeho závazky převzal bratr Franz. Zemřel na tuberkulózu.
• Engelbert Klein (1797–1830). Jako první z rodiny podnikal ve stavebnictví (jako stavitel silnic). Jako jediný z bratrů zůstal svobodný. Spolu se starším bratrem Josefem zemřel v roce 1830 na tuberkulózu.
• Franz Klein (1800^[2]–1855)^[3]. Vůdčí osobnost rodiny. Již kolem let 1813–1814 získal první zakázky jako architekt, rychle se stal uznávanou hlavou rodiny a manažerem společných podniků. V roce 1825 se oženil v Brně s Františkou Hildebrandtovou; Brno se stalo jeho celoživotním sídlem, později byl jmenován čestným občanem města. Po smrti bratrů Josefa a Engelberta zdědil značné jmění, o které se rozdělil s mladšími bratry. V roce 1844 zakoupil panství Loučná nad Desnou, odkud pocházel, v roce 1843 získal prestižní parcelu na náměstí v Brně, kde nechal vybudovat rodinné sídlo – Kleinův palác. Zemřel v 55 letech při inspekci trati z Bohumína do Osvětimi. Jeho potomci tvoří vízemberskou (loučenskou) větev rodu.^[4]
• Libor Klein (1803–1848). Narodil se v Salisově u Zlatých Hor, kde otec koupil pozemek a vystavěl dům. Hodně cestoval (např. do Ameriky, Ruska). Jeho potomci žijí dodnes.
• Albert Klein von Wisenberg (1807–1877). Na rozdíl od starších bratrů získal vzdělání (absolvoval vyšší gymnázium v Brně). Prokázal obchodní nadání a tak brzy vstoupil do rodinného podniku, kde se věnoval finanční stránce. Angažoval se také v politice, v roce 1863 se stal poslancem Říšské rady. Za své zásluhy byl v roce 1858 povýšen do šlechtického stavu, v roce 1864 do stavu rytířského a konečně v roce 1872 dědičně do stavu svobodných pánů s přídomkem von Wisenberg. Po smrti bratra Franze byl správcem sobotínských železáren. V roce 1866 koupil velkostatek Jindřichov ve Slezsku, zdržoval se však většinou v Praze. Zemřel v roce 1877 v Sobotíně. Jeho potomci představují sobotínskou větev rodu, spolu se svým předkem byli pohřbeni v rodinné hrobce v Sobotíně (v roce 1999 byly jejich ostatky přemístěny do místního kostela).
• Hubert Klein (1811–1856). Za svůj domov si vybral Brno. Byl velkým mecenášem umění, podobně jako Engelbert.

Potomci

• František II. Klein von Wisenberg (1824–1882), syn Franze Kleina. Převzal po otci a strýci správu sobotínských železáren. Roku 1865 byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem von Wisenberg,^[5] v roce 1873 do stavu svobodných pánů. Jako baron Klein ovlivnil řadou příspěvků oblast Jeseníků (baronská cesta s vyhlídkou nad Sobotínem, chata Františkova myslivna na hřebeni Jeseníků, dar oltářního obrazu pro dnes neexistující kapli u Vřesové studánky). V roce 1849 se oženil ve Vídni s Leopoldinou Hauptman.
• Albert II. Klein von Wisenberg (1842–1870), syn Alberta Kleina. Zakoupil v roce 1868 velkostatek Jindřichov ve Slezsku, v roce 1870 přikoupil statek osoblažský.
• Hubert Klein von Wisenberg (1848–1911), syn Alberta Kleina, velkostatkář a politik, poslanec Říšské rady a Moravského zemského sněmu.
• Friedrich (Bedřich) Klein von Wisenberg (1850–1915), syn Alberta Kleina. Přestavoval zámek v Sobotíně.
• František III. Klein von Wisenberg (1851–1930), vnuk Franze Kleina, syn Františka II. Kleina, známý jako baron Klein.
• Sidonie Nádherná (1885–1950), po matce Amálii (1854–1910) vnučka Alberta Kleina
• Adalbert Klein von Wisenberg (1896–1959), vnuk Alberta Kleina, syn Friedricha. Převzal správu jindřichovského panství, o které rodina přišla při konfiskaci v roce 1945. Zemřel ve Frankfurtu nad Mohanem.

Podnikatelské aktivity

Někdy v letech 1813–1814 získal Franz Klein místo zahradníka v zámeckém parku v Lednici, spolu s ním přišli i bratři Josef a Engelbert. Bratrům byly svěřovány různé zakázky, zejména vodní stavby. Významná byla také jejich úprava zámeckého parku ve Veselí nad Moravou. Jejich dílo v Lednici bylo natolik zdařilé, že vyvolalo vlnu dalších zakázek (vodní a silniční stavby, parkové úpravy atd.).

V roce 1836 získala c. k. privátní společnost Severní dráha císaře Ferdinanda první koncesi na lokomotivní dráhu v Rakousku a bratři Kleinové byli první, kdo se na tuto neznámou půdu odvážili. Od tohoto roku se jejich podnikání zaměřilo téměř výhradně na stavbu železničních tratí. První postavili v roce 1837 (Vídeň – Gänserndorf); celkem vybudovali na 3500 km železničních tratí v Českých zemích, Rakousku, Německu, Polsku a Rumunsku. K nejvýznamnějším jimi vybudovaným úsekům patřila trať Praha – Olomouc, dokončená v roce 1845 pod vedením Jana Pernera.

V roce 1847 uzavřeli žijící bratři Kleinové smlouvu o společném podnikání – vznikla firma Gebrüder Klein, v níž měl rozhodující podíl Franz. Tato firma se poté podílela na další výstavbě železničních tratí.

Po smrti Alberta v roce 1877 se nepodařilo podniky rodiny Kleinů dále rozvíjet. Více než 20 potomků rodiny zvolilo rozmařilý život šlechtických zbohatlíků.^[zdroj?]

Stavitelé železnic

Firma bratří Kleinů stála u počátku budování železničních tratí na území rakousko-uherské monarchie. První úsek železniční trati, z Vídně do Gänserndorfu, vystavěli již v roce 1837. V následujících letech pak stavěli nebo se podíleli na výstavbě těchto železničních tratí:

• 1837–1838 Vranovice – Brno, součást Severní dráhy císaře Ferdinanda
• 1840–1841 Spytihněv – Přerov, součást Severní dráhy císaře Ferdinanda
• 1842–1845 Praha – Olomouc, součást Severní státní dráhy
• 1843–1845 Blansko – Česká Třebová, součást Severní státní dráhy
• 1845–1851 Praha – Děčín, součást Severní státní dráhy
• 1853–1855 Ostrava – Opava, součást Severní dráhy
• 1854–1859 Terst – Lublaň
• 1856–1857 Pardubice – Liberec, Jihoseveroněmecká dráha
• 1856–1858 Vídeň – Linec, Dráha císařovny Alžběty
• 1859–1862 Praha-Smíchov – Cheb, Česká západní dráha
• 1866–1870 Plzeň – České Budějovice – Vídeň, Dráha císaře Františka Josefa
• 1867–1870 Dráha arcivévody Karla Ludwiga v Haliči
• 1867–1870 St. Valentin – Tarvisio, Dráha korunního prince Rudolfa
• 1870–1871 Ostrava – Frýdlant nad Ostravicí
• 1870–1871 Zábřeh na Moravě – Sobotín
• 1872–1873 Šternberk – Šumperk – Hanušovice – Lichkov

Celkově vystavěla firma bratří Kleinů přes 3500 km železničních tratí, tedy asi třetinu všech tratí v monarchii. Společně s tím vybudovali řadu nádraží, tunelů, mostů a viaduktů, z nichž některé se jako technické památky zachovaly do dneška.

Železárny v Sobotíně

Po smrti hraběte Mitrovského (1842) zakoupili bratři Kleinové v roce 1844 panství Loučná nad Desnou včetně železáren v Sobotíně. V roce 1844 začali stavět další železárny ve Štěpánově u Olomouce (výhodou bylo umístění u nové železniční trati). V roce 1849 (spuštění provozu ve Štěpánově) spojili všechny své železárny do jediného výrobního celku Zöptauer und Stefanauer Eisebau und Eisehütten a. g. Zöptau (Sobotínsko-štěpánovská železářská a hutní akciová společnost se sídlem v Sobotíně). Železárny byly v prvé řadě zaměřeny na výrobu pro železnice, po zakoupení důlních polí na Ostravsku také na výrobu těžebních zařízení. V 60. letech 19. století se staly sobotínské železárny centrem rakouského železářského průmyslu, patřily k největším závodům v rakousko-uherské monarchii. Jen v Sobotíně zaměstnávaly přes 2 000 lidí, významně se podílely na budování železniční sítě v monarchii. V roce 1865 byly přeměněny v rodinnou společnost Kleinů, jejímž podílníkem byl i ředitel Alois Scholz. Ve druhé polovině 60. let prožívaly vrchol svého vývoje. Vytěžené zdroje železné rudy v okolí byly nahrazeny dovozem ze vzdálenějších oblastí.^[6]

Po krachu na vídeňské burze v roce 1873 nastaly těžké časy, navíc se při výrobě kolejnic začala dávat přednost oceli. Kleinové museli omezovat svůj podíl na výrobě kolejnic ve prospěch Vítkovických železáren. K oživení výroby došlo v 80. letech, kdy sobotínské železárny přešly na výrobu litinového zboží, po roce 1890 také železných konstrukcí a mostů. Snahy o záchranu však postupně ztrácely smysl, v roce 1910 byla výroba surového železa zastavena. Kleinové prodali železárny ostravské společnosti Kabelovny a drátovny, která provoz v roce 1921 zastavila definitivně.^[6]

Těžba uhlí a další hutě

Výroba železa vyžadovala pravidelné dodávky velkého množství uhlí. Bratři Kleinové se tedy začali podílet i na jeho těžbě a i zde se v některých regionech stali průkopníky. Klíčový byl rok 1848, kdy začali hloubit první šachty na Ostravsku (v částech Přívoz a Hrušov), Oslavansku i u Kladna. Nejkratší bylo jejich působení na Ostravsku, kde své doly prodali již v roce 1855 Severní dráze Ferdinandově, za níž stála rodina Rothschildů.

Na Oslavansku se Kleinové spojili s dalšími místními podnikateli, především s rodem Herringů. V roce 1869 se spolupodíleli na vzniku Rosické báňské společnosti, která zakoupila také místní železářské hutě. Správcem hutí se stal Bedřich Klein (syn Alberta). Místní hutě pracovaly s proměnlivým úspěchem, většinou však ztrátově. Výroba železa byla zastavena již v roce 1872, veškerý provoz byl zastaven v roce 1902.^[7]

Nejvýrazněji se bratři Kleinové zapsali do historie těžby uhlí na Kladensku. V roce 1848 se spojili s místními podnikateli V. Novotným a Vojtěchem Lannou a založili Kladenské kamenouhelné těžařstvo (Novotný společnost později opustil). Po objevu železných rud v okolí vzniklo v roce 1851 samostatné Kladenské železářské těžařstvo, které v roce 1854 vybudovalo první vysokou pec v Čechách. V roce 1857 došlo k opětovné fúzi obou firem a některých menších firem v okolí, čímž vznikla Pražská železářská společnost. Poté, co začalo docházet uhlí na Kladensku, začali Kleinové v roce 1863 těžit také na Plzeňsku. Tradice těžby uhlí a výroba železa pokračovala téměř do současnosti (významný je vznik soukromé Poldiny huti v roce 1889).^[8]

Památky

Pivovarnictví

Silesia Brauerei und Malzerei – aktien gesellschaft

Hennersdorf, Schlesien

(Slezský pivovar a sladovna, akciová společnost Jindřichov, Slezsko).

Dr. Adalbert Klein během rekonstrukce pro pivovar vybudoval samospádový vodovod s přívodním potrubím v délce asi 3 km. Ječmen a brambory sklízel na vlastních polích, čímž získával lacinou surovinu, jak pro výrobu piva, tak lihovin. Vodu využíval z místního Svinného potoka. Roční produkce tvořila 12 000 hl piva. Vařilo se tu 10°, 12° a tmavé 18° pivo. Dr. Adalbert Klein učinil z pivovaru akciovou společnost. Rod Kleinů z Wiesenberga vlastnil panství, zámek a pivovar až do roku 1945, kdy jim byl celý majetek se 400letou tradicí na základě Benešových dekretů zkonfiskován.

Po válce od roku 1948–1952 byly majitelem Moravskoslezské pivovary n.p. V roce 1951 převzal pivovar od Augustina Novotného první jindřichovský sládek pan František Jiřík. Poté byly majiteli Opavské pivovary, n.p. a Ostravské pivovary n.p., které vařily 12° Slezovar nebo 14° Silesia Porter a později i Ostravar 12° světlý ležák. Do sedmdesátých let se tu také vařilo nošovické pivo. Po ukončení tradičního pivovarnictví spěl celý areál k zániku. Vybavení bylo převezeno do pivovaru Golčův Jeníkov a bývalý pivovar začal sloužit místním Státním statkům Bruntál, Odštěpný závod 02 Jindřichov např. jako sklad brambor a hnojiv. Nakonec byl celý komplex přebudován na mísírnu krmiv. Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež sídlící v bývalém zámku, který s bývalým pivovarem tvořil jeden celek, se pokoušel areál účelově využít. Pozemkový fond ČR věnoval pivovar Ústavu sociální péče bezúplatně. Bohužel nedostatek finančních prostředků přinutil Ústav sociální péče budovu Pozemkovému fondu ČR vrátit a od té doby celý objekt chátrá. Nedochoval se ani vzácný erb pánů z Wiesenberga – dva páry tisknoucích se rukou s latinským nápisem „Concordia et Labore“ neboli „Svorností a prací“ nade dveřmi v bývalé varně.

Sídla členů rodu, hrobky

• zámek v Loučné nad Desnou se zámeckým parkem
• rodová hrobka v Loučné nad Desnou
• zámek v Sobotíně
• rodová hrobka v Sobotíně
• Kleinův palác v Brně
• zámek v Jindřichově ve Slezsku se zámeckým parkem

Technické památky

• nádraží a vozovna v Zábřehu na Moravě
• zaniklý železný most Františka Josefa v Praze
• kamenný most Františka Palackého v Praze
• Negrelliho (Karlínský) viadukt v Praze
• viadukt u Heršpic u Brna
• hlavní tunel a trať v průsmyku Semmering
• most přes Labe u Lauenburgu
• řada litinových mostů
• pivovar v Jindřichově ve Slezsku
• litinová konstrukce zámeckého skleníku v Lednici^[9]

Krajina

Nejvýrazněji zasáhl do vzhledu oblasti Sobotína a Loučné nad Desnou baron František (III.) Klein. Za něj byla vybudována vyhlídková zpevněná cesta na hřebeni Kamenitého kopce s tzv. Baronskou vyhlídkou, nechal také vystavět loveckou chatu Františkova myslivna.^[10]. Kleinové měli odpor k umělé krajině, proto na svém panství bránili vysazování kleče. Dodnes tak na části hřebene Hrubého Jeseníku, patřící dříve k jejich panství, tento jehličnan neroste. Rodina Kleinů stála také u vzniku prvních horských chat. Uhlí se do sobotínských železáren dopravovalo mimo jiné ze Slezska přes horské průsmyky, v nichž bylo nutné vystavět hostince a přepřahací stanice pro formanská spřežení. Tak vznikly první chaty v Červenohorském sedle a sedle Skřítek, které na přelomu 19. a 20. století od Kleinů získaly německé turistické spolky.

Odkazy

Reference

Literatura

• GÁBA, Zdeněk; TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar. Bratří Kleinové – stavitelé železnic. Šumperk: Okresní vlastivědné muzeum, 2000. 
• POPELKA, Petr. Zrod moderního podnikatelstva : bratři Kleinové a podnikatelé v českých zemích a Rakouském císařství v éře kapitalistické industrializace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2011. 322 s. ISBN 978-80-7368-841-7. 
• KREJČIŘÍK, Mojmír. Kleinové: historie moravské podnikatelské rodiny. Brno: Statutární město Brno, 2009. 446 s. ISBN 978-80-86736-13-6. 

Externí odkazy

• Galerie Kleinové na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kleinové na Wikimedia Commons
• Zrezivělá krása: Železo bratří Kleinů [online]. Česká televize, 2011 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online.  Dokument Železo bratří Kleinů z cyklu České televize Zrezivělá krása
• Rodokmen rodiny Kleinů
• Po stopách bratří Kleinů
• Jak se žilo podnikavým bratrům
• SCHREIER Pavel. Concordia et laborae: Svorností a prací. Dvě životní výročí Alberta Kleina. ČD pro vás 2007, 14/8: 10–11.