Svatý Klement I., nazývaný také Klement Římský (na rozdíl od Klementa Alexandrijského), není spolehlivě historicky doloženou osobou. V křesťanské tradici, která je založená na zmínce sv. Ireneje z Lyonu až z konce 2. století, je uváděn jako čtvrtý římský papež. Někteří znalci církevních dějin jej však označují za přímého nástupce svatého Petra a Irenejem jmenované nástupce Lina a Anakléta považují za pouhé správce římské církve v době nepřítomnosti svatého Petra. Po jeho smrti měl spravovat římskou církev Klement; aby zamezil rozkolu, ustoupil Linovi a Anaklétovi a římským biskupem se stal až po jejich smrti.
Starověký dějepisec Eusebios z Kaisareie Klementa I. ztotožnil s Klementem, o němž píše svatý Pavel v listě Filipským, který je součástí Nového zákona. Podle tohoto podání Klement pocházel z města Filippi v Makedonii a na křesťanskou víru jej obrátil svatý Pavel. Patří k apoštolským otcům, tedy nejstarším otcům Církve pamatujícím Ježíšovy učedníky. Setkáváme se s ním i v díle jiného autora, v tzv. Pastýři Hermově. Tam Klement vystupuje jako biskup zplnomocněný k zasílání listů církevním obcím mimo Řím.
Působení
O jeho papežském působení není mnoho známo. Údajně ustanovil v každém římském okrese sedm zapisovatelů (notářů), kteří měli za úkol zaznamenávat skutky křesťanských mučedníků. Svými dopisy církvím mimo Řím se zasloužil o zachování jednoty církve. Podle sv. Ireneje za něj byl sepsán List ke Korintským, i když jeho autorství bylo zpochybněno. Rovněž se zasloužil o šíření křesťanství vysíláním hlasatelů víry i do vzdálených zemí.
Smrt
Legendy jsou značně rozporné.
Podle první, nejznámější verze, šířené od 13. století Zlatou legendou, poslal císař Trajanus Klementa do vyhnanství na Chersonésos (dnešní poloostrov Krym v Černém moři). Když Klement ani tam nepřestal hlásat křesťanskou víru, byl na císařův rozkaz v letech 100–101 vhozen do moře s kotvou uvázanou okolo krku. Odtud je časté zobrazení svatého Klementa s kotvou. Krymští křesťané jeho tělo nalezli, pohřbili a nad jeho hrobem vystavěli kapli. Svatý Konstantin (známý jako slovanský věrozvěst Cyril) v roce 861 nalezl nejen onu kotvu, ale i ostatky. Roger, biskup chalonský, podal zprávu, že když v roce 1048 navštívil Kyjev, aby dojednal sňatek Jindřicha I. s Annou Kyjevskou, ukazoval mu car Jaroslav Moudrý lebku svatého Klementa, kterou získal při válečném tažení na Krym.
Druhá verze legendy uvádí, že Klement v roce 100 nebyl utopen v moři, ale v řece Tibeře v Římě.
Třetí verze píše, že Klement zemřel přirozenou smrtí sešlostí věkem. Křesťanské církve Západu i Východu jej za mučedníka považují. V případě, že nebyl umučen, ale za křesťanskou víru trpěl, je svatým vyznavačem.
Spisy
Sv. Klementovi bylo připisováno autorství mnoha spisů; nejspíše je autorem pouze jediného, Prvního listu Korinťanům.
První list Korinťanům
První list Korinťanům, latinsky Prima Clementis, (nezaměňovat s PavlovýmPrvním listem Korintským) je jediný spis, u kterého se Klementovo autorství obecně přijímá. Řeší korintský spor o délku funkčního období presbyteria, správního orgánu komunity. List objasňuje fungování duchovního úřadu. Presbyterský úřad navazuje na apoštolské pověření od Krista, které apoštolové předali presbyterům. Jediné, co spadá do pravomoci církevní obce, je ustanovení presbyterů. Následují příklady z Bible, které vypovídají o závisti, zmatku, nevraživosti a o následcích takového konání. List končí překvapivou přímluvou za pohanskou vrchnost. Klement v něm pohanské vrchnosti přisuzuje moc od Boha, aby mohla soudit podle moci Boží.
Klement I. (Clemens Romanus), katedrála sv.Sofie v Kyjevě, 11.st.
Druhý Klementův list
Tento list je nejstarším dochovaným křesťanským kázáním vůbec. Kárá špatné mravy a poukazuje na blízký konec světa. Tento list byl zřejmě tradován s prvním listem, a tak se dostal do povědomí o Klementově autorství. Za místo vzniku lze považovat Korint, podle spojení s prvním listem. Doba vzniku se udává kolem poloviny 2. století.
Pseudoklementinské listy
Ad virgines – Pravidla askeze. Pravidla, jak se asketi mají odpoutávat od druhého pohlaví. Vznikl asi v Sýrii nebo Palestině kolem poloviny 3. století. Syrský text je jediný kompletně dochovaný text. Dále jsou známy fragmenty řeckého a koptského překladu.
Pseudoklementina
Skupina spisů obsahující apokryfní skutky apoštolů. Pisatelem textu o Petrově cestě a jeho konání (řečech, disputacích, zázracích) je Klement, který byl Petrem obrácen. Spis obsahuje dvacet pseudoklementinských Homilií pojmenovaných podle Petrových kázání (zahrnuje heterodoxní teologii původem v židokřesťanství). Dále je tu deset knih známých jako Recognitiones. Jsou to vyprávění o osudech Klementovy rodiny, která je po letech rozloučení opět shromážděna Petrem. Dochovaly se dva řecké a dva arabské texty, které jsou spíše výtahy z původního textu. Doba sepsání spisu je pravděpodobně kolem poloviny 4. století, s tím, že text Homilie je vzhledem ke své židokřesťanské povaze starší než Recognitiones.
Svatý Klement bývá zobrazován jako Říman v dlouhé tunice, jeho atributy jsou kotva a ryba, někdy mlýnský kamen na krku, klíče nebo kniha. Ve dvojici bývá vyobrazen se sv. Petrem. Svatý Klement je také postavou křesťanské romance, která se dochovala ve dvou různých verzích. Podle této legendy je Klement ztotožňován se synovcem císaře Domitiana, T. Flaviem Clemensem. Svátek svatého Klementa je podle církevního kalendáře 23. listopadu. Českou obdobou jména Klement jsou: Klem, Klíma, Kléma či Klimeš, ve staročeské podobě i Těšek.
Relikvie
Jeho ostatky jsou uctívány v bazilice San Clemente v Římě, kam je údajně ze Soluně přenesli svatí Cyril a Metoděj.
Samotný světec i jeho legenda bývají v evropském umění vyobrazeni od raně křesťanské doby. K nejstarším nástěnným malbám patří fresky v kostele San Clemente v Římě.
České země
Svatému Klementovi byl zasvěcen nejstarší kostel v Čechách, rotunda na Levém Hradci. Nejstarší dochovanou památkou jsou románské malby v apsidě kostela sv. Klementa ve Staré Boleslavi.
V Praze byla po světci pojmenována jezuitská kolej Klementinum, podle staršího kostela sv. Klimenta při někdejším klášteře dominikánů. Čtyři vrcholně barokní fresky tam vymaloval Jan Hiebel: 1. nad hlavním oltářem: Sv. Kliment byl za svou víru poslán císařem Trajánem do vyhnanství na Chersonésos, kde nalezl 2000 trpících křesťanů, odsouzených k pracím v kamenolomech. Modlil se za ně a dodal také jim naději a víru, takže vyčerpaní a žízniví spatřil na skále ve svatozáři Beránka božího, pod jehož nohama vytryskl pramen čerstvé vody. 2. Katané sv. Klimenta odsoudili k smrti a přivázali mu na krk kotvu, s níž ho vrhají do moře. 3. Andělé uctívají na oltáři ostatky sv. Klimenta, který již byl vzat do nebe. Ke chrámu se sbíhají věřící. 4. nad kruchtou: Nebeská klenba je vyobrazena s Nejsvětější Trojicí uprostřed, adorují ji sv. Kliment a sv. Alois z Gonzagy, pod nimi andělé drží rozvinutý rys s vyobrazením koleje Klementinum.
BENNET, Rod. ČTYŘI SVĚDKOVÉ; Prvotní církev vlastními slovy. Překlad Daniel Blažke; Lukáš Novák. 1. vyd. Nová Ves pod Pleší: Hesperion, 2020. 247 s. ISBN978-80-88353-07-2.
Menologion of Basil 062.jpg Обретение мощей Климента Римского близ Херсонеса. Миниатюра из Менология императора Василия II. XI в. // Finding of relics of pope Clemens I
Clemens Romanus.jpg Clemens I, the Pope of Rome. Mosaic from St. Sophia of Kyiv, 11th c. In places of loss (lower part of the composition) — oil painting of the 18th c.
San Clemente, Papa, por Juan Correa de Vivar.jpg El personaje ha sido identificado como San Clemente, papa y mártir del siglo I (92-101), de origen judío, que fue convertido al cristianismo por San Pedro y que, según la tradición, sufrió el martirio siendo arrojado al Mar Negro con un ancla al cuello. La propagación de su culto se debe a los santos Cirilo y Metodio, que en el año 867 trasladaron sus restos a Roma. Se le representa siempre de pontifical, como en esta obra, en la que viste alba, estola y capa pluvial de color rojo y forro verde con orla y broche de pedrería, que cruza por delante y sujeta bajo el brazo. Va nimbado con una fina aureola circular y cubre su cabeza con la tiara papal de triple corona, de la que cuelgan las ínfulas. En las manos, enguantadas, luce sendos anillos de oro y rubíes; bendice con la derecha y porta en la izquierda una cruz patriarcal de triple travesaño. No le acompañan en esta ocasión ninguno de sus atributos característicos, con los que suele aparecer a partir de la Edad Media, que son el ancla, símbolo del martirio, una capilla rodeada de agua, en recuerdo de la que le construyeron los ángeles en el fondo del mar, y un Agnus Dei, en referencia a uno de sus milagros. El santo está efigiado de pie, en posición frontal, sobre un suelo terroso. Al fondo se divisa un paisaje montañoso con una ciudad de edificios clásicos de planta circular y poligonal, a la manera habitual del pintor. La composición remata en semicírculo; las enjutas no van decoradas y en origen irían cubiertas. La figura está dotada de cierto carácter escultórico. Su marcada frontalidad se ve compensada por el suave movimiento del cuerpo y los plegados de sus vestiduras, por la disposición en diagonal de sus brazos, en línea con la estola cruzada, y por la leve desviación lateral de su mirada (Texto extractado de Cortes Hernández, S.; Ocaña Rodríguez, E. en: Juan Correa de Vivar, c. 1510-1566. Maestro del Renacimiento español, 2010).
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Obrázky, zvuky či videa k tématu Klement I. na Wikimedia Commons 
