Knížectví Elba
| Knížectví Elba Principato d'Elba
| |||||||
| Motto: Ubicumque Felix | |||||||
geografie
| |||||||
rozloha: | 224 km² (1814) | ||||||
| obyvatelstvo | |||||||
počet obyvatel: | 12 000 (1814) | ||||||
| státní útvar | |||||||
nedědičná monarchie | |||||||
měna: | |||||||
vznik: | |||||||
zánik: | |||||||
| státní útvary a území | |||||||
| |||||||
Knížectví Elba (francouzsky Principato d'Elba, někdy jako Principauté de l'île d'Elbe), nazývané někdy jako Císařství Elba, byl krátce trvající italský státeček pod vládou císaře Napoleona I. v exilu na ostrově Elba. Nejednalo se o klasickou monarchii, ale o doživotní suverénní státeček pro Napoleona, kterému bylo dovoleno vládnout malému knížectví a užívat stále titul císaře. Napoleon Elbu opustil 26. února 1815 aby obnovil císařství, které skončilo bitvou u Waterloo. 25. března 1815 byla koalicí zrušena Napoleonova suverenita nad ostrovem a 31. března 1815 byla Elba navrácena k toskánskému velkovévodství.
Napoleon v exilu
4. května 1814 dorazil Napoleon na malý středomořský ostrov, který mu byl i s císařským titulem ponechán (pouze formálně, jelikož v okolí ostrova hlídkovaly britské lodě). Zde pobýval ve městě Portoferraio v paláci Mulini (Palazzina dei Mulini) a jeho letním sídlem byla vila Napoleone, dnes známá jako vila San Martino.
Ihned po příjezdu žádné plány do budoucna neměl a politický život považoval za ukončený, přesto se o své malé panství začal starat. Začal se věnovat hospodaření, rozvoji řemesel, zemědělství, chovu ovcí a těžbě železné rudy. Vydal pro Elbu novou ústavu, nařídil očkování dětí, založil policejní sbor, ustavil povinnou školní docházku a navrhl elbskou vlajku i znak (bílá vlajka s kosmo orientovaným červeným pruhem a na něm položenými třemi zlatými včelami, starobylým symbolem z dob merovejské dynastie, často používaným v napoleonské heraldice). Založil také dvě nemocnice a vydal nařízení ke zlepšení hygieny (zákaz házet odpadky z oken). Nezanedbával ani armádu a přes povolené tři stovky vojáků tělesné stráže – byli to polští švališéři, kteří pod velením majora Jerzmanowského dobrovolně následovali svého cesarze do vyhnanství – jeho armáda dosáhla brzy 2000 mužů.
Na podzim začaly pronikat rozporuplné zprávy o internaci na jiný, vzdálenější ostrov. Také se stále častěji dozvídal, že ve Francii přibývá hlasů nespokojených s návratem starého režimu a že vojáci stále vzpomínají na Napoleona a v Bourbonech vidí jen zlo. Napoleon sledoval dění ve Francii a byl si vědom nálad lidu, v němž sílil odpor ke královské dynastii a touha po obnově císařství, proto uvažoval o návratu do Francie. Definitivně se rozhodl až v únoru 1815. Nalodil 1100 vojáků, 80 koní, 4 děla a vyrazil k francouzským břehům.
Vídeňský kongres
Po Vídeňském kongresu byl ostrov připojen k toskánskému velkovévodství.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Principauté de l'île d'Elbe na francouzské Wikipedii.
Související články
Média použitá na této stránce
.svg)
Autor: MattW93, Licence: CC BY-SA 3.0
The territory of The Principality of Elba existing from 1814 to 1815
.svg)
(c) Flanker, CC BY-SA 3.0
flag of the Grand Duchy of Tuscany, (1765-1800, 1815-1848, 1849-1860).[1]
Bandiera napoleonica dell'Isola d'Elba
Map of the island of Elba. Included in Notice sur l'île d'Elbe (...) published in Paris soon after Napoleon landed at Elba after his abdication. Although the Treaty of Fontainebleau of April 1814 allowed Napoleon to retain his title of emperor, he is referred to merely as Buonaparte on the map, as well as in the book. The map was also sold separately from the book.
Autor: Mathieu CHAINE, Couronne : Heralder, Aigle : Katepanomegas, Licence: CC BY 3.0
Coat of Arms of Napoleon Bonaparte as Sovereign of Elba