Kněžice (Podbořany)
| Kněžice | |
|---|---|
 Náves | |
| Lokalita | |
| Charakter | malá vesnice |
| Obec | Podbořany |
| Okres | Louny |
| Kraj | Ústecký kraj |
| Historická země | Čechy |
| Stát |  Česko |
| Zeměpisné souřadnice | 50°17′19″ s. š., 13°25′46″ v. d. |
| Základní informace | |
| Počet obyvatel | 92 (2021)[1] |
| Katastrální území | Kněžice u Podbořan (12,03 km²) |
| PSČ | 438 01 |
| Počet domů | 42 (2011)[2] |
 (c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de  Kněžice | |
| Další údaje | |
| Kód části obce | 66940 |
 multimediální obsah na Commons | |
 Zdroje k infoboxu a českým sídlům.Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kněžice jsou malá vesnice, část města Podbořany v okrese Louny. Nachází se asi sedm kilometrů severně od Podbořan. V roce 2011 zde trvale žilo 83 obyvatel.[3]
Kněžice leží v katastrálním území Kněžice u Podbořan o rozloze 12,03 km².[4] V katastrálním území Kněžice u Podbořan leží i Mory a Oploty. Na východním okraji vesnice se nachází soutok Doláneckého potoka s Leskou.
Historie
První písemná zmínka o Kněžicích pochází z roku 1295, kdy vesnice patřila vladykovi Bohuslavovi z Kněžic. V letech 1358–1393 byl připomínán Přech z Kněžic, který měl patronátní právo ke zdejšímu kostelu svaté Kateřiny. Přechův nástupce Oldřich zastával úřad žateckého rychtáře a roku 1392 nechal původně dřevěný kostel přestavět. Posledním majitelem z rodu vladyků z Kněžic byl roku 1409 připomínaný Zachariáš.[5]
Zřejmě už ve čtrnáctém století ve vsi stála tvrz. Během husitských válek vesnici získal Ota z Ilburka.[6] Po něm ji zdědila vdova, která zemřela nejpozději v roce 1437.[5] Poté vesnice patřila Jindřichovi ze Sedčic a Jiřímu Vršovi ze Sadlna, ale oba zemřeli bez dědiců, a roku 1474 statek připadl jako odúmrť králi Vladislavovi. Od něj ho dostal Beneš z Veitmile.[6]
Podle Augusta Sedláčka kněžický statek, ke kterému patřila tvrz se dvorem, kostelem a vesnicí, někdy poté získal Beneš ze Sadlna a sídlil v Kněžicích ještě v roce 1483. Po něm vesnici vlastnil Václav Pětipeský z Chýš a Egerberka, od kterého ji koupil Brikcí Štampach ze Štampachu.[5] Rudolf Anděl uvádí, že Václav Pětipeský z Chýš Kněžice koupil v roce 1496 od dědiců Beneše z Veitmile spolu s Radonicemi, Čejkovicemi, Žabokliky, Libědicemi, Oploty a Kašticemi. Václav Pětipeský kaštické panství postoupil svému bratru Jindřichovi a od něj je koupil Brikcí Štampach ze Štampachu.[6]
Brykcí se roku 1564 v Kněžicích utopil a jeho majetek si rozdělili synové: Adam zdědil Oploty a Brykcí mladší Kněžice. Brykcí mladší Štampach ze Štampachu zemřel v roce 1615 a statek zdědil jeho syn Vilém Štampach.[5] Ten se však zúčastnil stavovského povstání v letech 1618–1620, za což mu byl zkonfiskován majetek. Někdy v té době kněžická tvrz zpustla a už nebyla obnovena. Vilém odešel do exilu v Sasku a vesnici koupil nejvyšší lajtnant collaltského regimentu François de Couriers. Roku 1633 ji po něm zdědili synové.[6] V roce 1652 Kněžice jako sirotčí statek koupil hrabě Maxmilián z Martinic a připojil je k Morům.[5]
Obyvatelstvo
Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 288 obyvatel (z toho 141 mužů), z nichž bylo 24 Čechoslováků a 264 Němců. Až na jednoho evangelíka se hlásili k římskokatolické církvi.[7] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 294 obyvatel: 71 Čechoslováků a 223 Němců. Kromě dvou evangelíků, osmi členů církve československé a dvou lidí bez vyznání byli římskými katolíky.[8]
| 1869 | 1880 | 1890 | 1900 | 1910 | 1921 | 1930 | 1950 | 1961 | 1970 | 1980 | 1991 | 2001 | 2011 | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Obyvatelé | 257 | 252 | 258 | 246 | 249 | 288 | 294 | 129 | 138 | 104 | 106 | 97 | 101 | 83 |
| Domy | 41 | 43 | 47 | 50 | 52 | 52 | 56 | 48 | 89 | 31 | 26 | 36 | 39 | 42 |
| Počet domů z roku 1961 zahrnuje také domy místních částí Mory a Oploty. | ||||||||||||||
Pamětihodnosti
- U silnice k Morům stojí barokní výklenková kaple členěná pilastry a zakončená štítem se sochou svatého Floriána. Ve středovém výklenku se nachází reliéf Nejsvětější Trojice a bočních výklencích bývaly sochy svatého Vavřince a svatého Jana Nepomuckého.[10]
- Venkovský hrázděný dům u čp. 19
- Venkovská usedlost čp. 9
- Venkovský dům čp. 18
- Zvonice
- Socha Krista na hoře Olivetské z roku 1721 stojí ve středu vesnice na trojbokém podstavci s figurálními reliéfy.[10]
- U domu čp. 18 stojí sloup se sousoším Nejsvětější Trojice z konce osmnáctého století s reliéfy svatého Rocha, svatého Václava a svatého Šebestiána.[10]
- Na jižním okraji vesnice stojí kostel svaté Kateřiny zmiňovaný jako farní již ve čtrnáctém století. Dochovaná podoba pochází z úprav provedených v devatenáctém století.[10]
Galerie
Plastika Krista na hoře Olivetské
Hrázděné stavení čp. 18
Zvonice s kostelem svaté Kateřiny
Presbytář kostela svaté Kateřiny
Sloup se sousoším Nejsvětější Trojice
Reference
- ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01].
- ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Český statistický úřad. 21. prosince 2015. Dostupné online.
- ↑ a b Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Díl 1. Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 400, 401. Archivováno 15. 12. 2021 na Wayback Machine.
- ↑ Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu.
- ↑ a b c d e SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1923. 502 s. Dostupné online. Kapitola Tvrze v okolí Mašťova, s. 383.
- ↑ a b c d Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Kněžice – tvrz, s. 202.
- ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 253.
- ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 264.
- ↑ Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 306. Archivováno 17. 4. 2021 na Wayback Machine.
- ↑ a b c d Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Kněžice, s. 74.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kněžice na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Kněžice v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích- Katastrální mapa katastru Kněžice u Podbořan na webu ČÚZK
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de
Location map of the Czech Republic
Autor:
- Information-silk.png: Mark James
- derivative work: KSiOM(Talk)
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Autor: Gortyna, Licence: CC BY-SA 4.0
Presbytář kostela sv. Kateřiny v Kněžicích
Autor: KarelTvrdik, Licence: CC BY-SA 3.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem:
Autor: Petr Kinšt, Licence: CC BY-SA 3.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem:
Autor: Gortyna, Licence: CC BY-SA 4.0
Zvonice s kostelem sv. Kateřiny v Kněžicích
