Kniha žalmů

Kniha žalmů
Původní název	תְּהִלִּים‎
Jazyk	klasická hebrejština
Žánr	Mudroslovné knihy
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kniha žalmů (hebrejsky תהילים‎, tehilim, řecky ψαλμοί, psalmoi) je jednou z knih Starého zákona. Židé ji řadí mezi כתובים‎, Ktuvim (Spisy), křesťané mezi mudroslovnou (sapienciální) literaturu. Někdy se Kniha žalmů označuje také jako žaltář a – jak napovídá sám název – je sbírkou 150 hebrejských náboženských písní a chvalozpěvů.

Řecký termín ψαλμός psalmos je překladem hebrejského mizmor („píseň“). Do češtiny se slovo žalm dostalo přes latinu (psalmus). Toto označení odkazuje na provozovací praxi žalmů ve zhudebněné podobě. Hebrejské slovo תהילה‎ tehila (chvála) oproti tomu zdůrazňuje témata a obsah básní, kterými je oslava Boha a jeho skutků.

Žalmy jakožto básnické formy modliteb se nevyskytují jen v knize žalmů, ale najdeme je i jinde v Písmu (Kniha Soudců 5, Jonáš 2 apod.). Do větších celků byly tyto modlitby shromažďovány relativně brzy, avšak samotná Kniha žalmů, jak ji známe dnes, je poměrně pozdní. Ještě v Kumránu se nalezlo víc knih žalmů, které se lišily co do obsahu a šíře. Texty jednotlivých žalmů však vykazují jen málo odchylek. Na druhé straně v nich najdeme relativně mnoho chyb a textových porušení, což je zaviněno značným stářím i častým používáním žalmů.

Žalmů je celkem 150 (v Septuagintě 151) a tvoří nejdelší knihu Tanachu (Starého zákona). Proto se dělila do částí (patrně svitků), které mají pravděpodobně odpovídat pěti knihám Tóry, a to následovně:

1. 1–41
2. 42–72
3. 73–89
4. 90–106
5. 107–150

Každá z těchto sekcí končí vlastní doxologií, která je dnes sice připojena vždy k poslednímu žalmu, avšak původně k němu nepatřila a sloužila jako uzávěr sekce. V případě páté sekce se nejedná o doxologii tvořenou jedním či dvěma verši, ale hned několika celými žalmy (146–150), které tak mohutně a oslavně zakončují celou knihu.

Toto dělení však bylo vytvořeno až sekundárně. Kniha žalmů obsahuje několik nezávislých sbírek, které původně kolovaly samostatně. Někdy výše zmíněné doxologie dělí tyto sbírky ve dví, takže byly vsunuty až později. Ze sbírek jsou nejvýznamnější:

1. Davidovy žalmy (3–41)
2. Elohistické žalmy (42–83)
3. Žalmy opěvující Boha-krále (93 a 95–100)
4. Poutní písně (120–134)

Původní sbírka začínala možná žalmem 2; žalm 1 by pak byl vsunut později jako meditativní úvod do celé knihy. Pro to mluví skutečnost, že v Bézově kodexu a v citaci u Origena ze Skutků apoštolských (Sk 13,33) se o žalmu 2 mluví jako o prvním žalmu žaltáře. Jiným vysvětlením je, že první dva žalmy byly chápány jako jeden celek.

Poněkud podrobněji zobrazuje strukturu žaltáře následující tabulka:^[1]

Kvůli této pestré struktuře knihy žalmů došlo i k tomu, že Septuaginta má částečně odlišné číslování žalmů než masoretský text. Ze Septuaginty vychází v číslování i Vulgáta a mnoho moderních překladů (např. italské). Vzájemný poměr je následující:

Je zajímavé, že Septuaginta sice vznikla překladem hebrejského textu, přesto je rozdělení Žalmu 9–10 v dnešním hebrejském textu patrně chybné: jedná se totiž o jeden abecední Žalm, kde verše začínají jednotlivými písmeny hebrejské abecedy, a členění Septuaginty je tak původnímu textu bližší.

Žalmy jsou uvedeny tituly, které obsahují obvykle tři druhy informací: 1) hudební nástroje a melodie; 2) osobní jméno; 3) historické okolnosti.

Hudební nástroje a melodie jsou ryze praktického charakteru a říkají, jakým způsobem se mají žalmy provádět. Většinou se objevují následující druhy označení žalmů:

• šir, šira: píseň
• tehila: chvála
• tefila: modlitba
• miktam, maskil, šigajon: rozumný

Osobní jména představují problém. Jsou obvykle uvozena předložkou „ל“ (le-, k někomu, pro někoho), která může podle okolnosti uvozovat většinou posesivní genitiv (čí?) nebo dativ (komu?). Může to tedy být připsání autorství dané osobě nebo údaj, pro koho jsou určeny, kdo v nich mluví, případně i bližší určení žánru. Nejčastěji uváděná jména jsou:

• David (74 žalmů)
• Šalomoun, Mojžíš, Jeremjáš
• Asaf, Korachovci, Ethan a další…

Naprostá převaha Davidova jména vedla k tomu, že mu byl tradičně připisován celý žaltář.

Existují různé přístupy k dělení žalmů do kategorií. Hermann Gunkel (1862-1932) rozdělil žalmy podle převládajícího rysu dané zpívané modlitby do tří hlavních kategorií: chvalozpěv, žalozpěv a díkůvzdání. Craig Broyles zdůrazňuje dělení na liturgické žalmy (zpívané při chrámových bohoslužbách) a osobní žalmy (modlitby jednotlivce). Následující dělení pochází od Geralda Wilsona, ale i v něm je třeba zařazovat do kategorií opatrně, protože jednotlivá témata a motivy se navzájem překrývají:

• Hymny (chvalozpěvy). Žalmista chválí Hospodinovy skutky a charakter. Bůh je stvořitel a udržovatel vesmíru. Sem patří například žalmy 8; 29; 33; 146 až 150.
• Nářky (žalozpěvy). Žalmista hledá u Boha řešení problémů nebo nesnází. Prožívá pochybnosti, pocity, že Bůh je daleko. Příklady žalozpěvů jsou žalmy 22; 74; 88; 130.
• Díkůvzdání. Žalmista vyjadřuje svou vděčnost Bohu, který jej zachránil v jisté situaci v minulosti. Příkladem jsou žalmy 104; 107; 116; 136.
• Další typy žalmů. Kromě základních tří kategorií výše existují další skupiny, kolem kterých panuje menší souhlas:
  • Královské žalmy. Tyto žalmy se týkají izraelského (resp. judského) krále a používaly se pravděpodobně při jeho intronizaci, svatbě či jiných svátcích s králem spojených. Většinou jsou jako královské žalmy uváděny žalmy 2; 18; 20; 21; 45; 72; 89; 101; 110; 132; 144, verše 1-11.
  • Liturgické žalmy - určené přímo pro chrámovou liturgii. Žalmista společně s celým shromážděním přichází do chrámu před Boha a chválí skutky a charakter Boha. Někdy daná píseň vyzývá druhé ke chvále Boha a připomíná Hospodinovy skutky. Příkladem jsou žalmy 15; 24; 66; 118; 107; 136;
  • Hospodin kraluje. Slova „Hospodin kraluje“ jsou uvedena v úvodu žalmu. Dále je v královských žalmech přítomen motiv Boha jako krále, který má veškerou moc. Je to Bůh, kdo kraluje. Příkladem jsou žalmy 93 a 95 až 99.
  • Žalmy moudrosti a zákona. Tyto žalmy zdůrazňují, že je moudré číst Hospodinův zákon (Tóru) a dbát jeho pokynů. Sem lze zahrnout žalmy 1; 19; 73; 90; 107; 119; 145.
  • Další různé typy:
    • Žalmy důvěry. Tyto žalmy vyjadřují důvěru vůči Bohu. Sem patří žalmy 11; 23; 62; 91; 131.
    • Historické žalmy. Tyto žalmy se soustřeďují na hymnické vyprávění dějin Izraelského národa a na oslavu Boha, který se v dějinách o svůj národ staral. Např. žalmy 78; 105; 106.

Žalmy jsou záznamem modliteb, jsou tedy vyjádřením živé víry jednotlivců i skupin. V žalmech se setkávají emoce i víra jejich autorů v reálných situacích jejich života - žalmista říká Bohu o své situaci a vyjadřuje svůj strach, prosby, chvály nebo díky. Protože texty biblických knih nebyly dříve lidem běžně dostupné, zpívané žalmy v chrámu a při bohoslužbách byly nejznámější částí Starého zákona. V křesťanské tradici modlitby hodin mají kněží i řeholníci každý týden projít všemi Žalmy, takže je často znají zpaměti. V reformaci z nich vznikaly oblíbené písně v národních jazycích.

Autoři žalmů uprostřed svých životních zápasů i radostí vyjadřují důvěru, že Bůh je mocný a dobrý. Asi nejznámějším žalmem je žalm 23, vyjadřující důvěru vůči Bohu, který žalmistu provede celým životem, jako pastýř provádí své ovce:

• Sedmero kajícných žalmů
• Žaltář (psalterium)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Žalmy na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Kniha žalmů ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Žalm v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Rozcestník Bible/Žalmy ve Wikizdrojích
• Žalmy v původním vydání Bible kralické (1582). Biblj České: Djl třetj, Díl 3. Tiskárna Jednoty Bratrské, 1582, folia 49a–170b. Psáno frakturou.
• J. PIERCE: recenze některých komentářů ke knize Žalmy - v angličtině.
• Přehledný seznam komentářů ke knize Žalmů