Kočičí hlavy

Kočičí hlavy je lidový termín pro druh kamenné dlažby. Dnes je to označení nejasného původu i nejasného významu.^[1] Teoreticky se může pojem kočičí hlavy použít pro jakoukoliv dlažbu tvořenou přírodními dlažebními kameny, ať už neopracovanými (říční valouny nebo přírodní či lomové balvany)^[2] nebo opracovanými (křemenné kvádry)^[3]. Výjimku tvoří moderní žulové dlažební kostky, ty se^[kdo?] mezi kočičí hlavy nepočítají,^[zdroj⁠?] avšak jsou tak někdy nesprávně^[zdroj⁠?] označovány.

Pravděpodobný původ termínu "kočičí hlavy" bude už ve starověku. V Římě, ale i v dalším městech (doloženo zde např. z Pompeii [1] [2]) se pro zvýšení viditelnosti cest ve tmě používali v rozích dlažebních kamenů bílé oblázky. Ty se nazývali "kočičí oči". Tady by tedy mohl být původ jména, okolní kameny tedy byli "kočičí hlavy".

Pro kočičí hlavy, ať už jde o valouny, balvany nebo opotřebované křemenné kvádry, je typická nerovnoměrnost dlažby (oproti pravidelnosti žulových kostek). Křemenné kvádry se totiž časem pod koly povozů na hranách odlamovaly a opotřebovávaly a vytvářely tak specifické útvary – lze tedy říct, že se z nich "kočičí hlavy" teprve časem staly. Tento jev lze pozorovat zejména v Praze a v některých dalších historických městech se zachovalou původní dlažbou. Často tak nelze rozeznat, zda je povrch vydlážděn valouny nebo zda jde o opotřebované křemenné kvádry.

Kočičí hlavy jako křemenné kvádry

Specifický druh dlažby, která byla vyráběna z křemence ve tvaru kvádrů. Nejčastěji má barvu do žluto-hněda až červena a používala se pro dláždění silnic a cest, převážně ve městech. Její název je odvozen od tvaru, který dlažba vlivem používání získala – připomínal hlavu kočky. Chůze po dlažbě z křemence nebyla snadná, jelikož povrch často klouzal.

Dlažební kostky vyráběné z křehkého křemence byly typické tím, že vlivem poškození se na nich projevoval lasturnatý lom, který se nejvíce vyskytoval na jeho hranách. Těžké okované povozy používané v minulosti často vlivem nerovné dlažby nadskakovaly a při dopadu odlamovaly části dlažby, čímž měnily původní téměř kvádrový tvar. Odlámání okrajů vytvořilo ve středu vyvýšenou část a na okrajích propadliny, které připomínaly morfologii hlavy. Nově vzniklá tělesa začínala připomínat kočičí hlavy, jimž se podobaly jak velikostí, tak i výčnělky na svém vrchu.

Prvotní zádlažba byla pokládána v téměř půlkruhovém rastru – necelé půlkruhy kolmé na průběh silnice na sebe navazovaly a navzájem se překrývaly. Později se vzorec změnil na rovnoběžný, který byl následně převzat i žulovou dlažbou.

V moderní době byly kočičí hlavy na většině míst nahrazeny praktičtější žulou, která je pevnější a vzhledem k drsnějšímu povrchu (i po ohlazení) má menší klouzavost (vyšší tření), když je mokrá. S původní dlažbou kočičích hlav je možné se ojediněle setkat v historických jádrech měst, případně v uličkách na periferii či s malým provozem, kde během času nevznikla nutnost výměny povrchu silnice. Většinou však byla nahrazena žulovými kvádry, nebo živičným/asfaltovým litým povrchem. Pokud by byla někde položena moderní dlažba z křemence, jen velmi složitě by vznikala podoba do kočičích hlav, jelikož moderní dopravní prostředky jsou již vybaveny pneumatikami, které by neničily dlažbu odlamováním, a tedy by nedocházelo ke vzniku specifických tvarů.

Kočičí hlavy jako valouny/balvany

Před vyráběním křemenných kvádrů se pro dláždění používaly říční valouny nebo různé balvany (lomové či přírodní). Takto nepravidelně vydlážděný povrch se nazývá "divoká dlažba" a často byl později překryt dalšími vrstvami – např. říčním pískem, na který se pak položily novější dlažební kameny nebo kostky.^[2]