Kočka divoká

Jak číst taxoboxKočka divoká
alternativní popis obrázku chybí
Kočka divoká, poddruh kočka evropská
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Čeleďkočkovití (Felidae)
Podčeleďmalé kočky (Felinae)
Rodkočka (Felis)
Binomické jméno
Felis silvestris
Schreber, 1777
rozšíření kočky divoké podle dat z roku 2015
(c) The author of the work
and the IUCN Red List spatial data, CC BY-SA 4.0
rozšíření kočky divoké podle dat z roku 2015
rozšíření kočky divoké podle dat z roku 2015
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kočka divoká (Felis silvestris) je savec z čeledi kočkovitých. Šelmu vědecky popsal a zařadil německý přírodovědec Johann Schreber v roce 1777. Patří do podčeledi malé kočky a rodu Felis. Taxonomie rodu Felis a druhu Felis silvestris není dosud vyjasněná. Obvykle se udává, že kočka divoká se rozděluje na dalších 3 až 23 poddruhů (subspecií).[2][3] Poddruhy kočka plavá a kočka stepní jsou předkové dnešní domestikované kočky domácí.

Jedná se o jednu z nejrozšířenějších kočkovitých šelem vůbec. Žije na rozsáhlých územích Evropy, Afriky a Asie. Vyznačuje se šedo-hnědo-černou barvou srsti v rozličné barevné kombinaci. Váží většinou mezi 2 a 8 kilogramy, nejčastěji 3 až 6 kg. Délka těla bez ocasu je 44 až 75 cm, ocas měří 21 až 37 cm.[4] Dožívá se obvykle 12–14, výjimečně až 20 let. Živí se především různými druhy hlodavců, dále ptáky, menšími plazy a obojživelníky. V některých oblastech loví ve větší míře zajícovce. Doplňkovou kořist tvoří rozliční bezobratlí a výjimečně i mláďata větších zvířat, jako jsou srny a divoká prasata. Sama může být ulovena jakýmikoliv většími šelmami, především rysy, vlky a levharty. Mláďata často padnou za oběť dravým ptákům. Vzhledem ke svému širokému areálu rozšíření a poměrně početné populaci ji Mezinárodní svaz ochrany přírody vede jako druh málo dotčený.

V ČR byla kočka dlouho prakticky vyhubená (až na velmi vzácné příhraniční výskyty, například v NP Podyjí[5]). Nicméně mezi lety 2011 až 2019 se objevilo několik pozorování z fotopastí z oblasti Šumavy, Beskyd a Doupovských hor naznačující, že se do České republiky kočka divoká postupně navrací.[6][7] Je – vedle rysa ostrovida – jediným zdejším zástupcem kočkovitých šelem. Více rozšířená je na Slovensku, kde žije několik set jedinců.[8]

Taxonomie a nomenklatura

Mapa rozšíření hlavních poddruhů kočky divoké

Johann Christian Daniel von Schreber v roce 1777 poprvé vyčlenil kočku divokou do samostatného druhu Felis (catus) silvestris.[9] V následujících desetiletích přírodovědci a objevitelé popisovali různé divoké kočky Evropy, Afriky a Asie. Postupně přestávalo být jasné, kdy jde o samostatné druhy a kdy o poddruhy (subspecie). V roce 1951 uznávaný specialista na taxonomii Reginald Innes Pocock provedl rozsáhlou revizi dosavadního bádání a rozčlenil populaci kočky divoké na 35 subspecií členěných do tří skupin (v zásadě druhů). Jednalo se o skupinu silvestris z Evropy a Malé Asie, skupinu bieti z východní Asie a skupinu lybica z Afriky, západní a střední Asie.[10] Skupinu silvestris rozčlenil na 7 poddruhů a skupiny bieti a lybica neuváděl jako poddruhy, nýbrž jako velmi spřízněné sesterské taxony specie Felis silvestris. Dále zařadil do rodu Felis druhy Felis catus, Felis margarita, Felis nigripes a Felis chaus.[10]

Poddruhy

Taxonomická příručka Mammal Species of the World vydaná v roce 2005 udává celkem 22 poddruhů Felis silvestris:[11]

  • F. s. silvestris (kočka evropská) Schreber 1777, nominátní poddruh, žije na velké části území Evropy s výjimkou Skandinávie a ostrovů Středomoří. Jedná se o velkou subspecii s tmavým zbarvením.
  • F. s. cafra (kočka jihoafrická) Desmarest 1822, žije v jižní a jihovýchodní Africe. Má dvě barevné fáze – ocelově šedá a tmavě šedá. Lebka je relativně velká.
  • F. s. caucasica (kočka kavkazská) Satunin 1905, žije na Kavkazu a v Malé Asii. Vzrůstem menší a barvou světlejší než F. s. silvestris. Kresba na hlavě je dobře vyvinutá, na ocase přítomny jen tři proužky.
  • F. s. caudata Gray, 1874 – žije ve Střední Asii, velmi se podobá kočce kavkazské, její ocas je však poněkud delší a hlava větší. Zbarvení je spíše světlejší, skvrny menší, ale poměrně výrazné.
  • F. s. chutuchta Birula, 1916 – vyskytuje se v jižním Mongolsku a severní Číně.
  • F. s. cretensis Haltenorth, 1953 – žije na Krétě, je světleji zbarvená. Její život je velmi málo prozkoumaný.
  • F. s. foxi Pocock, 1944 – žije v jižních částech západní Afriky, je podobná subspecii haussa, ale má barvu více do červena a větší lebku.
  • F. s. gordoni (kočka arabská) Harrison, 1968 – vyskytuje se na Arabském poloostrově. Srst má krátkou světle šedohnědě zbarvenou.
  • F. s. grampia Miller, 1907 – je možno ji nalézt ve Skotsku. Těžko rozlišitelná od kočky divoké evropské, status subspecie nejistý. V průměru je o něco větší a tmavší.
  • F. s. griselda Thomas, 1926 – obývá Kalahari a přilehlá území. Podobná poddruhu cafra, ale celkově světlejší s méně výrazným značením.
  • F. s. haussa Thomas a Hinton, 1921 – vyskytuje se v oblasti Sahelu, především v lesních společenstvech. Malý poddruh s šupinatým nebo světle šedivým kožichem a červeným nádechem na hřbetním pásku.
  • F. s. iraki Cheesman, 1921 – žije v Kuvajtu a Iráku. Odlišuje se od tristrami tím, že má homogennější odstín na horních částech, nediferencovaný dorzální pás a bělejší tvář a nohy.
  • F. s. jordansi (kočka baleárská) Schwarz, 1930 – obývá Baleáry.
  • F. s. lybica (kočka plavá) Forster, 1780 – vyskytuje se na Sicílii, Sardinii, severní Africe a alžírské části Sahary. Barva srsti je nažloutlá, s nezřetelnými pruhy a skvrnami a bledě hnědým slzným pruhem. Uši jsou červenohnědé a ocas je poměrně dlouhý, s několika kroužky a hnědým koncem. Jedinci na Sardinii se liší od severoafrických protějšků tmavšíma ušima a obecně tmavšími horními částmi, postrádají typický písečný tón přítomný v severoafrických exemplářích. Předek kočky domácí
  • F. s. mellandi Schwann, 1904 – obývá severní Angolu, jižní části Konžské pánve a severní Zimbabwe.
  • F. s. nesterovi Birula, 1916 – žije v Iráku, jihozápadním Íránu a severozápadní části Arabského poloostrova, v Sýrii, Izraeli a Palestině
  • F. s. ocreata Gmelin, 1791 – žije v Etiopii. Odlišuje se od kočky plavé větší lebkou a kožešinou, jenž má šedivější podkladovou barvu a více tmavé černé kresby.
  • F. s. ornata (kočka stepní) Gray, 1832 – vyskytuje se ve střední a severozápadní Indii a v Pákistánu. Má výrazné tmavé skvrny.
  • F. s. reyi (kočka korsická) Lavauden, 1929 – žila na Korsice. Má tmavou srst, krátký ocas a za ušima jí chybí červenohnědé zbarvení. S velkou pravděpodobností jde o poddruh vyhynulý.
  • F. s. rubida Schwann, 1904 – žije ve východní Africe, jižním Súdánu a severovýchodní části Konžské pánve.
  • F. s. tristrami Pocock, 1944 – vyskytuje se v Palestině a Izraeli. Je tmavší a více do šeda zbarvená než lybica.
  • F. s. ugandae Schwann, 1904 – obývá Ugandu.

tyto poddruhy jsou děleny do třech skupin:

  • "lesní" kočky (skupina silvestris)
  • "stepní" kočky (skupina ornata – caudata) – liší se od lesních koček menším vzrůstem, delšíma a špičatějšíma ušima a světlejší barvou srsti; patří sem poddruhy ornata, nesterovi a iraki
  • "křovinné" kočky (skupina ornata – lybica) – liší se od stepních koček světlou barvou srsti s jasně vyznačenými skvrnami a pruhy; patří sem poddruhy chutuchta, lybica, ocreata, rubida, cafra, griselda a mellandi; z této skupiny pochází dnešní kočka domácí

ITIS (Integrated Taxonomic Information System) k těmto poddruhům přidává ještě 23. subspecii jménem Felis silvestris vellerosa.[12]

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) však ve zprávě vydané roku 2015 rozlišuje na základě fylogeografických analýz pouze čtyři poddruhy – silvestris, ornata, lybica a cafra, k nimž přidává pátý poddruh bieti, dříve označovaný za samostatný druh (kočka šedá – Felis bieti).[2] Rozšíření těchto pěti poddruhů je vyobrazeno na mapce.

Taxonomická revize kočkovitých šelem z roku 2017, kterou vytvořila odborná skupina IUCN SSC Cat Specialist Group, považuje za kočku divokou (Felis silvestris) jen populace žijící v Evropě a Malé Asii. Ostatní kočky zahrnula do jiných druhů v rámci rodu Felis. Samotnou Felis silvestris pak dělí na dva pravděpodobné (Felis silvestris silvestris, Felis silvestris caucasica) a jeden pochybný poddruh (Felis silvrestris grampia).[13]

Popis

Kočka divoká může vážit 1,2–11 kg a dosáhnout délky 47–80 cm.[14] Nejčastěji se hmotnost pohybuje mezi 2 a 8 kg, údaje pod a nad touto hranicí jsou výjimečné.[4] Hmotnost závisí na poddruhu, dostupnosti potravy a ročním období. Během roku může u stejného jedince kolísat až o 25 %.[15] Má na první pohled zavalitější postavu než kočka domácí, zejména díky delší a hustější srsti; tento rozdíl je nejvíce patrný v zimě. Kočka divoká má také větší hlavu s dlouhými vousky a menšíma ušima. Je zbarvena šedohnědě až šedožlutě, s výrazným pruhováním na hřbetu, ocase a nohách. Na hřbetu je výrazný tmavý pás, zatímco břicho bývá krémově žluté. Od zdivočelé kočky domácí ji lze rozlišit zejména dle těchto znaků:

  1. ocas kočky divoké je kratší než polovina délky jejího těla, po celé délce huňatý a před špičkou má 3–4 pruhy, zatímco zdivočelá kočka domácí má ocas delší než polovinu délky svého těla, postupně se zužuje a má větší počet pruhů u špičky;
  2. tělo je robustnější;
  3. hlava větší;
  4. slechy menší;
  5. srst a hmatové vousy jsou delší.[8][16]

Spolehlivost však není stoprocentní.

Nákres lebky kočky divoké

Smysly

Zrak

Kočka divoká má zrak přizpůsobený k vidění za šera, ačkoliv ani jasné světlo jí nijak neomezuje. Rozlišuje 6 základních barev, ale jen na krátkou vzdálenost. Dokáže vnímat i ultrafialovou část spektra, infračervenou nikoliv. Má zorné pole 270-290°, což je umožněno silně vyklenutou rohovkou. Nejostřeji vidí na vzdálenost 2 až 6 metrů, objekty nacházející se velmi blízko zrakem téměř nerozliší. Schopnost zachytit světlo má asi 6x lepší než člověk. Přísun světla do oka zajišťuje smršťováním a roztahováním zornic.[15]

Čich

Čich kočky je podstatně horší než u psovitých šelem, ale lepší než lidský. Je účinný především na krátkou vzdálenost. K čichání využívá čichové sliznice v nose a Jacobsonův orgán v patře tlamy, jenž slouží především k zachycování říjných pachů (flémování). Potravu před prvním ochutnáním obvykle očichá.[15]

Hmat

K ohmatávání objektů využívá hmatové vousky na obličeji zvané sinusové chlupy či vibrisy. Pomáhají jí v orientaci ve tmě, ve stísněných prostorách a při identifikaci kořisti. Kočka je může natáčet různými směry. Hmat kromě toho zajišťují i polštářky na tlapkách.[15]

Sluch

Sluch má kočka divoká velmi dobře vyvinutý. Má značně pohyblivý boltec, o což se stará 27 svalů. Vnímá frekvence od 0,2 kHz až do 55 kHz (pes do 40 kHz). Nejvíce reaguje na vysoké frekvence (4-15 kHz), které vydávají drobní hlodavci (větší kočkovité šelmy lépe reagují na zvuky o nižší frekvenci). Zvuk pohybu myši zachytí nejméně na 15 metrů. Vnitřní ucho umožňuje kočce dosahovat značné schopnosti rovnováhy při pohybu ve větvích či při kontrole pádu.[15]

Kočka divoká dokáže výjimečně zabít i malou srnu, o běžnou kořist se však nejedná.

Životní areál

Pro kočku divokou jsou typické smíšené a listnaté lesy v podhůří nebo na vrchovinách, výjimečně se vyskytuje ve vysokých horách nebo v nížinách. Velikost teritoria se pohybuje od 50 ha až po několik set hektarů. Kocouři mívají větší teritorium než samice. Samice francouzských koček opatřené radiolokačním zařízením se pohybovaly v teritoriu o průměrné výměře 184 ha, samci měli území od 220 do 1270 ha (průměr 573 ha).[4] Kočky divoké si své území značkují drápáním kůry stromů, močením, trusem a pachovými výměšky z meziprstových žláz.[16] Přes den odpočívají ve své skrýši (např. dutiny stromů, vývraty, skalní dutiny, nory jezevců apod.), za teplých dnů se však rády vyhřívají na slunci. Na lov vyráží v noci.[8] V průměru procestují 5 až 8 km denně.[4]

Kočka divoká v národním parku Bavorský les

Rozmnožování

Žije spíše samotářsky. V době páření, které v České republice spadá do jarních měsíců, se na čas stává společenskou a svého partnera láká hlasitým mňoukáním. Celkově se říje podobá říji koček domácích, ale je více skrytá a probíhá hlavně v noci. Březost trvá cca 65 dnů a končí porodem tří až pěti koťat. Koťata obyčejně vrhá od dubna do června a stará se o ně až do podzimu, kdy se osamostatňují. Dospělosti dosahují zhruba ve stáří dvanácti měsíců. Matka mláďata brání (postaví se i člověku) a v případě ohrožení je přenáší do jiného úkrytu.[8][16]

Potrava

Její potravu tvoří ze 70 až 90 % malí hlodavci jako je hraboš, myšice, myš, norník a krysa, dále ptáci až do velikosti slepice a jiní drobní obratlovci jako je veverka, lasice, rejsek, ještěrka či žába. V některých habitatech tvoří významnou (místy dokonce dominantní) součást jídelníčku zajícovci, především divocí králíci. V sušších oblastech požírají i různé členovce, především hmyz. Výjimečně uloví i větší zvířata (srnče, sele divokého prasete).[4][8][15][16]

Srovnání potravních návyků kočky divoké v různých místech výskytu
Poddruh kočky divokéF. s. silvestrisF. s. grampiaF. s. silvestrisF. s. silvestrisF. s. silvestrisF. s. cafraF. s. cafraF. s. lybicaF. s. ornata
(F. s. caudata)
StátFrancieSkotskoSlovenskoMaďarskoŠpanělskoZimbabweBotswanaKazachstánTurkmenistán
Území
bez králíků		Území
s králíky
Počet vzorků373[4]546[4]26[4]57[17]107[18]132[18]58[4]80[4]571[4]94[4]
Hraboši60,9X61,538,682,240,97286357,3 pískomilové
5,2 tarbíci
4,2 syslové
Myši a myšice48,30,719,228,143,4
Norníci47,57,311,51,8X
Hryzci21,40,2XXX
Plchové9,4X3,8XX
Krysy, veverky,
jiní hlodavci.		X8,126,9X22,3 ondatra
19,7 pískomil
Ptáci2,7143,815,911,26,8211018,47,3
Zajícovci1,691,67,75,31,961,4XX5,29,6
Plazi a
obojživelníci		XXXX12,23,812140,714,8
Srnčí a jiná
větší zvířata		2,7143,81,8XXXX1,2X
Hmyzožravci0,32,230,8X15,94,6XXXX
Kočky, kuny,
lasice		0,5XX3,5XXXXXX
Členovci
(hmyz)		0,5XXX2922,719190,512,8
Rostliny, ovoceX953,83,5XX213,4X

Poznámky k tabulce:

  1. Veškeré údaje jsou v % zastoupení ve vzorcích z žaludku či trusu. Vzorek v mnoha případech obsahoval živočichy několika různých druhů, proto celkový součet téměř vždy přesahuje 100 %.
  2. Ryby byly v potravě zastoupeny pouze u koček z Kazachstánu (2,1 %).
  3. Část vzorků nebyla určena, ty do statistiky nejsou zahrnuty.
  4. Konkrétní místa výzkumů: a) severovýchodní Francie, b) Glen Tanar Skotsko, c) střední Španělsko, d) dolní Ili, severovýchodní Kazachstán, e) východní Karakum, Turkmenistán

Rostlinný materiál v potravě obaluje ostré úlomky kostí a zároveň dráždí žaludeční stěnu, což umožňuje vyvrhovat kůstky, aniž by poranily jícen. Objem žaludku kočky je asi 450 cm³, což umožňuje sníst najednou až téměř 0,5 kg potravy. Obvyklá denní spotřeba, jestliže je dostatek potravy, bývá 0,4 až 0,7 kg. Za rok zabije kočka divoká až 2000 drobných hlodavců.[15] Způsob lovu je podobný kočce domácí – kočka divoká přepadá svou kořist ze zálohy jedním rychlým výpadem či skokem. Pokud je potřeba, krátce kořist pronásleduje. Jako prakticky všechny kočky není vytrvalá a rychle se unaví.

Predace

Kočka divoká z parku Bad Mergentheim v Německu

Kočka divoká se může stát kořistí mnoha druhů zvířat. Může být napadena a sežrána rysem, vlkem, kunou (koťata a mladí jedinci), výrem, orlem, liškou (koťata a mladí jedinci), jezevcem (ačkoliv se s ním obvykle dobře snáší), divokými psy a možná dokonce i divočákem. Menším dravcům jako je kuna a liška se však obvykle dokáže ubránit a ve zcela výjimečných případech je naopak ona jejich predátorem.

Kočka divoká, Zoo Děčín

Výskyt v Česku

V Česku byla kočka po staletí pronásledována a lovena jako „škůdce“. Výsledkem bylo, že od začátku 19. století začala populace rychle ubývat a do poloviny 20. století z naší přírody prakticky vymizela. Nyní se zde vyskytuje extrémně vzácně. Jde prakticky jen o jedince, kteří k nám přišli z Německa (Šumava), Rakouska (Podyjí) či Slovenska (Beskydy). Celkový počet kusů je obtížné odhadnout, zřejmě půjde maximálně o několik desítek jedinců. Jednou z možných metod, jak zjistit zda se ve sledované oblasti kočka divoká nachází, je instalovat zde kolíky napuštěné tinkturou z kozlíku lékařského, jehož pach kočky silně vábí. Na místě je poté možno instalovat fotopasti, případně z kolíku odebírat kočičí srst k analýze DNA.[19] Legislativa ochrany přírody řadí kočku divokou mezi zvláště chráněné, kriticky ohrožené druhy.[16]

Mezi lety 2011 až 2013 došlo k několika pozorováním výskytu kočky divoké v oblasti Šumavy a Beskyd.[20] V zimě roku 2015 došlo k pozorování výskytu kočky divoké také v severní části Bílých Karpat.[21] Nejpozději od roku 2013 se šelma vyskytuje i v Doupovských horách, ve vojenském újezdu Hradiště.[22] V roce 2019 zde byli fotopastmi potvrzeni přinejmenším dva samci, v roce 2020 pak potvrzen výskyt dalších jedinců obou pohlaví.[23][7][24] V roce 2021 se poprvé po 100 letech objevila v blízkosti Dobříše.[25]

Hrozby

Hybridizace

Hlavní současnou (2015) hrozbou pro kočku divokou je hybridizace se zdivočelou (potulnou) kočkou domácí. K mísení v Evropě dochází od 60. let 20. století.[26] Předpokládá se, že jen velmi malá část celkové populace není zasažena genovým mísením.[2] Hybridizace byla popsána v celém areálu výskytu kočky divoké s vysokým podílem kříženců v populacích v Maďarsku a Skotsku.[27][28] Rozlišit kočku divokou od zdivočelé kočky domácí a jejich kříženců na základě zbarvení srsti a morfologických znaků je problematické[29][30] a pro spolehlivé rozlišení druhů je třeba použít genetických metod.[31][32][33] Kočka domácí může na kočku divokou přenést i rozličné choroby.[2]

Další hrozby

Mezi další hrozby se řadí mortalita způsobená lidskou činností, například srážky s automobily. V některých zemích a oblastech je na tuto šelmu stále nahlíženo jako na tzv. škůdce a bývá z tohoto důvodu mnohdy zabíjena. V minulosti byla lovena i kvůli kožešině (především v Asii), ale v současnosti (2015) takto zaměřený kožešinový obchod již téměř neexistuje. Úbytek biotopu představoval důležitou hrozbu mezi 18. a 20. stoletím, nicméně kočka se mu dokázala postupně přizpůsobit a žije i v zemědělské či jiné kulturní krajině.[2]

Z globálního hlediska je kočka divoká považována za druh, jemuž nehrozí nebezpečí vyhynutí a dle norem IUCN je tudíž vedena jako taxon málo dotčený.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-04]
  2. ↑ a b c d e f YAMAGUCHI, N. a kol. Felis silvestris (Wild Cat). www.iucnredlist.org [online]. IUCN, 2015 [cit. 2017-11-04]. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. 
  3. ↑ ITIS Standard Report Page: Felis silvestris. www.itis.gov [online]. [cit. 2017-11-04]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago and London: The University of Chicago Press, 2002. Dostupné online. S. 83-98. 
  5. ↑ KOLISCHOVÁ, Lucie. V Podyjí žije vzácná kočka divoká. Přírodovědci ji viděli už několikrát. iDNES.cz [online]. 2010-10-22 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online. 
  6. ↑ VÁLKOVÁ, Hana. Do Česka se po 60 letech vrací kočky divoké. Zachytily je fotopasti. iDNES.cz [online]. 2014-05-10 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b KOPECKÁ, Jana. Doupovsko hlásí výskyt další kočky divoké. karlovarsky.denik.cz. 2019-08-16. Dostupné online [cit. 2019-08-19]. 
  8. ↑ a b c d e DUNGEL, Jan. Noční lovec. Příroda. Listopad–prosinec 2008, s. 105. ISSN 1803-3318. 
  9. ↑ SCHREBER, Johann Christian Daniel. Die Säugthiere in Abbildungen nach der Natur mit Beschreibungen (Dritter Theil): Der Robbe. Der Hund. Die Kaze. Das Stinkthier. Der Otter. Der Marder. Der Bär. Das Beutelthier. Der Maulwurf. Die Spizmaus. Der Igel (Erlangen, 1778). digi.ub.uni-heidelberg.de [online]. 1778 [cit. 2017-11-04]. Dostupné online. (německy) 
  10. ↑ a b POCOCK, Reginald Innes. Catalogue of the Genus Felis. London: British Museum (Natural History). Department of Zoology. [Mammals], 1951. 212 s. Dostupné online. (Dále jen Pocock 1951). 
  11. ↑ WILSON, Don E. Mammal Species of the World: Felis silvestris. www.departments.bucknell.edu [online]. Johns Hopkins University Press, 2005 [cit. 2017-11-04]. Dostupné online. 
  12. ↑ ITIS Standard Report Page: Felis silvestris. www.itis.gov [online]. [cit. 2017-11-05]. Dostupné online. 
  13. ↑ KITCHENER, A. C., a kol. A revised taxonomy of the Felidae. The final report of the Cat Classification Task Force of the IUCN/ SSC Cat Specialist Group. Cat News Special Issue 11 [online]. IUCN/SSC Cat Specialist Group, Winter 2017 [cit. 2017-12-25]. Dostupné online. 
  14. ↑ HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha: Albatros, 1970. Kapitola Kočka divoká, s. 235. 
  15. ↑ a b c d e f g ŠKALOUD, Vojtěch. Liška a větší šelmy. Praha: Brázda, 2009. S. 193–251. 
  16. ↑ a b c d e ČERVENÝ. Encyklopedie myslivosti, s. 316-317.
  17. ↑ BIRÓ, Zs.; LANSZKI, J.; SZEMETHY, L. Feeding habits of feral domestic cats (Felis catus), wild cats (Felis silvestris) and their hybrids: trophic niche overlap among cat groups in Hungary. Journal of Zoology. 2005-06-01, roč. 266, čís. 2, s. 187–196. Dostupné online [cit. 2017-11-19]. ISSN 1469-7998. DOI 10.1017/s0952836905006771. (anglicky) 
  18. ↑ a b MALO, Aurelio F.; LOZANO, Jorge; HUERTAS, Daniel L. A change of diet from rodents to rabbits (Oryctolagus cuniculus). Is the wildcat (Felis silvestris) a specialist predator?. Journal of Zoology. 2004-08-01, roč. 263, čís. 4, s. 401–407. Dostupné online [cit. 2017-11-19]. ISSN 1469-7998. DOI 10.1017/s0952836904005448. (anglicky) 
  19. ↑ STINGLOVÁ, Helena. Hledá se kočka divoká. S pátráním může pomoci každý - iForum. iForum. 2013-01-30. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. 
  20. ↑ VÁLKOVÁ, Hana. Do Česka se po 60 letech vrací kočky divoké. Zachytily je fotopasti [online]. Idnes.cz [cit. 2014-05-10]. Dostupné online. 
  21. ↑ ŠTĚRBA, Radek. V Bílých Karpatech se usadila kočka divoká, potvrdily to fotopasti. iDNES.cz [online]. 2015-04-08 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online. 
  22. ↑ Velké šelmy v Krušných a Doupovských horách - monitoring.selmy.cz. monitoring.selmy.cz [online]. [cit. 2019-08-19]. Dostupné online. 
  23. ↑ V Doupovských horách zachytila fotopast další kočku divokou. Ekolist.cz [online]. 2019-08-16 [cit. 2019-08-19]. Dostupné online. 
  24. ↑ VIDEO: Kočka divoká se natrvalo zabydlela v Doupovských horách. iDNES.cz [online]. 2020-03-15 [cit. 2020-03-23]. Dostupné online. 
  25. ↑ Vědci po sto letech potvrdili výskyt kočky divoké na Dobříšsku. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-2-9]. Dostupné online. 
  26. ↑ Genetic analysis shows European wildcats avoided introduced domestic cats for 2,000 years. phys.org [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. 
  27. ↑ BEAUMONT, M.; BARRATT, E. M.; GOTTELLI, D. Genetic diversity and introgression in the Scottish wildcat. Molecular Ecology. Roč. 10, čís. 2, s. 319–336. Dostupné online. DOI 10.1046/j.1365-294x.2001.01196.x. 
  28. ↑ PIERPAOLI, M.; BIRÒ, Z. S.; HERRMANN, M. Genetic distinction of wildcat (Felis silvestris) populations in Europe, and hybridization with domestic cats in Hungary. Molecular Ecology. 2003-10-01, roč. 12, čís. 10, s. 2585–2598. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. ISSN 1365-294X. DOI 10.1046/j.1365-294x.2003.01939.x. (anglicky) 
  29. ↑ DANIELS, M. J.; BALHARRY, D.; HIRST, D. Morphological and pelage characteristics of wild living cats in Scotland: implications for defining the ‘wildcat’. Journal of Zoology. 1998-02-01, roč. 244, čís. 2, s. 231–247. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. ISSN 1469-7998. DOI 10.1111/j.1469-7998.1998.tb00028.x. (anglicky) 
  30. ↑ KRÜGER, Matthias; HERTWIG, Stefan T.; JETSCHKE, Gottfried. Evaluation of anatomical characters and the question of hybridization with domestic cats in the wildcat population of Thuringia, Germany. Journal of Zoological Systematics and Evolutionary Research. 2009-08-01, roč. 47, čís. 3, s. 268–282. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. ISSN 1439-0469. DOI 10.1111/j.1439-0469.2009.00537.x. (anglicky) 
  31. ↑ RANDI, E.; PIERPAOLI, M.; BEAUMONT, M. Genetic Identification of Wild and Domestic Cats (Felis silvestris) and Their Hybrids Using Bayesian Clustering Methods. Molecular Biology and Evolution. 2001-09-01, roč. 18, čís. 9, s. 1679–1693. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. ISSN 0737-4038. DOI 10.1093/oxfordjournals.molbev.a003956. (anglicky) 
  32. ↑ DRISCOLL, Carlos; YAMAGUCHI, Nobuyuki; O’BRIEN, Stephen J. A Suite of Genetic Markers Useful in Assessing Wildcat (Felis silvestris ssp.)— Domestic Cat (Felis silvestris catus) Admixture. Journal of Heredity. 2011-09-01, roč. 102, čís. Suppl_1, s. S87–S90. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. ISSN 0022-1503. DOI 10.1093/jhered/esr047. 
  33. ↑ HILLE, A., a kol. Using microsatellite markers for genetic individualization of European wildcats (Felis silvestris) and domestic cats. Bonner zoologische Beiträge : Herausgeber: Zoologisches Forschungsinstitut und Museum Alexander Koenig, Bonn. 2000, čís. 49, s. 165–176. Dostupné online. 

Literatura

  • ANDĚRA, Miloš; GAISLER, Jiří. Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2185-4. 
  • ČERVENÝ, Jaroslav, et al. Encyklopedie myslivosti. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2004. ISBN 80-7181-901-8. Kapitola Kočka divoká, s. 316–317. 
  • ŠKALOUD, Vojtěch. Liška a větší šelmy: psík mývalovitý, mýval, liška, šakal, medvěd, rys, kočka. Praha: Brázda, 2009. ISBN 978-80-209-0372-3. Kapitola Kočka, s. 193–251. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Status iucn3.1 LC cs.svg
Autor: unknown, Licence: CC BY 2.5
Wild Cat Felis silvestris distribution map.png
(c) The author of the work
and the IUCN Red List spatial data, CC BY-SA 4.0
Geographical distribution of the Wild Cat Felis silvestris.
The map was created using the Generic Mapping Tools, GMT, version 5.1.2.
Wiki-Felis sylvestris.png
Autor: Zoologist, Licence: CC BY-SA 3.0
Rozšíření jednotlivých poddruhů kočky divoké (Felis sylvestris).
Wildkatze MGH.jpg
Autor: Schorle, Licence: CC BY-SA 3.0
A wildcat in the wildlife park in Bad Mergentheim, Germany
Lydekker cat fawn.png
Sketch of a European wildcat killing a deer fawn