Kolegialita v katolické církvi

Viz též: Kolegialita

V římskokatolické církvi se kolegialita vztahuje na „papeže, který řídí církev ve spolupráci s biskupy místních církví a respektuje jejich náležitou autonomii.“[1] V rané církvi papežové někdy vykonávali spíše morální než správní moc a tato moc nebyla uplatňována příliš často; regionální církve si volily vlastní biskupy, spory řešily na místních synodách a k papeži se obracely jen za zvláštních okolností.[2]

Historický vývoj

V průběhu jedenáctého a dvanáctého století papežství získalo značnou moc, protože mnišští reformátoři v něm viděli prostředek, jak čelit zkorumpovaným biskupům, zatímco biskupové v něm viděli spojence proti zásahům světských vládců.[3] Již ve čtrnáctém století se proti této centralizaci papežské moci vytvořil odpor, biskup Guillaume Durand na koncilu ve Vienne navrhl posílení místních hierarchií a regionálních synod.[4] Tato opozice vůči centralizaci byla podrobena zkoušce, když skupina kardinálů, spojená se světskými vládci, svolala koncil, aby vyřešila velké schizma západní církve (1378–1417), v němž si několik rivalů činilo nárok na papežství. Koncily v Pise a Kostnici si nárokovaly pravomoc soudit papeže, sesadily různé uchazeče a zvolily papeže Martina V.[5] Kostnický koncil také prohlásil, že všichni křesťané včetně papeže jsou povinni poslouchat koncily „ve věcech týkajících se víry, ukončení schizmatu a reformy církve.“[6] Tento nárok byl krátkodobý a koncilní hnutí se brzy vyčerpalo.

Devatenácté a počátek dvacátého století, období, které někteří církevní historici nazývají „dlouhé devatenácté století“,[7] bylo svědkem dalšího upevňování papežské autority. První vatikánský koncil v roce 1870 vyhlásil neomylnost papežova učení,[8] ačkoli během koncilu kardinál Filippo Maria Guidi, O.P., z Boloně namítl, že papež učí po konzultaci s ostatními biskupy.[9] K dalšímu posílení papežské moci došlo v roce 1917, kdy byl vydán Kodex kanonického práva, který papeži udělil univerzální pravomoc jmenovat biskupy, čímž ignoroval tradiční princip svobodné volby biskupů.[10][11] Tento systém jmenování spolu s moderní komunikací a systémem papežských nunciů, kteří mohli rušit místní rozhodnutí, omezil moc biskupů a z papežů učinil „poslední absolutní monarchy“.[12]

Od II. vatikánského koncilu do roku 2013

Viz též: Teologie papeže Františka

Biskupové, kteří měli námitky proti tomuto nedávnému upevnění papežské autority, navrhli na II. vatikánském koncilu použít tradiční kolegiální model k omezení centralizačních tendencí Římské kurie; na rozdíl od konciliaristů, kteří tvrdili, že ekumenický koncil je nadřazen papeži, navrhovali zastánci kolegiality, aby biskupové jednali pouze s papežem a pod jeho vedením (cum et sub Petro).[1] Kolegialita se stala jedním z hlavních prvků reformního programu a jedním z hlavních bodů konfliktu s tradicionalistickou menšinou na koncilu.[13] Reformátoři v tom neviděli podkopávání církevní tradice, ale návrat k původní praxi Petrova a apoštolského kolegia.[14] Tradicionalistická menšina však vystupovala proti kolegialitě jako podkopávání autority papeže a změně církve z „monarchické na ,biskupskouʻ a kolegiální.“[15] V roce 1964 dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium stanovila obecný princip, že biskupové tvoří kolegium, které je nástupcem a pokračovatelem kolegia apoštolů.[16] Následujícího roku vydal papež Pavel VI. z vlastní iniciativy (motu proprio) list Apostolica sollicitudo,[17] který ustanovil biskupskou synodu,[18] zatímco koncilní dekret o pastoraci biskupů Christus Dominus stanovil obecná pravidla pro národní a regionální biskupské konference a vyzval k jejich vytvoření tam, kde ještě neexistovaly.[19]

Od II. vatikánského koncilu probíhá debata o autoritě biskupských konferencí mezi zastánci centralizace moci ve Vatikánu, kteří význam biskupských konferencí zlehčují, a zastánci decentralizace, kteří jejich význam zdůrazňují. V roce 1998 vydal papež Jan Pavel II. motu proprio O teologické a právní povaze biskupských konferencí (Apostolos suos), které bylo označeno za „pravděpodobně nejdůležitější pokoncilní papežský dokument o biskupské kolegialitě.“[20] Uvedl, že prohlášení těchto konferencí „představují autentické magisterium“, pokud je konference jednomyslně schválila; v opačném případě musí konferenční většina usilovat o „recognitio Apoštolského stolce“, které neobdrží, pokud většina „není podstatná (substanciální)“.[21]

Papež František

Papež František, který byl dvakrát zvolen do čela Argentinské biskupské konference, se od počátku svého pontifikátu zasazoval o zvýšení role kolegiality a synodality při rozvoji církevního učení.[1] Tuto obavu uvedl v praxi, když vyzval biskupskou synodu, aby hovořila s parrhesia („odvážně“) a beze strachu, na rozdíl od situace na dřívějších synodách, kdy představitelé kurie vylučovali diskusi o sporných otázkách.[22] Dalším příkladem je bezprecedentní míra, s jakou se v encyklice o životním prostředí Laudato si’[23][24] opřel o učitelské dokumenty patnácti národních biskupských konferencí a dvou větších regionálních konferencí z Latinské Ameriky a Asie. Tématy synodality a „zdravé decentralizace“ církve se zabývala Rada kardinálů na svém zasedání v únoru 2016.[25]

V září 2017 vydal papež František motu proprio Magnum principium, kterým změnil Kodex kanonického práva z roku 1983 a zvýšil odpovědnost národních biskupských konferencí za liturgické překlady. Tato změna byla popsána „jako jeden z dosud nejsilnějších kroků papeže Františka, pokud jde o podporu větší kolegiality v katolické církvi“.[26]

V září 2018 František apoštolskou konstitucí Episcopalis communio[27][28] zavedl přímější proces, kdy se závěrečný synodální dokument stává součástí církevního magisteria pouhým obdržením papežského schválení. Nová konstituce také umožňuje laikům zasílat své příspěvky přímo generálnímu sekretáři synody.[28]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Collegiality in the Catholic Church na anglické Wikipedii.

  1. a b c Synodality, collegiality: two keys to the coming Francis reform [online]. Catholic Voices Comment, 2013-08-28, rev. 2015-06-21. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-21. 
  2. DUFFY, Eamon. Saints and Sinners: A History of the Popes. 4. (Kindle). vyd. New Haven: Yale University Press, 2014. Dostupné online. ISBN 978-0-300-11597-0. Kapitola 879–882 (lokace). (angličtina) 
  3. Duffy, lokace 2392–2405.
  4. Duffy, lokace 3093–3096.
  5. Duffy, lokace 3147–3154.
  6. OAKLEY, Francis. The Conciliarist Tradition: Constitutionalism in the Catholic Church 1300-1870. Oxford: Oxford University Press, 2008. ISBN 978-0-19-954124-9. S. 40. (angličtina) 
  7. O'MALLEY, John W., S.J. "The Long Nineteenth Century", What Happened at Vatican II. (Kindle ed.). vyd. Cambridge: Harvard University Press, 2008 (zveřejněno 2010). Dostupné online. ISBN 978-0-674-03169-2. Kapitola 1060–1873 (lokace). (angličtina) 
  8. Duffy, lokace 5462–5471.
  9. Duffy, lokace 5428–5439.
  10. Duffy, lokace 5856–5861.
  11. O'Malley, lokace 1305–1311.
  12. Duffy, lokace 6053–6056.
  13. O'Malley, lokace 6024–6060.
  14. O'Malley, lokace 3622–3624.
  15. O'Malley, lokace 4000–4004.
  16. Druhý vatikánský koncil, Dogmatická konstituce o církvi; Lumen gentium, § 22 [online]. Svatý stolec, 1964-11-21, rev. 2014-09-06 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online.  „Biskupský sbor či těleso má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou sboru, jehož moc primátu nade všemi, ať pastýři nebo věřícími, zůstává nedotčena. Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat. Biskupský stav však, který je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a v pastýřském vedení, v němž dokonce apoštolský sbor stále trvá, je spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví.“
  17. PAVEL VI. Apoštolský list Apostolica sollicitudo [online]. Libreria Editrice Vaticana, 1965-09-15, rev. 2015-06-23 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  18. O'Malley, lokace 5038–5041.
  19. PAVEL VI. Druhý vatikánský koncil, Christus Dominus, §36–38 [online]. Libreria Editrice Vaticana, 1965-10-28, rev. 2013-08-02 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. 
  20. MCALEESE, Mary. Quo Vadis?: Collegiality in the Code of Canon Law. (Kindle ed.). vyd. Blackrock, Ireland: The Columba Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-85607-786-6. Kapitola 2472–2474 (lokace). (angličtina) 
  21. JAN PAVEL II. Apostolos suos; On the Theological and Juridical Nature of Episcopal Conferences [online]. Libreria Editrice Vaticana, 1998-03-21, rev. 2015-07-29 [cit. 2023-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-07-29. (angličtina) 
  22. REESE, Thomas, S.J. How the synod process is different under Pope Francis [online]. Kansas City, MO: National Catholic Reporter, 2014-10-17, rev. 2015-06-21 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  23. ALLEN, John L, Jr. The encyclical's footnotes say a lot about this pope [online]. Crux, Boston: Boston Globe Media, 2015-06-20 [cit. 2023-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-12-01. (angličtina) 
  24. PEPPARD, Michael. Pope Francis's Earthquake", dotCommonweal [online]. Commonweal Foundation, 2015-06-18, rev. 2015-06-21 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  25. The Holy Father attends the twelfth meeting of the Council of Cardinals [online]. VIS News, Vatican City: Vatican Information Service, 2015-12-14 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  26. Pope pushes decentralization on translation of liturgical texts [online]. Crux, 2017-09-09, rev. 2017-09-11 [cit. 2023-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-12-17. (angličtina) 
  27. PANTIN, Edward. Pope Francis Boosts Authority of the Synod of Bishops [online]. National Catholic Register, 2018-09-18, rev. 2019-05-21 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  28. a b BROCKHAUS, Hannah. Pope Francis approves new constitution for Synod of Bishops [online]. Catholic News Agency, 2018-09-18, rev. 2019-05-21 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 

Související články