Kolektivismus

Kolektivismus (z lat. collectivus, sebraný, shromážděný) je označení pro postoje, postupy a ideologie, které vidí jednotlivého člověka především jako součást nějakého celku a jeho zájmy tedy zásadně podřizují zájmům tohoto celku. Ten může mít rozsah rodiny až velkých sociálních skupin typu národu nebo etnika.[1]

Od kolektivismu ideologického je ovšem třeba odlišit metodologický kolektivismus společenských věd, který vychází z předpokladu, že lidské jednání a preference jsou natolik podmíněny společností, že je lze studovat jako hromadné jevy a na tomto základě dokonce i předvídat.[2]

Antropologické pozadí

Z antropologického pohledu se člověk vždycky rodí do nějakého společenství, rodiny, skupiny, kmene, národa a nemůže dospět jinak, než v rámci společnosti, z níž přebírá svůj jazyk a kulturu. Nicméně právě dospívání znamená také uvolňování ze samozřejmých vazeb příbuznosti a závislosti a přebírání individuální svobody a odpovědnosti, a to v té míře, jak to celkové životní poměry dovolují. V podmínkách životní nouze a ohrožení je na svoji skupinu a na její podporu odkázán daleko více než v podmínkách (relativního) bezpečí a blahobytu.

Zejména evolucionistické teorie společnosti a kultury předpokládají, že podobný vývoj ke větší autonomii a společenské svobodě probíhal i v celé minulosti lidstva. Lidé se tak postupně – přes všechny regresy – emancipují od nepodmíněných vazeb a závislostí na dané tradici, společnosti nebo autoritách a navazují pak jednotlivě pevné, ale osobní vztahy spolupráce, přátelství a lásky podle vlastní volby.[3] Goethe pro to vytvořil pojem „spříznění volbou“, Wahlverwandschaft.[zdroj?]

Podmínky vzniku kolektivismu

Moderní kolektivismy vznikly v podmínkách rozpadu tradičních společností, kdy se masy lidí stěhovaly do měst za obživou a prací. Tak tito lidé jednak ztratili své přirozené vztahy (rodinné, příbuzenské, sousedské) i známé prostředí, jednak se cítili bezmocní vůči společenským silám, které je v novém prostředí ohrožovaly. Bezprávní dělníci vůči svým zaměstnavatelům, chudí vůči bohatým, příslušníci národních či náboženských menšin vůči většinové společnosti, ale i osvobození otroci a nevolníci v cizím, neznámém nebo dokonce nepřátelském prostředí.

Kolektivistické ideologie vycházejí vstříc těmto potřebám a nabízejí vykořeněným jedincům, aby se masově semkli a postavili na odpor. Z hlediska sociální psychologie je tedy kolektivismus jakýsi regres, odmítnutí modernity a pokus o návrat zpět do situace společenských jistot a bezpečí. Protože nabízí východisko ze zoufalé situace, může kolektivistická ideologie mobilizovat miliony lidí a přimět je k tomu, aby se vzdali vlastního uvažování, přijali autoritativní vůdce a své vlastní zájmy zcela podřídili „kolektivu“.[1] Podobně je tomu i u fundamentalistických náboženských sekt, které nabízejí svým přívržencům jednak pocit kolektivní „síly“, jednak (domnělý) smysl života – ovšem pod podmínkou, že se ve všem podřídí a všechno obětují nějakému celku.

Kolektivní vina

Významným projevem skrytého, latentního kolektivismu je představa kolektivní viny. V běžné řeči se nelze vyhnout kolektivním označením lidských skupin (Němci, Rusové, Američané, Romové, černoši, katolíci a pod.), která snadno vedou k představě „kolektivních osob“, které mají nějakou povahu, nějak jednají a nesou pak také kolektivně odpovědnost a vinu.[4] Jak ukázal Karl Jaspers, nesou sice příslušníci organizovaných skupin (např. států) skutečně jistou odpovědnost za kolektivní rozhodování a jednání svých skupin, není to však v žádném případě přímá vina ve smyslu mravním a právním, za niž by mohl například následovat kolektivní trest.[5] U skupin bez jakékoli organizace, jako jsou národy nebo etnické skupiny, je ovšem představa kolektivní odpovědnosti zcela nesmyslná.

Kolektivismus a lidská práva

Obranou proti kolektivistickým přehmatům je důsledné prosazování a vymáhání lidských a občanských práv. Na základě zkušenosti se vznikem fašismu a nacismu je evropské země v poválečné době rozšířily i o práva sociální, jež mají bránit pocitu bezmoci obyčejných lidí vůči společenským silám moci a bohatství. Nakolik ovšem mohou být tato práva sama zneužita a nakolik omezují prosperitu společnosti, je stále předmětem politických diskusí v USA i v Evropě.

Výroky o kolektivismu

„Nelze dost často opakovat – nebo se aspoň dost často neopakuje – že v kolektivismu není nic demokratického, nýbrž že naopak dává tyranské menšině takovou moc, o jaké se ani španělským inkvizitorům nesnilo.“

George Orwell, recenze na Cestu do otroctví, 1944

"Historická zkušenost socialistických zemí smutně ukázala, že kolektivismus neodstraňuje odcizení, ale naopak je prohlubuje, protože k němu přidává nedostatek základních potřeb a hospodářské výkonnosti."

Jan Pavel II., Centesimus annus, 1991

Odkazy

Reference

  1. a b PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník I.. Praha: Karolinum, 1966. Dostupné online. ISBN 80-7184-311-3. Kapitola Kolektivismus, s. 499. Dostupné online po registraci. 
  2. PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník I.. Praha: Karolinum, 1966. Dostupné online. ISBN 80-7184-311-3. Kapitola Kolektivismus, s. 500. Dostupné online po registraci. 
  3. PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník I.. Praha: Karolinum, 1966. Dostupné online. ISBN 80-7184-311-3. Kapitola Emancipace, s. 254. Dostupné online po registraci. 
  4. Stanford Encyclopedia of Philosophy: Collective Responsibility [online]. 2005-08-08, rev. 2022-12-09. Dostupné online. (anglicky) 
  5. K. Jaspers, Otázka viny.

Literatura

  • HAYEK, Fridrich A. von. Cesta do otroctvíhttps://ndk.cz/view/uuid:3f908b40-2ea0-11e4-8f64-005056827e52?page=uuid:72c909b3-53f5-4765-bae3-77d767e199b1. Praha: Academia, 1990. 181 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0264-2. Dostupné online po registraci. 
  • Karl Jaspers, Otázka viny. Praha 1991.
  • PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník I.. Praha: Karolinum, 1966. Dostupné online. ISBN 80-7184-311-3. Kapitola Kolektivismus, s. 499. Dostupné online po registraci. 
  • Karl R. Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé I./II. Praha 1994

Související články

Externí odkazy