Koncesionářský poplatek

Koncesionářský poplatek (poplatek z přijímače) je poplatek, který v řadě zemí slouží k úplnému nebo částečnému financování televizního či rozhlasového vysílání (veřejnoprávních médií) a je vybírán za příjem televizního a rozhlasového signálu nebo za vlastnictví takového přijímače.

V evropských státech se v roce 2016 pohybovala roční cena poplatků mezi 9 a 420 eury.^[1] Cena v České republice je 2160 Kč ročně za platbu obou médií.

Otázka nezávislosti veřejnoprávních médií

Tím, že je financování odděleno od vlivu státního rozpočtu, je koncesionářský poplatek považován za garanci nezávislosti médií.^[2] Jinými je argumentováno, že koncesionářský poplatek sloužil jako povolení k provozování rozhlasových a televizních přijímačů, nikoli k odběru obsahu, jak je tomu nyní. Příjmy z poplatků následně sloužily k budování a provozování sítě vysílačů. Následně koncese jako povolenky k provozování přijímače skončily a začalo se platit plošně za vlastnictví přijímače, změnila se tedy podstata původního poplatku.^[3]

K nezávislosti veřejnoprávních médií je kladena otázka, zda nejsou spíše státní, když jsou to politici, kteří určují, jaké výše příjmů budou mít zmíněná média. A jelikož stát rozhoduje o výši výběru financí na jejich provoz od občanů, jedná se spíše o formu daně, než o koncesionářský poplatek.^[3] Jako státní médium je považováno takové masové médium, které je financováno ze státních financí, tedy z příjmů státu. Někdy bývá pojem státní médium spojován i s přímým ovládáním obsahu ze strany politiků či vládců.^[4]

Protinázorem je zrušení koncesionářských poplatků, což bylo zavedeno v roce 2023 na Slovensku, kde RTVS přešlo na financování ze státního rozpočtu,^[5] nebo v roce 2022 ve Francii.^[6] V Česku se proti koncesionářským poplatkům vyslovil například Tomio Okamura^[7] nebo Svobodní, kteří navrhli jejich dobrovolnost.^[8]

Česko

V Česku je koncesionářský poplatek stanoven zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích.^[9] Fyzická osoba má v České republice povinnost platit měsíční paušální poplatek za možnost příjmu televizního a rozhlasového vysílání, podnikatel pak platí za každý přístroj použitý k podnikání zvlášť. Právnické osoby hradí poplatek za veškeré přijímače každé čtvrtletí. Pokud domácnost využívá i další místo k pobývání jako chatu či chalupu, částku odvede pouze jednou. Povinnost odvádět koncesionářský poplatek má i podnájemce využívající televizor nebo rádio. Z poplatků je financován provoz a rozvoj České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo) jako provozovatelů tzv. veřejné služby.

Od poplatků jsou osvobozeny:

• osoby postižené oboustrannou hluchotou nebo slepotou,
• osoby s nízkými příjmy (jejichž čistý příjem za uplynulé kalendářní čtvrtletí je nižší než 2,15násobek životního minima),
• cizinci, kterým nebylo na území České republiky uděleno povolení k trvalému nebo dlouhodobému pobytu,
• osoby nevlastnící rozhlasový a televizní přijímač,
• školy.

Černý posluchač je v případě odhalení povinen kromě dlužných poplatků zaplatit také přirážku 5 000 Kč za nenahlášený rozhlasový přijímač a 10 000 Kč za televizor. Nehrazení poplatků je navíc trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku.^[10]

Roku 2005 získala ČT částku 3,2 miliardy Kč a částka narostla do roku 2008, kdy činila 5,8 miliardy Kč.^[11]

Od 1. ledna 2008 je v České republice stanovena měsíční výše televizních poplatků na 135 Kč a rozhlasových poplatků na 45 Kč.^[9] V roce 2023 ministr kultury Martin Baxa navrhl zvýšení koncesionářských poplatků na 160 Kč za ČT a 55 Kč za ČRo a rozšířit počet platících využívající jakékoli zařízení, které umožňuje příjem veřejnoprávních médií, tedy i mobilem, tabletem nebo počítačem.^[12]

Historie televizní a rozhlasové koncese (poplatku) v Československu a Česku

Koncesionářské poplatky za provozování rozhlasového přijímače a poslech rozhlasu byly v Československu zavedeny v říjnu 1923 zákonem č. 60/1923 Sb.^[13] Posluchači, kterých bylo koncem toho roku evidováno celkem 47,^[14] museli platit roční evidenční poplatek 50 Kč poštovní správě a měsíční předplatné ve stejné výši Radiojournalu jakožto vysílací společnosti. Od jara 1924 se výše poplatků, jejich struktura i interval výběru několikrát v krátké době měnily, systém se ustálil až na jaře 1926. Již v létě 1925 byl navíc zrušen evidenční (uznávací) poplatek poště.^[13] K 1. lednu 1955 byl vládním usnesením č. 232/1954 zaveden televizní poplatek.^[15]

Nejstarší známé dochované radiofonní koncesní listiny pochází z roku 1926.^[16] Sbírku starých rozhlasových koncesí vlastní brněnský novinář Miloš Šenkýř.

Poplatky za televizi a rozhlas v Evropě

Koncesionářské poplatky neboli zdanění státem pro provoz televize a rozhlasu se v Evropě různí. Některé státy financují svá média přímo ze svého rozpočtu, jiné získávají prostředky právě přes tzv. koncesionářský poplatek. Často je do příjmů zmíněných médií zařazen i příjem z reklamy.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Televizní poplatek na webu České televize
• Rozhlasový poplatek na webu Českého rozhlasu
• Způsoby financování veřejnoprávních médií v Evropě na Parabola.cz 15. 3. 2014