Kongenitální adrenální hyperplázie

Kongenitální adrenální hyperplázie (CAH, dříve adrenogenitální syndrom) je porucha vývoje pohlaví ang. Disorser of Sexual development/DSD, je skupina autozomálně recesivně dědičných chorob tvorby steroidních hormonů v nadledvinách, jejichž příčinou je mutace pro některý z nezbytných enzymů či jejich přidružených proteinů. Enzymatická nefunkčnost vede k chybění některých steroidních hormonůa k nadbytku jiných steroidních hormonů v důsledku nadprodukce hormonu ACTH v hypofýze v důsledku přirozené regulace jejich hladin zpětnou vazbou. Vyskytuje se u osob 46,XX od dětství a způsobuje jim mimo jiné virilizaci. Tito 46,XX pacienti mívají normální a normálně funkční dělohu, a vaječníky, ale obojetné vnější sexuální orgány (přibližně 50 % případů), což znamená zvětšení klitorisu a spojení stydkých pysků připomínající šourek, nebo mužské vnější pohlavní orgány.^[1] Po případné léčbě jsou to plodné ženy nebo neplodní muži.

CAH s deficitem 21-hydroxylázy je nejčastjěší forma, autozomálně recesivně děděná varianta, která je způsobena mutacemi genu CYP21A2.^[3] Vyskytuje se v 90-95% případů CAH^[1][2]. Incidence je přibližně 1:12 500 narozených.^[1] Je nejčastější genetickou příčinou DSD s obojetným nejednoznačným genitálem při narození u 46,XX novorozenců.^[1][2] Chybění 21-hydroxylázy blokuje normální syntézu mineralokortikoidů a glukokortikoidů. Vede to k přehnané produkci prekurzorů těchto hormonů, které se překlopí do zvýšené produkce androgenů. Dále snížená hladina mineralokortikoidů a glukokortikoidů zpětnovazebnou regulací dále navyšuje tvorbu kortikotropního releasin hormonu z hypotalamu, tím hladinu ACTH (adrenokortikotropní hormon) z hypofyzy a tím dále zvyšuje produkci androgenů. U dívek se vyvine CAH s obojetným či mužským vnějším genitálem, chlapci mají normální mužské vnější gentálie a ve většně případů se na tuto poruchu v útlém dětství nepřijde.^[1] Nedostatek kortizolu vyžaduje substituční léčbu u všech klasických forem CAH. U lehčí (prosté-virilizující) formy klasického deficitu 21-hydroxylázy obvykle ztráta soli nepředstavuje problém, zatímco u těžší (solí-vyhazující) formy klasického deficitu 21-hydroxylázy dochází ke ztrátě soli, která může představovat riziko pro novorozence krátce po narození, pokud není léčena mineralokortikoidy i glukokortikoidy.^[1][2]