Konstantin Hohenlohe-Schillingsfürst

Konstantin princ Hohenlohe-Schillingsfürst
Císařský nejvyšší hofmistr a c.k. generál jízdy Konstantin princ Hohenlohe-Schillingsfürst (1893)
Doživotní člen rakouské Panské sněmovny
Ve funkci: 1867 – 14. února 1896
Panovník	František Josef I.
Nejvyšší hofmistr císařského dvora
Ve funkci: 1866 – 14. února 1896 (do 1867 provizorně)
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Karel František z Liechtensteinu
Nástupce	Rudolf z Liechtensteinu
Plukovník císařských tělesných gard
Panovník	František Josef I.
C. k. komorník
Panovník	František Josef I.
Vojenská služba
Hodnost	1864: plukovník, 1870 generálmajor, 1875: polní podmaršál, 1884: generál jízdy
Rodné jméno	Konstantin Viktor Ernst Emil Karl Alexander Friedrich zu Hohenlohe-Schillingsfürst
Narození	8. září 1828 Wildeck Hesensko Hesensko
Úmrtí	14. února 1896 (ve věku 67 let) Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť	(1859) Marie Paulina ze Sayn-Wittgensteinu (1837–1920)
Rodiče	František Josef z Hohenlohe-Schillingsfürstu (1787–1841) a Konstancie z Hohenlohe-Langenburgu (1792–1847)
Děti	Konrad z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu Gottfried z Hohenlohe-Schillingsfürstu
Příbuzní	Chlodwig zu Hohenlohe-Schillingsfürst, Gustav Adolf zu Hohenlohe-Schillingsfürst a Viktor I. Ratibořský (sourozenci) Františka z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu a Marie z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu (vnoučata)
Profese	důstojník
Ocenění	Řád sv. Ondřeje
Commons	Konstantin zu Hohenlohe-Schillingsfürst
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konstantin Viktor Arnošt Emil Karel Alexandr princ zu Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst (Konstantin / Constantin Viktor Ernst Emil Karl Alexander Prinz zu Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst) (8. září 1828, Wildegg – 14. února 1896, Vídeň) byl rakouský generál a dvořan z významné německé šlechty. Od roku 1848 sloužil v rakouské armádě, nakonec dosáhl hodnosti c. k. generála jízdy (1884). U dvora zastával třicet let funkci nejvyššího hofmistra (1866–1896). Jeho syn Konrad (1863–1918) byl rakouským ministerským předsedou (1906), další syn Gottfried Hohenlohe-Schillingsfürst (1867–1932) byl rakousko-uherským velvyslancem v Německu (1914–1918). Potomstvo se v několika generacích spříznilo s rodem Habsburků.

Pocházel z významného německého rodu Hohenlohe, patřil k linii Hohenlohe-Schillingsfürst. Narodil se na zámku Wildegg jako šestý syn knížete Františka Josefa Hohenlohe-Schillingsfürsta (1787–1841) a jeho manželky Konstancie, rozené princezny Hohenlohe-Langenburg (1792–1847). Konstantin studoval ve Vratislavi a na rozdíl od svých starších bratrů vstoupil do služeb habsburské monarchie. V srpnu 1848 vstoupil jako kadet do rakouské armády, ještě téhož roku byl povýšen na poručíka a díky svému původu rychle postupoval v hodnostech. Jako major se v roce 1859 stal pobočníkem císaře Františka Josefa,^[1], formálně tehdy příslušel k 2. hulánskému pluku. Jako císařský pobočník v roce 1864 dosáhl hodnosti plukovníka. Po smrti prince Karla z Lichtenštejna byl v roce 1866 jmenován provizorním nejvyšším císařským hofmistrem, v roce 1867 mu byla tato funkce potvrzena definitivně a setrval v ní třicet let až do své smrti, byl též plukovníkem císařských tělesných gard. Jako nejvyšší hofmistr měl mimo jiné na starosti správu císařských budov a podílel se na nové výstavbě na místě zrušených hradeb. V roce 1867 byl jmenován doživotním členem rakouské panské sněmovny a v roce 1870 dosáhl hodnosti generálmajora. Mimo aktivní vojenskou službu byl nakonec povýšen na polního podmaršála (1875) a generála jízdy (1884). V rámci svých aktivit v podpoře umění a kultury byl mimo jiné kurátorem Akademie výtvarných umění ve Vídni a Rakouského uměleckoprůmyslového muzea, angažoval se také jako člen řady spolků.

V roce 1859 se ve Výmaru oženil s princeznou Marií Paulinou Sayn-Wittgensteinovou (1837–1920), která patřila k nejbohatší německé šlechtě a ve Vídni aktivně podporovala umělce. Měli spolu šest dětí:

• 1. František Josef (1861–1871)
• 2. Konrád Maria Eusebius (16. prosince 1863, Vídeň – 21. prosince 1918, Kammern im Liesingtal), rakouský ministerský předseda 1906, ministr vnitra 1915–1916, nejvyšší hofmistr 1917–1918, místodržitel v Rakouském přímoří 1904–1915, manž. 1888 Františka ze Schönborn-Buchheimu (23. března 1866, Vídeň – 16. září 1937, Bad Reichenhall)
• 3. Filip Konstantin (14. prosince 1864, Vídeň – 27. července 1942, tamtéž), původně státní úředník, později člen řádu benediktinů a profesor teologie ve Vídni
• 4. Gottfried Maxmilián (8. listopadu 1867, Vídeň – 7. listopadu 1932, tamtéž), rakouský generálmajor, velvyslanec v Německu 1914–1918, manž. 1908 Marie Jindřiška Rakousko-Těšínská (10. ledna 1883, Bratislava – 2. září 1956, Mariazell), rakouská arcivévodkyně
• 5. Volfgang Bedřich (18. října 1869, Vídeň – 7. prosince 1883, tamtéž)
• 6. Marie Dorothea (10. dubna 1872, Vídeň – 31. března 1954, Ilz, Štýrsko), manž. 1896 Vollrath hrabě z Lambergu (20. září 1866, Štýrský Hradec – 22. února 1958, Ilz, Štýrsko)

Konstantinův nejstarší bratr Viktor princ Hohenlohe-Schillingsfürst (1818–1893) byl důstojníkem německé armády a v letech 1877–1893 předsedou pruské panské sněmovny. Další bratr Chlodwig zu Hohenlohe-Schillingsfürst (1819–1901) byl nejprve ministerským předsedou v Bavorsku (1866–1870), poté německým velvyslancem v Paříži a nakonec říšským kancléřem Německého císařství (1894–1900).

Jako příslušník knížecího rodu užíval od narození titul prince s nárokem na oslovení Jasnost (Seine Durchlaucht). V roce 1856 byl jmenován c. k. komořím a jako císařský nejvyšší hofmistr obdržel v roce 1865 titul c. k. tajného rady. Během své kariéry obdržel řadu vyznamenání, v roce 1867 byl jmenován rytířem prestižního Řádu zlatého rouna.^[2] Mimo jiné byl čestným rytířem Maltézského řádu a ve funkci císařského nejvyššího hofmistra získal řadu vyznamenání od zahraničních panovníků. V rámci svých aktivit v podpoře umění a kultury byl mimo jiné kurátorem Akademie výtvarných umění ve Vídni a Rakouského uměleckoprůmyslového muzea, angažoval se také jako člen řady spolků.^[3] Od roku 1883 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 87 dislokovaného v Celji.^[4][5]

• Řád zlatého rouna (1867)
• velkokříž Řádu sv. Štěpána (1873)

• rytířský kříž Řádu svatého Ondřeje (Rusko)
• rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko)
• Řád svaté Anny I. třídy s brilianty (Rusko)
• Řád bílého orla (Rusko)
• Řád svatého Vladimíra IV. třídy (Rusko)
• Řád svatého Vladimíra III. tříd. třídy
• rytíř Řádu černé orlice s brilitany (Německo)
• Řád červené orlice I. třídy (Německo)
• Řád pruské koruny II. třídy (Německo)
• velkodůstojník Řádu čestné legie (Francie)
• velkokříž Řádu Jižního kříže (Brazílie)
• velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánsko)
• Řád Karla III. (Španělsko)
• Řád Serafínů (Švédsko)
• velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)
• Řád Pia IX. (Papežský stát)
• Nejvyšší řád Kristův (Papežský stát)
• Řád Medžidie I. třídy (Osmanská říše)
• Řád Osmanie (Osmanská říše)
• Řád zvěstování (Itálie)
• Řád Františka I. (Itálie)
• Řád sv. Januaria (Itálie)
• Řád lva a slunce I. třídy (Persie)
• Řád vycházejícího slunce I. třídy (Japonsko)
• Řád Leopolda (Belgie)
• Řád věže a meče (Portugalsko)
• rytíř Řádu slona (Dánsko)
• Řád Takova (Srbsko)
• Řád bílého orla (Srbsko)
• Řád knížete Danila I. (Černá Hora)
• Řád rumunské hvězdy (Rumunsko)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko)
• velkokříž Řádu Fridrichova (Württembersko)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (Württembersko)
• velkokříž Řádu Guelfů (Hannoversko)
• Řád svatého Huberta (Bavorsko)
• Vévodský sasko-ernestinský domácí řád (Sasko)
• Řád bílého sokola (Sasko-výmarské vévodství)
• Domácí řád vendické koruny (Meklenbursko)
• Nasavský domácí řád zlatého lva (Nizozemí)

• Ottův slovník naučný, díl 11.; Praha, 1898 (reprint 1997), s. 469–470 ISBN 80-7185-156-6

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Konstantin z Hohenlohe-Schillingsfürstu na Wikimedia Commons
• Rodokmen rodu Hohenlohe-Schillingsfürst dostupné online Archivováno 1. 2. 2021 na Wayback Machine.
• Konstantin Hohenlohe na webu rakouského parlamentu dostupné online
• SCHMIDT-BRENTANO, Anton: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918; Wien, 2007; s. 73 dostupné online
• Konstantin Hohenlohe v Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950; Wien, 1959; díl 2., s. 393 dostupné online