Konstantin Petrovič Pobědonoscev
| Konstantin Petrovič Pobědonoscev | |
|---|---|
 | |
| Narození | 21. květnajul. / 2. června 1827greg. nebo 2. června 1827 Moskva |
| Úmrtí | 10.jul. / 23. března 1907greg. (ve věku 79 let) nebo 23. března 1907 (ve věku 79 let) Petrohrad |
| Místo pohřbení | Novoděvičí hřbitov |
| Rodiče | Pjotr Vasiljevič Pobědonoscev |
| Příbuzní | Sergej Petrovič Pobědonoscev[1] a Varvara Petrovna Pobědonoscevová (sourozenci) |
| Alma mater | Imperátorská škola právní vědy |
| Profese | právník, politik a filozof |
| Náboženství | Pravoslavná církev |
| Ocenění | rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského Řád sv. Anny 1. třídy Řád sv. Anny 2. třídy Řád sv. Alexandra Něvského Řád sv. Stanislava 2. třídy … více na Wikidatech |
| Commons | Konstantin Pobedonostsev |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Konstantin Petrovič Pobědonoscev (rusky Константи́н Петро́вич Победоно́сцев, 21. května 1827 Moskva – 23. března 1907 Petrohrad) byl vrchní prokurátor Posvátného synodu ruské pravoslavné církve. Pobědonoscev zastával úřad vrchního prokurátora mezi lety 1880 a 1905. Byl zastáncem synodálního uspořádání ruské pravoslavné církve a snažil se udělat z církve baštu samoděržavné moci. Byl odpůrcem všech liberálních reforem.
Pobědonoscevovo působení ve Svatém synodu
Vítězný – tak se dá přeložit příjmení Pobědonoscev. V Rusku se ovšem říkalo:
Pobědonoscevovy názory po desítiletí rozhodovaly ve směrodatných vládnoucích kruzích ruských a na něho upozornilo rozhorčení ruské mládeže a inteligence zoufalým atentátem jako na spolupůvodce smutné situace. Pobědonoscevova činnost je velmi široká a věnována právě také otázkám denním. Máme od něho nejen učené právnické sbírky materiálů, nýbrž také právnické učebnice (zejména kurs občanského práva) a mnoho prací publicistických; v roce 1896 vyšla pod titulem Moskevský sborník série statí, v nichž Pobědonoscev předložil veřejnosti své politicko-náboženské krédo.[2] Moskva je Pobědonoscevovi třetím Římem pravého křesťanství. Pobědonoscev hledá své duchovní předky mezi moskevskými slavjanofily.[3] Byl jedním ze symbolů samoděržavné moci a jeho duchovnost se omezovala na formu liturgie (tedy jakési obřadnictví prosté duchovního prožitku), nikoli na obsah v liturgii řečeného.
| „ | V pravoslavné tradici si cenil ne toho, co jí činí skutečně živou a silnou, ne odvahy duchovního zápasu, ale pouze jejích obvyklých, známých forem. Byl přesvědčen, že víra je pevná a upevňuje se neusuzováním a nemůže obstát ve zkoušce myšlení a reflexe.Více než pravdivého si váží všeho původního a základního. … K hledání pravdy se vždy stavěl s nepřátelským a přezíravým posměchem. Duchovní život nechápal a bál se jeho prostoru a svobody. Odtud vyplývá jeho dvojakost církevní politiky. Cenil si venkovského duchovenstva, nekomplikovaných pastýřů naivního stáda, a také neměl v lásce skutečné vůdce.[4] | “ |
| — Georgij Vasiljevič Florovskij | ||
Pobědonoscevovým cílem, co se týče duchovenstva bylo, aby se duchovenstvo nevzdalovalo od prostého lidu vzděláním. Chtěl udržovat lid i duchovenstvo v „prvotní čistotě“. Prostý lid takto v Pobědoscevových představách stál v opozici k inteligenci, která se víře vzdaluje. Faktem ale je, že vliv církve na lidové masy na konci 19. století upadal. Ze vzpomínek metropolity Veniamina Fedčenka: ‚Víra byla jen povinností, tradicí, modlitba chladným obřadem, který se dodržuje jen ze zvyku. Oheň neplanul ani v nás, ani v nikom kolem. Nějak tu všechno vyčpělo, nebo slovy spasitelovými, sůl v nás ztratila svou chuť, přestali jsme býti solí země a světlem světa. Ani tehdy ani teď mě nijak nepřekvapilo, že za námi nikdo nešel: jak jsme mohli rozněcovat duše, když jsme sami nehořeli?‘“[5] Z tento stav byl spoluzodpovědný i Pobědonoscev, který svou vzdělávací politikou duchovních a svým podřízeným postavením vůči světské moci odháněl z církve některé věřící. I přes Pobědonoscův důraz na formální stránku liturgie i života věřícího, který opravdu vedl ke zformalizování víry, za jeho působení ve Svatém synodu došlo k zakládání církevních farních škol, výstavbě venkovských chrámů, vydávání zbožných knih a modlitebníků pro lid a docházelo i k podpoře církevní dobročinnosti. Teolog Florovskij ve svém klasickém díle Cesty ruské teologie říká o Pobědonoscevovi mimo jiné toto: „Nebyl věřícím ze srdce, ale ze strachu.“[4]
Reference
- ↑ různí autoři: Энциклопедический словарь. Petrohrad: Brockhaus–Jefron. 1907.
- ↑ a b Masaryk 1996, s. 173.
- ↑ Masaryk 1996, s. 174.
- ↑ a b Florovskij 2015, s. 503.
- ↑ ZUBOV, Andrej, ed. Dějiny Ruska 20. století-díl I. Praha: Argo, 2014. ISBN 978-80-257-0921-4. S. 95.
Literatura
- FLOROVSKIJ, Georgij Vasiljevič, 2015. Cesty ruské teologie. Překlad Iveta Juranová. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma. 679 s. (Studie; sv. xxiii). ISBN 978-80-7412-165-4.
- MASARYK, Tomáš Garrigue, 1996. Rusko a Evropa: studie o duchovních proudech v Rusku. Svazek 2. Praha: Ústav Tomáše Garrigua Masaryka. 495 s. (Spisy T. G. Masaryka; sv. 12). ISBN 80-901971-6-7. Kapitola XVII "Teoretikové oficiální teokracie: Katkov – Pobědonoscev – Leonťjev", s. 173–180. Kniha vychází s finanční podporou Grantové agentury České republiky.
- PIPES, Richard. Rusko za starého režimu. Praha: Argo, 2004. 404 s. (Dějiny Evropy; sv. 6). ISBN 80-7203-559-2.
- ŠVANKMAJER, Milan, et al. Dějiny Ruska. 2., dopl. a přeprac. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1996. 558 s. (Dějiny států). ISBN 80-7106-216-2.
- ZUBOV, Andrej, ed. Dějiny Ruska 20. století-díl I. Praha: Argo, 2014. 949 s. ISBN 978-80-257-0921-4.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Konstantin Petrovič Pobědonoscev na Wikimedia Commons 
Osoba Konstantin Petrovič Pobědonoscev ve Wikicitátech
Média použitá na této stránce
Портрет К. П. Победоносцева из книги «Государственная Канцелярия» (1910)