Konstituční monarchie

Konstituční monarchie je forma monarchie, ve které panovník vykonává pravomoci na základě psané či nepsané ústavy.^[1] Konstituční monarchie se odlišuje od absolutní monarchie omezením moci panovníka ústavou, dále dodržuje zásadu dělby moci, přičemž panovník je hlavou státu s vymezenými pravomocemi, rozsah jeho pravomocí se liší podle ústavy a připadá mu především úloha reprezentativní.

Konstituční monarchie může představovat systém, ve kterém panovník jedná jako nepolitická hlava státu podle ústavy ať už psané nebo nepsané.^[2] Přestože panovník disponuje formální autoritou a vláda jedná v jeho jménu, v Evropě panovník obvykle nerozhoduje o politických otázkách a neurčuje politické představitele. Politolog Vernon Bogdanor v této souvislosti parafrázuje Thomase Macaulaye: „Panovník panuje, ale nevládne“.^[3]

Nejstarší konstituční monarchii měli v dávných dobách Chetité; jejich král nebo královna se museli o svou autoritu dělit se shromážděním nazývaným Panku, což byl ekvivalent dnešního zákonodárného sboru. Členové Panku pocházeli z rozptýlených šlechtických rodin, které fungovaly jako zástupci svých poddaných.

První ústavu v kontinentální Evropě – Ústavu z 3. května 1791 vytvořilo Polsko; byla to druhá ústava na světě tvořená jedním dokumentem, hned po ústavě Spojených států. Konstituční monarchie krátce existovala i v raných letech francouzské revoluce, skutečně se ovšem rozvinula až později. Napoleon Bonaparte je považován za prvního monarchu, který se prohlašoval za ztělesnění národa spíše než za Bohem určeného vládce; z této interpretace monarchie vycházejí konstituční monarchie na evropském kontinentu. Německý filozof Hegel dal ve svých Základech filosofie práva (1820) konceptu konstituční monarchie filosofické zdůvodnění, které se shodovalo s tehdejší politickou teorií a křesťanským (protestantským) chápáním přirozeného práva. Hegelova předpověď konstitučního monarchy s velmi omezenými pravomocemi, jehož funkcí je ztělesňovat národní charakter a zajišťovat ústavní kontinuitu v době nouze, se odrazila ve vývoji ústavních monarchií v Evropě a Japonsku.

V konstituční monarchii vymezuje moc panovníka ústava (konstituce) a monarcha má větší či menší pravomoci, podle dané ústavy. V polokonstituční monarchii, jakou bylo např. Rakouské císařství, dávala ústava panovníkovi moc vládnout s parlamentem i bez něj.^[4] V parlamentní monarchii je panovníkova moc omezena konstitucí i parlamentem, dělbou moci se podobá parlamentní republice. K této formě monarchie má nejblíže většina demokratických monarchií.^[5]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Constitutional monarchy na anglické Wikipedii.

• Seznam současných monarchií
• Monarchismus
• Republika

• Obrázky, zvuky či videa k tématu konstituční monarchie na Wikimedia Commons