Kontratenor

Sopránový kontratenor Philippe Jaroussky

Kontratenor (countertenor) je odborné označení pro mužský hlas zpívající technikou, která je často i samotnými kontratenory pokládána za falzet (hlavový tón).

Mohou zpívat výšky, které běžně spadají do ženského rozsahu. Ve skutečnosti však zpívání ve falzetové poloze kontratenorové technice škodí.[1] Kontratenoristé dnes zpívají role určené pro (především v opeře) kastráty.[p 1]

Současní kontratenoristé

Mezi nejvýznamnější kontratenoristy dnes patří především operní pěvci Francouz Philippe Jaroussky, Němec Andreas Scholl, Chorvat Max Emanuel Cenčić, a Američan indického původu Bejun Mehta, Poláci Jakub Józef Orliński a Marcin Ciszewski. Známí jsou také Mitch Grassi ze skupiny Pentatonix a ruský parodista Maxim Galkin. V Česku je sopránovým kontratenorem Pavel Rudolf Plasche, který je současně i tenorem, skladatelem, hercem a pedagogem.

  • Alfred Deller (1912-1979)
  • Russell Oberlin (1928-2016)
  • James Bowman (1941–)
  • Paul Esswood (1942–)
  • Henri Ledroit (1946-1988)
  • René Jacobs (1946–)
  • Wim Mertens (1953–)
  • Jochen Kowalski (1954–)
  • Michael Chance (1955–)
  • Dominique Visse (1955–)
  • Gérard Lesne (1956–)
  • Derek Lee Ragin (1958–)
  • Marcin Ciszewski
  • Marco Lazzara (1962–)
  • Brian Asawa (1966-2016)
  • David Daniels (1966–)
  • Andreas Scholl (1967–)
  • Bejun Mehta (1968–)
  • Lawrence Zazzo (1970–)
  • Luc Arbogast (1975–)
  • Max Emanuel Cenčić (1976–)
  • Xavier Sabata (1976–)
  • Pavel Rudolf Plasche (1977–)
  • Philippe Jaroussky (1978–)
  • Iestyn Davies (1979–)
  • Christophe Dumaux (1979–)
  • Florin Cezar Ouatu (1980–)
  • Mathieu Salama (1980–)
  • Franco Fagioli (1981–)
  • David Hansen (1981–)
  • Valer Barna-Sabadus (1986–)
  • Jakub Józef Orliński (1990–)
  • Chris Colfer (1990)

Slavné kontratenorové árie a role

Odkazy

Poznámky

  1. Kontratenoři však byli běžní ve francouzské opeře již od jejích prvopočátků (vyskytovali se již v operách J.-B. Lullyho, italského tvůrce francouzské opery, který je uvedl ve Francii do módy), protože francouzské publikum nemělo (na rozdíl od např. italského) zpěv kastrátů v oblibě.

Reference

  1. Richard Miller, On the Art of Singing, ISBN 978-0-19-977392-3, str. 133
  2. Sporné. Podle Anthonyho Hickse jde o part pro chlapecký soprán, původně představpvaný Williamem Savagem předtím, než přišel o hlas (Giustino, in Sadie, II, s. 440).
  3. Sporné. Podle Anthonyho Hickse malý sopránový part Childerica, který nemá árie, byl zřejmě zpívaný o oktávu níže Williamem Savagem těsně po jeho ztrátě hlasu (Faramondo, in Sadie, II, 121).
  4. Velmi nepravděpodobné. Podle Anthonyho Hickse byla tato role původně zamýšlena pro kontraaltistku Marii Antonii Marchesiniovou, avšak z důvodu její nemoci tuto roli při premiéře zpíval herec s tenorovým rejstříkem, avšak napříště byla Händelem svěřována vždy ženským zpěvačkám (viz David Vickers, „Händel Saul. The Sixteen's magnificent new recording of Händel's Saul, Gramophone; Robert Hugill, CD Review – Händel's Saul, „Planet Hugill – A world of classical music“, 19. září 2012).
  5. Role původně pro vysoký hlas, soprán nebo vyšší kontratenor (Paul Griffiths, Grand Macabre, Le, in Sadie, II, p. 511).
  6. Roli vytvořil tenor David Knutson, byla však zamýšlena pro tenor i kontratenor (Andrew Clements, Lear, in Sadie, II, p. 1115).
  7. Hudebně zpracováno několika barokními autory, vč. G. F. Händela, A. Vivaldiho, či J.-P. Rameaua (viz: The Enchanted Island: The Music, The Metropolitan Opera).

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce