Korálový útes

Satelitní snímek Velkého korálového útesu

Korálový útes je podmořský ekosystém charakteristický útesotvornými korály. Útesy jsou tvořeny koloniemi korálových polypů, které jsou drženy pohromadě uhličitanem vápenatým. Většina korálových útesů je tvořena z korálů řádu větevníci (koráli šestičetní, Scleractinia), u kterých se polypy shlukují do skupin. Korál patří do třídy korálnatci (Anthozoa) a spolu se sasankami a medúzami (mimo jiné) patří do živočišného kmenu žahavci. Na rozdíl od sasanek, koráli vylučují uhličitan vápenatý pro tvorbu svých tvrdých vnějších schránek, které podpírají a chrání korál. Většina útesů roste nejlépe v teplých, mělkých, slunečných a rozrušených vodách.

Často nazývány „deštnými pralesy moře“, mělké korálové útesy tvoří některé z nejrozmanitějších ekosystému naší planety. Zabírají méně než 0,1 % plochy světového oceánu, asi tak polovinu rozlohy Francie, a přesto poskytují domov více než 25 % ze všech mořských druhů,[1][2][3][4] mimo jiné ryb, měkkýšů, červů, korýšů, ostnokožců, houbovců, pláštěnců a dalších žahavců.[5] Počet korálů ale obecně nesouvisí s počtem ryb na daném místě.[6] Korálové útesy prosperují v mořských vodách s málo živinami. Nejčastěji se nachází v mělkých tropických vodách, ale v menším měřítku existují i ve studených a hlubokých vodách.

Korálové útesy na mapě světa.

Korálové útesy přinášejí lidem zisk z turismu, rybolovu a pobřežní ochrany. Roční světová ekonomická hodnota korálových útesů je odhadována na 30 miliard USD[7] či na 375 miliard USD v cenách 1994 (tj. cca 1 % z celkové ceny všech ekosystémů).[8]

Korálové útesy jsou křehké, z části jelikož jsou citlivé vůči stavu vody. Jsou ohrožovány nadbytkem živin (dusíku a fosforu) vyplavované z řek do moří (včetně eutrofizace pomocí spodní vody),[9] zvyšováním teplot oceánů, překyselováním moří, přebytečným rybolovem (např. rybařením za pomocí exploziv nebo kyanidu nebo harpunařením), používáním opalovacích krémů,[10] nadměrného používání a škodlivých praktických postupů při využívání půdy, včetně odtoků a výtoků (např. z injektážních vrtů a žumpy).[11][12][13] Vliv začal přímým vlivem lidských aktivit v 50. letech 20. století.[14]

Formace

Většina korálových útesů vznikla po posledním ledovcovém období, kdy tání ledu způsobilo nárůst hladiny moře a zaplavení kontinentálních šelfů. Povětšinou jsou mladší než 10 000 let. Se vznikem mořských komunit, útesy rostly vzhůru stejným tempem jako hladiny moří. Ty, které rostly příliš pomalu, se mohly utopit kvůli nedostatku světla.[15] Některé korálové útesy se ale nacházejí v hlubokém moři mimo kontinentální šelfy, a to hlavně kolem oceánských ostrovů a atolů. Většina takovýchto ostrovů je původem ze sopečného původu. Jiné mají tektonický původ, kde deskové pohyby zvedly hlubokou oceánskou podlahu.

V knize The Structure and Distribution of Coral Reefs[16] Charles Darwin vyložil svou teorii o formaci atolových útesů, kterou vymyslel během své výzkumné výpravy na lodi Beagle. Jeho teorie byla, že díky zdvihům a padání zemské kůry pod oceány se tvoří atoly.[17] Tato tvorba atolu měla tři fáze. Kolem potápějícího se vulkanického ostrova se vytvoří lemový útes. Postupným ponořením ostrova se z lemového útesu stane útes bariérový až nakonec vznikne atol.

Vznik lemového útesu může trvat deset tisíc let a atolu až 30 milionů let.[18]

Darwin předpovídal, že pod každou lagunou je základem kamenné podloží, zbytky původní sopky. Následný výzkum tuto hypotézu podpořil. Darwinova teorie vycházela z jeho pochopení, že korálovým polypům se daří v tropických oblastech, kde je voda rozrušená, ale mohou žít pouze v omezené hloubce, začínající těsně pod odlivem. Tam, kde to dovoluje úroveň základních zemin, korály rostou kolem pobřeží a vytvářejí lemové útesy, které se eventuálně mohou stát bariérovým útesem.

Tam, kde dno stoupá, mohou lemové útesy růst podél pobřeží, ale korál nad hladinou moře zemře. Pokud půda pomalu klesá, lemové útesy rostou na starších, mrtvých korálech, a tím tvoří bariérový útes, který tvoří lagunu mezi útesem a zemí. Bariérový útes může obklopit ostrov, a jakmile ostrov klesne pod hladinu moře, zhruba kruhový atol rostoucího korálu pokračuje v růstu s hladinou moře a tvoří se tak centrální laguna. Bariérové útesy a atoly obvykle nevytvářejí úplné kruhy, často jsou rozbíjené bouřemi. Stejně jako vzestup mořské hladiny, rychle klesající dno může ohromit rostoucí korály, a tím zabít korály a útes, díky něčemu, co se nazývá topení korálů.[19] Korály, které spoléhají na své symbionty zooxanthellae, mohou zemřít, když se voda stane příliš hlubokou pro dostatečnou fotosyntezu kvůli snížené expozici světla.[20]

Dvě hlavní proměnné, které určují geomorfologii nebo tvar korálových útesů, jsou povaha substrátu, na kterém spočívají, a historie změny hladiny moře vzhledem k tomuto substrátu.

Přibližně 20 000 let starý Velký bariérový útes ukazuje, jak se korálové útesy formovaly na kontinentálních šelfech. Hladina moře byla tehdy o 120 m níže než v 21. století.[21][22] Se vzrůstem hladiny, se začala voda a korály rozrůstat přes kopce bývalé australské pobřežní pláně. Před 13 000 lety se snížil rozdíl od dnešní hladiny na 60 m a mnoho pobřežních kopců se stalo kontinentálními ostrovy. Postupně byla většina kontinentálních ostrovů zaplavena vodu. Korály pak přerostly kopce a vytvořily korálové ostrůvky a útesy. Za posledních 6 000 let se úroveň moře na Velkém bariérovém útesu podstatně nezměnila.[22] Věk živé struktury útesů se odhaduje na 6 000 až 8 000 let.[23] Ačkoli se Velký bariérový útes tvořil podél kontinentálního šelfu a ne kolem sopečného ostrova, Darwinovy principy stále platí. Vývoj se zastavil ve fázi bariérového útesu, jelikož Austrálie se neponoří. Vytvořil se tak největší bariérový útes na světě 300–1000 m od břehu, který má na délku 2000 km.[24] Podle oficiální analýzy z roku 2022 je zde pokrytí korály větší než v roce 1985.[25]

Zdravé tropické korálové útesy vyrostou horizontálně od 1 do 3 cm ročně a vertikálně od 1 do 25 cm; ovšem pouze v maximální hloubce 150 m, z důvodu potřeby slunečního světla. Korály také nemohou růst nad hladinou moře.[26]

Materiál

Jak vyplývá z názvu, korálové útesy jsou tvořeny korálovými kostlivci z převážně neporušených korálových kolonií. Aragonit vzniká, když jsou další chemické prvky obsažené v korálech začleněny do ložisek uhličitanu vápenatého. Nicméně fragmenty skořápek a zbytky korálových řas (např. rod Halimeda), mohou přidávat k odolnosti před poškozeními bouřemi a jinými hrozbami. Takovéto směsi jsou viditelné ve strukturách, jako je atol Eniwetok.[27]

Typy korálových útesů

Od té doby, co Darwin identifikoval tři klasické útesové útvary – lemový, bariérový a atol,[28] vědci identifikovali další typy útesů. Zatímco některé zdroje nalézají pouze tři,[29][30] Thomas a Goudie uvádějí čtyři „hlavní velkoplošné typy korálových útesů“ – lemový útes, bariérový útes, atol a stolový útes[31] – zatímco Spalding et al. udávají pět „hlavních typů“: lemový útes, bariérový útes, atol, „bankový nebo plošinový útes“ a záhonový útes.[32]

Lemový útes u Eilat, na jižním břehu Izraele

Lemový útes

Lemový útes, nazývaný též pobřežní útes,[33] je přímo spojen s břehem[34] nebo s ním hraničí úzkým, mělkým kanálem nebo lagunou.[35] Je to nejběžnější typ útesu.[35] Lemové útesy se lepí na pobřeží a mohou se rozprostírat po mnoho kilometrů.[36] Jsou obvykle (mimo větší výjimky) méně než 100 metrů široké.[37] Začínají se tvořit na břehu při nízké hladině vody a rozšiřují se směrem k moři. Konečná šířka závisí na tom, kde mořské dno začíná prudce klesat. Povrch okrajového útesu obecně zůstává ve stejné výšce: těsně pod hladinou. U starších útesů, jejichž vnější část se tlačila daleko do moře, byla vnitřní část prohloubena erozí, a nakonec vytvořila lagunu.[38] Lemové útesové laguny se mohou stát přes 100 metrů široké a několik metrů hluboké. Tyto laguny běží podélně s pobřežím stejně jako samotný lemový útes. Lemové útesy Rudého moře jsou považovány za jedny z „nejlépe rozvinutých na světě“ a nacházejí se na všech březích Rudého moře s výjimkou písečných zálivů.[39]

Známé korálové útesy

Největším korálovým útesem je Velký bariérový útes u východního pobřeží Austrálie. Tento pás je přes 2000 km dlouhý. Do východního australského státu jménem Queensland turisté často jezdí kvůli tomuto pásu korálových útesů. Velký bariérový útes je největší na světě a byl dokonce zapsán do seznamu UNESCO. Druhým největším korálovým útesem na světě je Mezoamerický korálový útes.

Mimo to však existují i korálové útesy v chladných vodách, např. v Atlantiku je tvoří turbinatka větvená.

Fotogalerie

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Korálový útes na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Spalding MD, Grenfell AM (1997). "New estimates of global and regional coral reef areas". Coral Reefs. 16(4): 225–230. doi:10.1007/s003380050078.
  2. ↑ Spalding, Mark, Corinna Ravilious, and Edmund Green (2001). World Atlas of Coral Reefs. Berkeley, CA: University of California Press and UNEP/WCMC. ISBN 0520232550.
  3. ↑ Mulhall M (Spring 2009) Saving rainforests of the sea: An analysis of international efforts to conserve coral reefs Duke Environmental Law and Policy Forum 19:321–351.
  4. ↑ Where are Corals Found? NOAA. Reviewed: 13 May 2011. Retrieved: 24 March 2015.
  5. ↑ 1944-, Hoover, John P.,. Hawai'i's sea creatures : a guide to Hawai'i's marine invertebrates. [Honolulu, Hawaii]: Mutual Pub, 1998. xviii, 366 pages s. Dostupné online. ISBN 1566472202, ISBN 9781566472203. OCLC 41975146 
  6. ↑ More coral may not equal more fish on reefs. phys.org [online]. [cit. 2024-02-20]. Dostupné online. 
  7. ↑ Cesar, H.J.S.; Burke, L.; Pet-Soede, L. (2003). The Economics of Worldwide Coral Reef Degradation. The Netherlands: Cesar Environmental Economics Consulting., str. 4. [1]
  8. ↑ Costanza, Robert; Ralph d'Arge; Rudolf de Groot; Stephen Farber; Monica Grasso; Bruce Hannon; Karin Limburg; Shahid Naeem; Robert V. O'Neill; Jose Paruelo; Robert G. Raskin; Paul Sutton; Marjan van den Belt (15 May 1997). "The value of the world's ecosystem services and natural capital". Nature. 387 (6630): 253–260. Bibcode:1997Natur.387..253C. doi:10.1038/387253a0. [2]
  9. ↑ Discovery of invisible nutrient discharge on Great Barrier Reef raises concerns. phys.org [online]. [cit. 2023-10-09]. Dostupné online. 
  10. ↑ Danovaro, Roberto; Bongiorni, Lucia; Corinaldesi, Cinzia; Giovannelli, Donato; Damiani, Elisabetta; Astolfi, Paola; Greci, Lucedio; Pusceddu, Antonio (April 2008). "Sunscreens Cause Coral Bleaching by Promoting Viral Infections". Environmental Health Perspectives. 116 (4): 441–447. doi:10.1289/ehp.10966. PMC 2291018. PMID 18414624.
  11. ↑ "Corals reveal impact of land use". ARC Centre of Excellence for Coral Reef Studies. Retrieved September 21, 2013.
  12. ↑ Minato, Charissa (July 1, 2002). "Urban runoff and coastal water quality being researched for effects on coral reefs" (PDF). Archived from the original (PDF) on June 10, 2010.
  13. ↑ "Coastal Watershed Factsheets – Coral Reefs and Your Coastal Watershed". Environmental Protection Agency Office of Water. July 1998.
  14. ↑ https://phys.org/news/2020-04-caribbean-coral-reef-decline-began.html - Caribbean coral reef decline began in 1950s and 1960s from local human activities
  15. ↑ Kleypas, Joanie (2010). "Coral reef". The Encyclopedia of Earth. Archived from the original on August 15, 2010. Retrieved April 4, 2011.
  16. ↑ Darwin, Charles (1843). "The Structure and Distribution of Coral Reefs. Being the first part of the geology of the voyage of the Beagle, under the command of Capt. Fitzroy, R.N. during the years 1832 to 1836". London: Smith Elder and Co.
  17. ↑ Chancellor, Gordon (2008). "Introduction to Coral reefs". Darwin Online. Retrieved January 20, 2009.
  18. ↑ Animation of coral atoll formation NOAA Ocean Education Service. Retrieved January 9, 2010.
  19. ↑ Webster, Jody M.; Braga, Juan Carlos; Clague, David A.; Gallup, Christina; Hein, James R.; Potts, Donald C.; Renema, Willem; Riding, Robert; Riker-Coleman, Kristin; Silver, Eli; Wallace, Laura M. (1 March 2009). "Coral reef evolution on rapidly subsiding margins". Global and Planetary Change. 66 (1–2): 129–148. Bibcode:2009GPC....66..129W. doi:10.1016/j.gloplacha.2008.07.010.
  20. ↑ Webster, Jody M.; Clague, David A.; Riker-Coleman, Kristin; Gallup, Christina; Braga, Juan C.; Potts, Donald; Moore, James G.; Winterer, Edward L.; Paull, Charles K. (1 January 2004). "Drowning of the −150 m reef off Hawaii: A casualty of global meltwater pulse 1A?". Geology. 32 (3): 249. Bibcode:2004Geo....32..249W. doi:10.1130/G20170.1.
  21. ↑ Great Barrier Reef Marine Park Authority (2006). "A "big picture" view of the Great Barrier Reef" (PDF). Reef Facts for Tour Guides. Archived from the original (PDF) on June 20, 2007. Retrieved June 18, 2007
  22. ↑ a b Tobin, Barry (2003) [1998]. "How the Great Barrier Reef was formed". Australian Institute of Marine Science. Archived from the original on October 5, 2006. Retrieved November 22, 2006
  23. ↑ CRC Reef Research Centre Ltd. "What is the Great Barrier Reef?". Archived from the original on August 22, 2006. Retrieved May 28, 2006
  24. ↑ Four Types of Coral Reef Microdocs, Stanford Education. Retrieved January 10, 2010
  25. ↑ Continued coral recovery leads to 36-year highs across two-thirds of the Great Barrier Reef. www.aims.gov.au [online]. [cit. 2024-08-11]. Dostupné online. 
  26. ↑ MSN Encarta (2006). Great Barrier Reef. Archived from the original on November 1, 2009. Retrieved December 11, 2006
  27. ↑ Murphy, Richard C. (2002). Coral Reefs: Cities Under The Seas. The Darwin Press, Inc. ISBN 978-0-87850-138-0
  28. ↑ Hopley, David (ed.) Encyclopedia of Modern Coral Reefs Dordrecht: Springer, 2011. p. 40
  29. ↑ e.g. Unit 10: Reef Types in the Coral Reef Ecology Curriculum. Retrieved 1 Feb 2018
  30. ↑ Whittow, John (1984). Dictionary of Physical Geography. London: Penguin, 1984, p. 443. ISBN 0-14-051094-X
  31. ↑ Thomas David S.G. and Andrew Goudie (eds.) (2000), The Dictionary of Physical Geography, 3rd edn., Oxford, Blackwell, p. 403. ISBN 0-631-20473-3
  32. ↑ Spalding, Mark, Corinna Ravilious and Edmund P. Green. World Atlas of Coral Reefs. Berkeley: University of California, 2001, p. 16
  33. ↑ National Oceanic and Atmospheric Administration. Coral Reef Information System Glossary, 2014
  34. ↑ Fringing Reefs (Shore Reefs) at www.pmfias.com. Retrieved 2 Feb 2018
  35. ↑ a b Types of Coral Reef Formations at coral.org. Retrieved 2 Feb 2018
  36. ↑ McClanahan, C.R.C. Sheppard and D.O. Obura. Coral Reefs of the Indian Ocean: Their Ecology and Conservation. Oxford: OUP, 2000, p. 136
  37. ↑ Goudie, Andrew. Encyclopedia of Geomorphology, London: Routledge, 2004, p. 411
  38. ↑ Ghiselin, Michael T. The Triumph of the Darwinian Method. Berkeley, University of California, 1969, p. 22
  39. ↑ Hanauer, Eric. The Egyptian Red Sea: A Diver's Guide. San Diego: Watersport, 1988, p. 74

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Coral fiji moturiki.jpg
Coral Reef Fijipiju
Coral reef locations.jpg
This image depicts all of the areas that the Millenium Coral Reef Landsat Archive covers. Red dots indicate coral reef data at the website: http://seawifs.gsfc.nasa.gov/cgi/landsat.pl
Coral atoll formation animation.gif
This animation shows the dynamic process of how a coral atoll forms. Corals (represented in tan and purple) begin to settle and grow around an oceanic island forming a fringing reef. It can take as long as 10,000 years for a fringing reef to form. Over the next 100,000 years, if conditions are favorable, the reef will continue to expand. As the reef expands, the interior island usually begins to subside and the fringing reef turns into a barrier reef. When the island completely subsides beneath the water leaving a ring of growing coral with an open lagoon in its center, it is called an atoll. The process of atoll formation may take as long as 30,000,000 years to occur.
Coral Outcrop Flynn Reef.jpg
Autor: Toby Hudson, Licence: CC BY-SA 3.0
A variety of corals form an outcrop on Flynn Reef, part of the Great Barrier Reef near Cairns, Queensland, Australia.
Fakarava Atoll Passe Sud.jpg
Autor: Julius Silver, Licence: CC BY-SA 4.0
Fakarava Atoll, Passe Sud, UNESCO Biosphere Reserve
EilatFringingReef.jpg
Fringing coral reef near Eilat, Israel.
BoraBora SEtienne.jpg
Autor: Samuel Etienne, Licence: CC BY-SA 3.0
Aerial view of Bora-Bora Island and its lagoon.