Korejská válka

Korejská válka
konflikt: Studená válka
{{{alt}}}
Ve směru hodinových ručiček odshora: Kolona 1. divize námořní pěchoty, přístav Inčchon před bitvou, korejští uprchlíci a tank M46 Patton, američtí mariňáci pod vedením Baldomera Lopeze v Inčchonu, stíhačka F-86 Sabre
trvání:25. červen 1950 – 27. červenec 1953 (3 roky, 1 měsíc a 2 dny)
místo:Korea
výsledek:Vojenský pat:
  • Severokorejská invaze do Jižní Koreje odražena
  • Následná invaze OSN do Severní Koreje odražena
  • Následná čínsko-severokorejsko-sovětská invaze do Jižní Koreje odražena
  • Korejská dohoda o příměří
změny území:
strany
Flag of the United Nations.svg Koalice OSN:
Jižní Korea Jižní Korea
USA USA
Spojené království Spojené království
TureckoTurecko Turecko
KanadaKanada Kanada
ThajskoThajsko Thajsko
AustrálieAustrálie Austrálie
Nový ZélandNový Zéland Nový Zéland
FilipínyFilipíny Filipíny
EtiopieEtiopie Etiopie
ŘeckoŘecko Řecko
FrancieFrancie Francie
KolumbieKolumbie Kolumbie
BelgieBelgie Belgie
Jihoafrická republika Jihoafrická unie
NizozemskoNizozemsko Nizozemsko
LucemburskoLucembursko Lucembursko
Zdravotnická podpora:
DánskoDánsko Dánsko
ItálieItálie Itálie
NorskoNorsko Norsko
IndieIndie Indie
ŠvédskoŠvédsko Švédsko
Komunisté:
Severní KoreaSeverní Korea Severní Korea
Čína Čínská lidová republika
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Zdravotnická podpora:
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Polsko Polsko
Maďarská lidová republika Maďarsko
Bulharsko Bulharsko
Flag of Romania (1965-1989).svg Rumunsko
velitelé
USA Douglas MacArthur
USA Matthew Ridgway
Flag of South Korea.svg Jeong Il-Gwon
Flag of North Korea.svg Kim Ir-sen,
(Peng Dehuai de facto)

síla
Pozn. Všechna čísla se mohou dle zdrojů lišit.
Jižní Korea 590 911
USA 302 483 – 480 000
Spojené království 14 198
Filipíny 7000
Kanada 6146 – 26 791[1]
Turecko 5190[2]
Nizozemí 3972
Austrálie 2282
Nový Zéland 1389
Thajsko 1294
Etiopie 1271
Řecko 1263
Francie 1119
Kolumbie 1068
Belgie 900
JAR 826
Lucembursko 44
Celkem 941 356 – 1 139 518
Severní Korea 260 000
ČLR 2 300 000[3]
SSSR 26 000
Celkem 2 586 000
ztráty
Flag of the United Nations.svg 118 515 zabito
264 591 zraněno
92 987 zajato (většina zajatců zahynula)[4]
Flag of South Korea.svg 70 000 zabito
150 000 zraněno
80 000 zajato
3 000 000 mrtvých civilistů[4]
Flag of North Korea.svg 215 000 padlých, 303 000 raněných a 120 000 zajatých a nezvěstných
Flag of the People's Republic of China.svg Oficiálně 148 000 padlých, 380 000 raněných a 21 400 zajatých
Podle odhadů USA Více než 400 000 padlých, 486 000 raněných a 21 000 zajatých
Flag of the Soviet Union.svg 282 padlých

Korejská válka byl válečný konflikt, který probíhal od 25. června 1950 do 27. července 1953 mezi Jižní Koreou podporovanou OSN a Korejskou lidově demokratickou republikou neformálně podporovanou Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou. Byla primárně důsledkem politického rozdělení Koreje podle dohody vítězných Spojenců v závěru tichomořské části druhé světové války. Od roku 1910 do konce druhé světové války v roce 1945 byl korejský poloostrov okupován Japonským císařstvím. Po porážce Japonska byl poloostrov pod sovětsko-americkým dohledem rozdělen podle 38. rovnoběžky na jižní část okupovanou Američany a severní část okupovanou Sověty.

V důsledku znemožnění svobodných voleb v severní části poloostrova v roce 1948 se vzájemné odcizení obou částí poloostrova prohloubilo. Na severu byl ustanoven komunistický režim vedený Kimem Ir-senem, zatímco na jihu byl ustanoven formálně demokratický režim, vedený Li Syn-manem. Napětí mezi oběma vládami se stupňovalo i přes pokračující rozhovory o znovusjednocení, incidenty na společné hranici se stupňovaly.

25. června 1950 situace eskalovala v otevřený konflikt, když severokorejské jednotky vpadly do Jižní Koreje. V roce 1950 Sovětský svaz bojkotoval zasedání Rady bezpečnosti OSN na protest proti zastoupení Kuomintangu – vlády Čínské republiky na Tchaj-wanu namísto Číny v této instituci. Absence Sovětského svazu v Radě bezpečnosti umožnila Spojeným státům prosadit rezoluci Rady bezpečnosti OSN schvalující vojenskou intervenci v Koreji.

Spojené státy americké vyslaly na korejský poloostrov 302 tisíce vojáků, kteří spolu s menšími jednotkami dalších dvaceti států pomohli jihokorejským jednotkám invazi odrazit. Během prvních dvou měsíců byli tito obránci zatlačeni do Pusanského perimetru na jihovýchodě poloostrova. Protiofenzíva Spojených národů zatlačila Severokorejce naopak za 38. rovnoběžku až téměř k hranici s Čínou na řece Ja-lu. Na tuto situaci reagovala ČLR neformálním vstupem do konfliktu na straně Severokorejců a čínské jednotky vytlačily síly OSN zpět za 38. rovnoběžku. V červenci 1951 se původně dynamické boje změnily ve statickou zákopovou válku právě kolem 38. rovnoběžky.

Boje skončily 27. července 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří, která obnovila hranici kolem 38. rovnoběžky a vytvořila Korejské demilitarizované pásmo. Sovětský svaz před konfliktem a po celou dobu války výrazně materiálně podporoval armádu Severní Koreje a čínských dobrovolníků.

Před válkou (1945–1950)

Korea po 2. světové válce

Rozdělená Korea

5. dubna 1945 Sovětský svaz vypověděl Pakt o neútočení s Japonskem a 8. srpna v souladu s ujednáním uzavřeným s USA vyhlásil Japonsku válku. Sovětská armáda vstoupila do Koreje, jež byla od roku 1910 kolonií japonského císařství, po souši od severu a americká armáda provedla invazi na Korejský poloostrov z jihu.[5] 10. srpna 1945 v souvislosti s japonskou kapitulací se USA a SSSR dohodly na rozdělení podle 38. rovnoběžky s předpokladem, že japonská vojska severně od této demarkační čáry se vzdají Rudé armádě a kapitulaci jižních formací přijme velení americké. Prostor Korejského poloostrova tak byl dočasně rozdělen na dvě okupační zóny – na Severní Koreu s okupační správou Rudé armády a Jižní Koreu s okupační správou Armády Spojených států.

V prosinci 1945 okupační mocnosti podepsaly smlouvu o dočasné správě země. V obou částech byly ustaveny vlády. Na jihu poloostrova Spojené státy s podporou OSN provedly volby ovšem bojkotované levicí. Byla zvolena vláda, jejímž premiérem se stal Li Syn-man. Na severu sovětská armáda předala moc přímo komunistické vládě vedené Kim Ir-senem. Státy antihitlerovské koalice předpokládaly, že po nějaké době by se měla Korea sjednotit, jenže při propukávající studené válce se nedokázaly dohodnout na podrobnostech sjednocení.

Proto v roce 1947 Organizace spojených národů na návrh amerického prezidenta Trumana bez podložení jakýmkoliv referendem nebo plebiscitem převzala zodpovědnost za budoucnost Koreje. V roce 1948 pak byla na základě rozhodnutí orgánů OSN vyhlášena Korejská republika na základě správy Armády Spojených států s dohledem OSN. Zanedlouho byla ustavena i Korejská lidově demokratická republika s komunistickým režimem podle sovětského vzoru, která však byla nelegitimním útvarem z hlediska OSN, protože Korejcům nebylo umožněno zvolit si svou reprezentaci. S počátkem studené války se Korea stala vedle Německa (a zvláště Berlína) jedním z center velmocenského soupeření. Rozhodující roli sehrály ambice a iluze jak korejských komunistů, tak vlády Korejské republiky.

Jihokorejský prezident Li Syn-man i generální tajemník severokorejské Strany práce Kim Ir-sen neskrývali své záměry sjednocení poloostrova pod vlastním vedením. Ústavy obou států, přijaté v roce 1948 jednoznačně prohlašovaly za cíl rozšíření své moci na celém území země. Příznačné je, že i severokorejská ústava prohlašovala za hlavní město Soul a Pchjong-jang byl formálně přechodným sídlem nejvyšších orgánů KLDR do „osvobození“ Soulu. Přitom v roce 1949 jak sovětská, tak americká vojska odešla z korejského území.

Vedení ČLR sledovalo s obavou zostřující se vztahy v Koreji. Mao Ce-tung byl přesvědčený, že americká intervence v Asii destabilizuje vztahy v oblasti a nepříznivě ovlivní jeho plány na rozbití sil Kuomintangu vedeného Čankajškem, usazující se na Tchaj-wanu.

12. ledna 1950 ministr zahraničí Spojených států Dean G. Acheson oznámil, že americký obranný perimetr v Tichomoří zahrnuje Aleutské ostrovy, japonské souostroví Rjúkjú a Filipíny. To znamenalo, že Korea nepatří do sféry nejvyšších státních zájmů USA. Tato skutečnost posílila odhodlání severokorejského vedení rozpoutat ozbrojený konflikt a pomohla přesvědčit Stalina o tom, že vojenské zapojení USA do korejského konfliktu je nepravděpodobné.[6]

Přípravy vpádu na Jih

Stovky tisíc Jihokorejců uprchly na jih v polovině roku 1950 poté, co je severokorejská armáda napadla.

Podle tvrzení bývalého náčelníka operativy generálního štábu Korejské lidové armády Ju Son-čchola příprava k napadení Jižní Koreje započala již na podzim roku 1948 a závěrečné rozhodnutí padlo po setkání Kima Ir-sena a Stalina na jaře 1950.[7] Od začátku roku 1949 se Kim Ir-sen začal obracet na sovětské vedení s prosbami o pomoc s plným přepadením Jižní Koreje. Zdůrazňoval, že vláda Li Syn-mana nedisponuje podporou obyvatelstva a tvrdil, že příchod severokorejského vojska povede k masovému povstání během něhož obyvatelé Jižní Koreje v součinnosti se severokorejskými jednotkami sami svrhnou tamní režim. Již v dubnu 1948 došlo k povstání na ostrově Čedžu, které jihokorejské jednotky potlačily za cenu desítek tisíc obětí.

Stalin s odkazem na nedostatečnou připravenost severokorejské armády a na možnost zásahu americké armády do konfliktu a rozpoutání totální války za použití jaderných zbraní raději těmto žádostem nevyhověl. Nejpravděpodobněji Stalin počítal s tím, že situace v Koreji může vést k nové světové válce. Nehledě na to SSSR dále poskytoval Severní Koreji velkou vojenskou pomoc a KLDR dále posilovala svou vojenskou sílu, organizovala armádu po sovětském vzoru a pod vedením sovětských vojenských poradců. Velkou roli hráli také etničtí Korejci z Číny, veteráni Lidové osvobozenecké armády Číny, kteří se souhlasem Pekingu přešli do služby v severokorejských ozbrojených silách. Takto počátkem roku 1950 severokorejské vojenské síly převyšovaly jihokorejské ve všech rozhodujících prvcích.

Nakonec po nemalém váhání a úporných ujišťováních od Kima Stalin vydal souhlas s provedením vojenské operace. Podrobnosti si odsouhlasili během návštěvy Kima Ir-sena v Moskvě v březnu a dubnu 1950. Na rozpracování plánu vpádu do Jižní Koreje se účastnil hlavní vojenský poradce v KLDR generálporučík Nikolaj Vasiljev. 27. května sovětský velvyslanec v KLDR Terentij Štykov oznámil Stalinovi telegramem, že je všeobecný plán útoku dokončen a potvrzen Kimem Ir-senem.[8]

Válka

Severokorejská invaze (25. června – 14. září 1950)

První útok Severu (červen až srpen 1950)

Před rozbřeskem pod dělostřeleckým krytím překročila severokorejská vojska hranici s jižním sousedem s cílem silou opětovně sjednotit obě země pod vedením Strany práce. Pozemní uskupení vojsk podle sovětských vojenských poradců sestávala ze 175 tisíc lidí [9] se 150 tanky Т-34/85 a 172 vojenskými letadly.[10] Na straně Jižní Koreje bylo pozemní vojsko vycvičené americkými specialisty a vyzbrojené americkými zbraněmi čítající na začátku války 93 tisíc osob[9] prakticky bez obrněné techniky a disponovala sotva tuctem lehkých výcvikovo-bojových letounů.[10] Vláda KLDR oznámila, že „zaprodanec“ Li Syn-man věrolomně vpadl na území Severní Koreje. Tažení severokorejské armády bylo v prvních dnech vesměs úspěšné. Již 28. června, po pouhých třech dnech, Severokorejci obsadili jihokorejské hlavní město Soul. Hlavní směry útoku zahrnovaly také Kesong, Čchungčchong, Inčchon a Kjonggi. Soulské letiště Kimpcho bylo zcela zničeno, přesto však nebyl splněn hlavní cíl – blesková válka se nekonala a Li Syn-manovi a významné části jihokorejské reprezentace se podařilo zachránit a opustit město. Všeobecné povstání, na které spoléhalo severokorejské vedení, také nenastalo. Nicméně v půli srpna bylo 90 % území Jižní Koreje obsazeno armádou KLDR.

Reakce USA a OSN

Zahájení války v Koreji bylo pro USA a západní země překvapení: doslova týden před ní, 20. června ministr zahraničí Acheson ve své zprávě pro Kongres USA oznámil, že válka je málo pravděpodobná.[11] Truman se dozvěděl o začátku války po několika hodinách, protože odjel na dovolenou domů do Missouri а ministr zahraničí Acheson do Marylandu.[12]

Nehledě na poválečnou demobilizaci americké armády, která podstatně oslabila její sílu v oblasti (s výjimkou Námořní pěchoty USA), Spojené státy stále ještě disponovaly velkým vojenským kontingentem pod velením generála Douglase McArthura v Japonsku. S výjimkou britského Společenství národů neměla v oblasti žádná země takovou vojenskou sílu. Zpočátku Truman přikázal McArthurovi zásobit výzbrojí jihokorejskou armádu a pod leteckým krytím evakuovat občany USA. Truman nepřijal rady svých spolupracovníků rozpoutat vzdušnou válku proti KLDR, ale dal rozkaz 7. loďstvu zajistit obranu Tchaj-wanu a tím skončil s politikou nevměšování do bojů čínských komunistů a Čankajškových jednotek. Vláda usazující se na Tchaj-wanu žádala o pomoc, ale vedení USA odmítlo.

OSN se rozhodla zakročit a komunistického útočníka vypudit z okupovaného území. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN byla přijata díky absenci zástupce SSSR. Sovětský svaz přitom jednání rady bojkotoval kvůli požadavku na nahrazení reprezentanta Čínské republiky zástupcem komunistické Číny, která byla vyhlášena v říjnu 1949 pod názvem Čínská lidová republika. Na apel OSN vznikla koalice států v čele s USA, která měla proti Severní Koreji vést protiútok. Hlavním velitelem sil v Koreji byl jmenován generál MacArthur. První americké jednotky dorazily do Jižní Koreje již 1. července. Armáda Severní Koreje se poprvé s vojsky USA (a Jižní Koreje) střetla v bojích u Osanu 5. července. Američané se pak museli stáhnout.

Koncem léta vojska OSN[zdroj?] zahájila nekoordinovaný ústup k jihokorejskému přístavu Pusan, kde se měla znovu zformovat pro následující útok. Pod vedením generála Waltona Walkera, velitele pozemních vojsk, zde byl zřízen obranný perimetr, který měřil od Pusanu na sever přes 150 kilometrů. Severokorejská armáda dostala za úkol tento perimetr dobýt do začátku září.

Malé koaliční jednotky nestačily na to, aby bránily celou linii perimetru, ale díky zpravodajské službě, která včas upozorňovala na místa hlavních útoků severokorejských jednotek, situaci zvládly. Do perimetru postupně přicházely nové posily, včetně prvních britských vojáků. Severokorejské zásobovací linie byly navíc napadány ze vzduchu, takže se jejich útok začínal hroutit. V září již mělo koaliční vedení jistotu, že perimetr bude uhájen, a mohlo tak začít pomýšlet na ofenzivu.

Protiútok OSN a USA (15. září – 24. října 1950)

Posádka tanku M24 na frontě u řeky Nakdong, srpen 1950
Člen US Marine Corps utěšuje zdrceného kamaráda

Americké jednotky pod vedením generála Douglase MacArthura uskutečnily 15. září vylodění u přímořského města Inčchon, vzdáleného přes 300 kilometrů od Pusanského perimetru. Operaci provedl 10. sbor námořní pěchoty pod velením generála Edwarda Almonda. I když se jednalo o riskantní akci, koaliční jednotky ji za cenu menších ztrát zvládly. Odtud pokračovaly na sever k Soulu. Při postupu přerušily severokorejské zásobovací a komunikační trasy. Na jihu ve stejné době prorazily jednotky z Pusanského perimetru nepřátelskými liniemi a mířily taktéž na sever. Následné dobývání Soulu 10. sborem si vyžádalo velké ztráty. I když koaliční vojska měla před nepřátelskými jednotkami značnou převahu, Severokorejci fanaticky bojovali až do totálního zničení svých jednotek.[zdroj?] 26. září si sem konečně probojovala cestu i vojska z Pusanského perimetru. Soul padl téhož dne. Do začátku října byly všechny zbývající Severokorejské jednotky vytlačeny z Jižní Koreje.

1. října žádala OSN Severní Koreu o okamžitou kapitulaci, Kim Ir-sen ji odmítl. Generál MacArthur 7. října dostal (po výhradách socialistických zemí)[zdroj?] od OSN povolení k útoku na Severní Koreu. Vojska OSN začala postupovat nepřátelským územím na sever k hranicím Severní Koreje s ČLR, přestože ČLR pohrozila, že takový postup by ji přiměl vstoupit do války. Pro tuto obavu americký prezident Harry S. Truman nařídil MacArthurovi, aby se jeho vojska raději nepřibližovala k řece Amnokkang (v čínštině Ja-Lu), která tvoří právě hranici mezi KLDR a Čínou. 16. října došlo k vylodění ve Wonsanu, 19. října jednotky OSN obsadily Pchjongjang (metropoli Severní Koreje), z něhož se podařilo Kim Ir-Senovi jen uniknout. Amerických vojsk se zmocňoval optimismus. Zbytky severokorejských jednotek se stáhly do hor na severu země u hranic s ČLR.

Čína vstupuje do války (25. října 1950 – 24. ledna 1951)

Pouliční boje v Soulu
Douglas MacArthur sleduje průběh bitvy z paluby křižníku USS Mt. McKinley

Komunistická Čína vnímala postup jednotek OSN na sever velmi blízko ke svým hranicím jako vážné ohrožení vlastní bezpečnosti. V říjnu sem bylo dopraveno přibližně 500 000 dobrovolníků Čínské lidové osvobozenecké armády. 25. října se koaliční jednotky dostaly k hraniční řece Ja-lu. Ten den začaly přicházet první nejasné zprávy o potyčkách s čínskými vojáky. Američané s čínskými útoky vůbec nepočítali, a tak v jejich řadách zavládl zmatek. Teprve po dvou týdnech na nátlak OSN podala Čína prohlášení. Podle čínské strany se prý jednalo o dobrovolné vojáky, za něž Čína nemá zodpovědnost, ale v osvobozeneckém boji jim bránit nebude. To bylo klamné gesto, ve skutečnosti se jednalo o vojáky z řad Čínské lidové armády a dokonce i vojáky SSSR ve funkcích poradců.

Generál MacArthur nakonec vydal 24. listopadu rozkaz k útoku na řeku Ja-lu. Domníval se, že tím zasadí ČLA konečný úder a ukončí tím válku. V následujících dvou dnech na jednotky OSN zaútočila celá početná čínská armáda ukrytá v horách a naprosto je zdecimovala. 28. listopadu vydal MacArthur rozkaz k ústupu. Mezitím se ale jednotky OSN dostaly do obklíčení a za cenu těžkých ztrát si musely probojovat cestu zpět. Téměř stejné ztráty jako nepřátelé jim způsobil i mráz.[zdroj?] Námořní pěchota si probojovala cestu k přístavu Chungnam a odtud byla po moři evakuována.

Koncem prosince se po velmi nelítostných bojích uprostřed zimy jednotky OSN stáhly pod 38. rovnoběžku. Generál MacArthur se nemohl smířit s blížící se porážkou a navrhoval použití atomových zbraní proti ČLR, nebo mohutně bombardovat ČLR.[zdroj?] Všechny jeho návrhy však byly zamítnuty a značně přispěly k jeho pozdějšímu odvolání.

Na nový rok naplánovala ČLR obnovit ofenzivu a dobýt celý Korejský poloostrov. Za tímto účelem byly do Severní Koreje poslány další početné jednotky. Na Silvestra roku 1950 podnikly jednotky Severní Koreje a ČLR – o síle téměř miliónu mužů – druhý útok na Jižní Koreu. Mezitím zahynul velitel koaličních pozemních vojsk Walton Walker a jeho nástupcem se stal Matthew Ridgway. Čínským jednotkám se podařilo proniknout hluboko za 38. rovnoběžku a 4. ledna dobýt Soul. Situace se pro vojska USA začala stávat kritickou. Hovořilo se o stažení koaličních vojsk z Koreje. Číně a KLDR bylo nabídnuto příměří, ale bylo odmítnuto.[zdroj?]

4. příměří (25. ledna 1951 – 27. července 1953)

Váleční uprchlíci, v pozadí tank M46 Patton
Zničený tank T-34 severokorejské armády, fotografie ze září roku 1950

25. ledna 1951 se vše znovu obrátilo. Do boje nyní významně zasáhl generál Ridgway. Zřídil linii vojsk od pobřeží k pobřeží a za leteckého a dělostřeleckého bombardování začal pomalu postupovat k severu. Později byla tato taktika nazvaná „Ridgwayův mlýnek na maso“. Proti početným, ale slabě vyzbrojeným čínským jednotkám se tato taktika ukázala jako účinná. 15. března byl Američany znovu dobyt Soul a za týden byla čínská vojska zatlačena za 38. rovnoběžku.

MacArthur prosazoval pokračování ve válce, vytlačení komunistů ze Severní Koreje a rozšíření války do Číny.[13] Poté, co se pustil do kritiky tehdejšího amerického prezidenta Harryho Trumana, který s ním nesouhlasil a nabádal ke zdrženlivosti, byl odvolán. Vedením války byl pověřen právě Ridgway. V květnu se ještě Číňané pokusili jarní ofenzivou prorazit americkou linii, ale bez úspěchu. V létě se válka změnila na zákopovou a strnula v patovém stavu na 38. rovnoběžce.

Po delším vyjednávání byla 8. června 1953 uzavřena v Kesonu Dohoda o výměně válečných zajatců. Dohoda předpokládala vytvoření repatriační komise složené ze zástupců delegovaných Polskem, Československem, Švédskem, Švýcarskem a Indií.[14]

10. července 1951 byla zahájena jednání o příměří, ale protáhla se ještě na dva dlouhé roky, během níž se stále bojovalo s velkými ztrátami na životech, ale fronta se téměř neposunula dále. V mírových jednáních se odrážela studená válka. Každou chvíli se jednání ocitala na mrtvých bodech, obě strany se vzájemně obviňovaly. Mezitím se v Indočíně rozpoutala Indočínská válka, Harryho Trumana na postě prezidenta Spojených státu vystřídal Dwight Eisenhower a zemřel sovětský diktátor J. V. Stalin. 20. července byla konečně stanovena demarkační linie pár kilometrů severně od 38. rovnoběžky a kolem ní demilitarizované pásmo. 27. července 1953 v 10:00 dopoledne podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny „Dohodu o příměří“. Ta nicméně nabývala platnosti až v 22:00 téhož dne. Posledních 12 hodin tedy obě strany využily k maximálnímu útoku. Na poslední chvíli se tak nepatrně změnilo zabrané území. Ve 22:00 bylo konečně dosaženo klidu zbraní.

Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu

Jeden z vězňů těsně před popravou nedaleko města Tedžon v Jižní Koreji

V červenci roku 1950 provedla jihokorejská vojenská policie hromadné popravy politických vězňů, které podezřívala ze sympatií ke komunistům. 3000–7000 politických vězňů bylo popraveno u města Tedžon a nejméně 1800 nedaleko Soulu. Celkem se odhaduje, že přibližně 100 000 politických vězňů bylo většinou bez soudu popraveno v polovině roku 1950.[15]

Vojenská policie a pravicové paramilitární jednotky popravily tisíce levicových politických vězňů a rolníků v roce 1950.[16] Američané o těchto zločinech věděli, avšak neintervenovali.[17] Generál MacArthur se snažil omezit masové zabíjení a předal informaci do Pentagonu a na americký konzulát v Jižní Koreji. Pentagon informace zatajil na více než půl století. Americký velvyslanec v Jižní Koreji John J. Muccio později napsal, že nutil jihokorejské úřady, aby popravy probíhaly humánně a podle zákona.[15]

Diplomat za Spojené státy, Gregory Henderson, se dostal po válce k záznamům vypovídajících o hromadných masakrech více než 100 000 proseverních politických vězňů.[18]

Síly vyslané do Koreje z USA používaly nějaký čas taktiku „Nejdřív střílej, pak se ptej“ proti každému civilnímu uprchlíkovi blížícímu se k americkým bojovým pozicím.[19] Tato „taktika“ vedla 26. července 1950 k masakru ve vesnici No Gun Ri, kde americké síly povraždily podle odhadů 200–400 civilistů v podezření, že se mezi nimi ukrývají nepřátelští partyzáni.[20][21]

Severokorejské jednotky se také dopouštěly hromadných masakrů, a to jak civilistů podezřelých ze sympatií k Jižní Koreji, tak zajatých či zraněných vojáků. Například po obsazení Soulu Severokorejci 28. června 1950 bylo v univerzitní nemocnici postříleno či ubodáno bajonety na 150 zraněných jihokorejských vojáků.[20]

Výsledek války

Změny území

Ve válce bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2,5 milionu Korejců, zemřelo přes 33 000 Američanů a 3 000 příslušníků vojsk OSN.[zdroj?] Zabito nebo zraněno bylo také kolem 900 000 Číňanů.[zdroj?] Po třech letech války zůstala dělicí čára mezi Korejemi skoro tam, kde byla na začátku – trochu severněji od 38. rovnoběžky.

Válka způsobila nepopularitu prezidenta Trumana u americké veřejnosti a z dalších prezidentských voleb odstoupil již po prohraných primárkách v New Hampshiru.

Korejská válka v kultuře

Společnost na Korejskou válku na dlouhá léta zapomněla. V 70. letech ji připomněl komediální seriál M*A*S*H.

Poválečný vývoj

Severokorejský válečný památník

Vojenské akce byly roku 1953 ukončeny jen na základě smlouvy o příměří a mírová smlouva nebyla uzavřena dodnes, takže formálně jsou oba státy stále ve válečném stavu.

Mezi Korejemi bylo vybudováno demilitarizované pásmo, které bylo obehnáno ploty z ostnatého drátu. Kolem tohoto pásma drží neustálou hlídku vojska Severní i Jižní Koreje. Toto demilitarizované pásmo je často označováno jako nejhlídanější hranice na světě.

Občas stále dochází k menším ozbrojeným incidentům – zejména na moři, protože smlouva o příměří definuje hranici mezi Korejemi v pobřežních vodách dosti nejasně. 27. května 2009 Severní Korea oznámila, že se příměřím již necítí vázána a neručí za bezpečnost cizích lodí v Severní Koreou nárokované části Žlutého moře. Značnou mezinárodní pozornost vzbudilo potopení jihokorejské korvety 26. března 2010, které bylo podle závěru mezinárodní vyšetřovací komise způsobeno severokorejským torpédem. Severní Korea podíl na potopení lodi popírá.

Dalším zdrojem napětí je severokorejský vývoj jaderných zbraní.

Všechny dohody o vzájemném neútočení byly Severní Koreou jednostranně vypovězeny dne 8. března 2013 poté, co Rada bezpečnosti OSN uvalila na Severní Koreu další sankce kvůli jejímu třetímu jadernému testu.[22]

Válečná technika v Koreji

Odkazy

Reference

  1. The Korean War na Veterans Affairs Canada
  2. turecká brigáda Archivováno 28. 6. 2011 na Wayback Machine na Korean-War.com
  3. John K. Fairbank: Dějiny Číny, Lidové noviny 2004, str. 389
  4. a b DUPUY, R. Ernest a Trevor N. Vojenské dějiny 2. díl. Praha: Forma, 1997. ISBN 80-7213-008-0. S. 1384. [dále jen Dupuy a Dupuy]. 
  5. Dankwart A. Rustow. The Changing Global Order and Its Implications for Korea’s Reunification [online]. [cit. 2006-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2001-04-20. 
  6. Ruský historik V. A. Tarasov uvádí výklad prudké změny tohoto kursu následující po odchodu amerického vojska z Jižní Koreje v červnu 1949 a prohlášení ministra zahraničí Achesona z 12. ledna 1950 o vyloučení Jižní Koreje „z perimetru americké obrany“: změny v korejské politice USA byly provedeny na jaře 1950 na základě tajného dokumentu, který předložil Acheson Trumanovi v prosinci 1949 a v němž se předpokládala aktivizace válečné politiky USA – nahrazení strategie (pouhého) zadržování sovětské expanze nastávající válečnou konfrontací se Sovětským svazem.
  7. A. N. Lankov. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 5-478-00060-4. 
  8. I. Popov, S. Lavreněv, V. Bogdanov: Korea ve válečném ohni (Корея в огне войны) — M. Žukovskij: Kučkovo pole (Кучково поле), 2005, str. 74.
  9. a b Válka v Koreji 1950 až 1953 (Война в Корее, 1950—1953). — Vydavatelství Poligon (Издательство Полигон), Moskva 2003. Str. 32.
  10. a b J. G. Těpsurkajev (Тепсуркаев Ю. Г.), L. E. Krilov (Крылов Л. Е.) Stalinští sokoli proti Létajícím pevnostem v Koreji 1950 až 1953 (Сталинские соколы против Летающих крепостей. Хроника воздушной войны в Корее 1950—1953). — Яуза, Эксмо, Moskva 2008. str. 290.
  11. Paolo Enrico Coletta. The United States Navy and Defense Unification, 1947—1953. — University of Delaware Press, 1981. — str. 248.
  12. Dennis D. Wainstock. Truman, MacArthur and the Korean War: June 1950-July 1951. — Enigma Books, 2013. — P. 6.
  13. Korejská válka. Dějepis pro gymnázia a střední školy: Nejnovější dějiny. 1. vyd. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2002, s. 138. ISBN 80-7235-175-3.
  14. Rudé právo 1953
  15. a b David S Morgan, AP: U.S. Allowed Korean Massacre In 1950, Associated Press, 5. července 2008
  16. HERSCHAFT, Randy. AP IMPACT: Thousands killed in 1950 by US's Korean ally [online]. Associated Press, 2008 [cit. 2010-09-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  17. Ghosts Of Cheju [online]. Newsweek, 2000-6-19 [cit. 2010-09-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  18. BLUM, William. Killing Hope: US Military and CIA Interventions Since World War II.. London: Zed Books, 2003. Dostupné online. ISBN 9781842773680. S. 51-52. (angličtina) 
  19. HANLEY, Charles J.; MENDOZA, Martha. U.S. Policy Was to Shoot Korean Refugees [online]. Associated Press, The Washington Post, 2006-5-19 [cit. 2010-09-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  20. a b Bratrovražedné běsnění: Válka na Korejském poloostrově (2). 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 7. ledna 2018. Dostupné online. 
  21. HANLEY, Charles J.; MENDOZA, M. The Massacre at No Gun Ri: Army Letter reveals U.S. intent. The Asia-Pacific Journal. Duben 2007, roč. 5, čís. 4. Dostupné online. (anglicky) 
  22. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/asie-a-pacifik/clanek.phtml?id=773418

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of Canada (Pantone).svg
Flag of Canada introduced in 1965, using Pantone colors. This design replaced the Canadian Red Ensign design.
Flag of Thailand.svg
The national flag of Kingdom of Thailand since September 2017; there are total of 3 colours:
  • Red represents the blood spilt to protect Thailand’s independence and often more simply described as representing the nation.
  • White represents the religion of Buddhism, the predominant religion of the nation
  • Blue represents the monarchy of the nation, which is recognised as the centre of Thai hearts.
Flag of Australia (converted).svg

Flag of Australia, when congruence with this colour chart is required (i.e. when a "less bright" version is needed).

See Flag of Australia.svg for main file information.
Flag of South Africa (1928-1994).svg
Flag of South Africa, also known as the Oranje-Blanje-Blou, used from until
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
T-34 knocked out September 1950.jpg
A Soviet-made North Korean T-34 tank knocked out during the United Nations advance from Incheon to Seoul after the amphibious landings at Incheon during the Korean War.
Flag of Hungary (1949-1956).svg
Flag of Hungary from 20 August 1949 to 12 November 1956.
Victorious Fatherland Liberation War Museum Monument4.jpg
Autor: Hanneke Vermeulen, Licence: CC BY-SA 3.0
Victorious Fatherland Liberation War Museum, Pyongyang (조국해방전쟁승리기념탑 중 군상 조국의 하늘을 지켜)
HA-SC-98-06983-Crew of M24 along Naktong River front-Korean war-17 Aug 1950.JPEG
Crew of an M24 tank along the Naktong River front. On the ground is Pfc. Rudolph Dotts, Egg Harbor City, N.J. gunner (center); Pvt. Maynard Linaweaver, Lundsburg, Kansas, cannoneer; and on top is Pfc. Hugh Goodwin, Decature, Miss., tank commander. All are members of the 24th Reconnaissance, 24th Division. (Army, KOREAN WAR)
Prisoners on ground before execution,Taejon, South Korea.jpg
In this July 1950 U.S. Army file photograph once classified "top secret," prisoners lie on the ground before their execution by South Korean troops in Taejon (now known as Daejeon), South Korea. Shutting down its inquiry into South Korea's hidden history, a government commission investigating a century of human rights abuses will leave unexplored scores of suspected mass graves believed to hold remains of tens of thousands of South Korean political detainees summarily executed by their government early in the Korean War, sometimes as U.S. officers watched. In a political about-face, the commission, which also investigated the U.S. military's large-scale killing of Korean War refugees, has ruled the Americans in case after case acted out of military necessity. 1,800 South Korean political prisoners were executed by the South Korean military at Taejon, South Korea, over three days in July 1950.[1] National Archives, Major Abbott/U.S. Army - copy via AP Photo
Flag of Ethiopia.svg
Vlajka Etiopie
KoreanWar recover Seoul.jpg
U.S. Marines engaged in street fighting during the liberation of Seoul. Note M-1 rifles and Browning Automatic Rifles carried by the Marines, dead Koreans in the street, and M-4 "Sherman" tanks in the distance.
Flag of Romania (1965–1989).svg

Flag of Romania, (21 August 1965 - 22 December 1989/officialy 27 December 1989).

Flag of Romania (1965-1989) (construction).png

Construction sheet of the Flag of Romania as depicted in Decree nr. 972 from 5 November 1968.

  • l = 2/3 × L
  • C = 1/3 × L
  • S = 2/5 × l
M46 tiger paint.png
M46 tanks of the US Army 6th Tank Batallion in Yangpyeong County, South Korea painted with tiger stripes and faces in order to frighten supposedly superstitious Chinese troops
KoreanWarRefugeeWithBaby.jpg
With her brother on her back a war weary Korean girl tiredly trudges by a stalled M-46 tank, at Haengju, Korea. NWDNS-80-G-429691. War and Conflict #1485.
KoreanWarFallenSoldier1.jpg
A grief stricken American infantryman whose buddy has been killed in action is comforted by another soldier. In the background a corpsman methodically fills out casualty tags, Haktong-ni area, Korea. August 28, 1950. Sfc. Al Chang. (Army) U.S. Army Korea Media Center official Korean War online video archive
Flag of Bulgaria (1967–1971).svg
Autor: Scroch, Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of Bulgaria (1967-1971). Flag of Bulgaria with Bulgarian coat from 1967
South Korean refugees mid-1950.jpg
Hundreds of thousands of Koreans fled south in mid-1950 after the North Korean army struck across the border. Rumors spread among U.S. troops that the refugee columns harbored North Korean infiltrators.
KoreanWarNavyGunfire.jpg
A 16-inch salvo from the USS Missouri at Chong Jin, Korea, in effort to cut Northern Korean communications. Chong Jin is only 39 miles from the border of China. October 21, 1950. (Navy)

NARA FILE #: 080-G-421049

U.S. Army official Korean War image archive
Divided Korea.jpg
Autor: Elmor, Licence: CC BY-SA 4.0
Korea divided into US and USSR occupation zones. 1945-1948
Korean War Montage 2.png
Montage of images from the Korean War. Clockwise from top: U.S. Marines retreating during the Battle of the Chosin Resevoir, U.N. landing at Incheon, Korean refugees in front of an American M46 Patton tank, U.S. Marines, led by First Lieutenant Baldomero Lopez, landing at Incheon, and an American F-86 Sabre fighter jet.
Flag of South Africa (1928–1994).svg
Flag of South Africa, also known as the Oranje-Blanje-Blou, used from until
IncheonLandingMcArthur.jpg
Brigadier General Courtney Whitney, government section, Far East Command; General Douglas MacArthur, Commander-in-Chief, United Nations Command, and Major General Edward Almond (at right, pointing), Commanding General, X Corps in Korea, observe the shelling of Incheon from the USS Mount McKinley (AGC-7), 15 September 1950.
Korean War, train attack.jpg
While trains were used to transport U.S. Soldiers and their equipment during the Korean War, trains in North Korea were targets of attack by U.S. and other U.N. forces. Here, U.S. forces target rail cars south of Wonsan, North Korea, an east coast port city.
Korean war 1950-1953.gif
Autor: Leomonaci98, Licence: CC-BY-SA-3.0
Map of Korean war from May 1950 to July 1951, showing:
  •   Chinese and communist forces (Soviet Union) (light red)
  •   North Korean forces (red)
  •   South Korean, US and United Nations forces (green).
02 Dad in action april1952 Korea sepia.jpg
Autor: PhilBeeNZ, Licence: CC BY-SA 3.0
"Gun crew go into action.

Laying is Gnr John Braithwaite, Palmerston North; ramming is Gnr Sam Gilbert of Samoa; loading is Gnr Peter Jansen of Pahiatua".

Photograph taken in Korea, 1 April 1952, by Ian Mackley.
Korean War bombing Wonsan.jpg
Original description: "Supply warehouses and dock facilities at this important east coast port feel the destructive weight of para-demolition bombs dropped from Fifth Air Force's B-26 Invader light bombers. Wonsan, North Korea. Air Force.: ca. 1951"
Korean-War-june-aug-1950.png
Autor:

Участник:Asta.

Original uploader was Dstary at ru.wikipedia, Licence: CC-BY-SA-3.0
Карта корейской войны