Kormoránovití
Kormoránovití | |
---|---|
Kormorán rudonohý, netypický samotář (Phalacrocorax gaimardi) z Jižní Ameriky | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
Třída | ptáci (Aves) |
Podtřída | letci (Neognathae) |
Řád | terejové (Suliformes) |
Čeleď | kormoránovití (Phalacrocoracidae) Reichenbach, 1850 |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kormoránovití (Phalacrocoracidae) je čeleď vodních ptáků z řádu terejů. Rozeznává se přes 40 druhů těchto ptáků rozdělených do 7 rodů. Všichni zástupci mají rodové jméno kormorán.
Rozšíření
Obývají, vyjma polárních oblastí, téměř celý svět. Někteří se zdržují na mořském pobřeží, jiní přebývají u vnitrozemských sladkovodních jezer, močálů a brakických ústí řek, vždy však u dobře zarybněných vod. Při nedostatku potravy migrují na úživnější místa, stejně jako před nástupem zimy se stěhují za potravou z chladnějších území do teplých oblastí.[1][2] Velký druh kormorána (kormorán Stelerův, Phalacrocorax perspicillatus) obýval až do svého vyhubení člověkem v polovině 19. století rozsáhlé oblasti Kamčatky, Japonska a dalších částí východní Asie.[3]
Popis
Při zobecnění tak široké čeledi lze říci, že jsou to ptáci střední velikosti, velcí od 50 do 100 cm a těžcí od 1,5 do 7,5 kg. Mají protáhlé tělo a dlouhý krk, poměrně krátká křídla a zaoblený ocas. Jejich zobák je štíhlý a dlouhý, má pilovitý okraj a na špičce je hákovitě zakončen. Mají silné nohy s masivními stehny, které jsou posazeny na trupu hodně dozadu. To je výhodné pro plavání. Při chůzi po pevnině se kormoráni pohybují nemotorně a pomalu. Jejich čtyři prsty jsou propojené širokou plovací blánou. Mají 11 letek ručních, žádné letky ramenní a opeřenou kostrční žlázu. Na krku mají objemné vole, které slouží jako úložiště potravy a v době před pářením dostává signální zabarvení. Poznávacím znamením čeledi je robustní kostěný týlní hrot, na svrchní straně s tenkým hřebenem, který je spojený s týlní kostí kulovitým kloubem.
Zbarvení různých druhů kormoránů je obdobné. Převládá černá, hnědá nebo tmavě šedá barva, zpravidla s kovovým leskem. Kormoráni žijící na severní polokouli mívají nejvýše světlé skvrny, kormoráni jižní polokoule mají břicho a spodní část krku celé světlé. Téměř uniformní zbarvení peří je doplněno pestrými barvami neopeřených částí, tj. okolí zobáku a očí, hrdelního vaku a nohou. Zvláštností kormoránů je zelené zbarvení duhovky oka, které žádný jiný druh u ptáků nemá. Dalším ozdobným prvkem, kterým se kormoráni některých druhů pyšní zejména v době námluv, je vztyčitelná péřová chocholka na temeni hlavy a zvláštní výrůstky při kořeni zobáku. Nemají však tukové žlázy pro namaštění a jejich peří je proto velmi smáčivé, po ukončení lovu ho obvykle suší ve zvláštním postoji s roztaženými křídly. Jsou velmi opatrní, jen stěží se lze k nim přiblížit. Odpočívají a hřadují na svých obvyklých místech, ze kterých mají dobrý výhled na případné predátory.[1][2][4][5]
Stravování
Kormoráni jsou rybožraví ptáci, za potravu jim slouží především ryby o ideální velikosti 10 až 20 cm, mořské i sladkovodní a veškeří vodní živočichové přiměřené velikosti, které mohou spolknout. Potravu si loví pod vodou, dokážou se za kořistí velmi dobře potápět. Pod vodou vydrží průměrně půl minuty, některé druhy i o minutu déle, a potápějí se do hloubky i 50 m. K plavání pod vodou využívají pouze nohy, křídla mají přitlačena k tělu. Jsou stejně dobří letci jako plavci.
Vzhledem k tomu, že žijí a loví v početných hejnech, spotřebují velké množství potravy. Jednotlivec sežere v průměru denně 0,5 kg ryb a tím je mnohde rybáři považují za své konkurenty. Svými agresivními výkaly na jedné straně pomáhají růstu planktonu ve vodě, na druhé likvidují veškerou zeleň v okolí. Na pevnině, kde se dlouhodobě zdržují nebo hnízdí, přispívají společně s dalšími ptáky k tvorbě guána.[1][2][4][5]
Hnízdění
Jsou to společenští ptáci hnízdící v početných koloniích na tradičních místech, většinou na neobývaných ostrůvcích nebo skaliskách, kde jim nehrozí nebezpečí od suchozemských dravců. Tam si na zemi mezi kameny, na stromech, v křovinách, v rákosí nebo na holých skaliskách vytvářejí jednoduchá, neuspořádány hnízda. Hnízdění je v jednotlivých lokalitách načasováno na období dostatku potravy. Samice snášejí 3 až 6 bleděmodrých nebo světlezelených vajec v několikadenních intervalech. Na vejcích sedí oba rodiče střídavě asi 30 dnů. Vylíhlá mláďata jsou na rodičích zcela závislá a ti se společně starají o krmení, ochranu a později i výchovu. Pohlavně dospívají ve 3 až 4 letech.[1][2][5]
Poznámka
Popisu se poněkud vymyká kormorán galapážský, který zhruba v počtu asi 1000 ks přežívá na dvou ostrovech Galapág. Je to mimo tučňáků jediný mořský nelétavý pták. Za léta odluky od ostatního světa, při dostatku potravy a v prostředí bez dravců mu zakrněla křídla natolik, že není schopen vzlétnout. Výborně plave a potápí se, na rozdíl od tučňáků nevesluje křídly, ale svalnatýma nohama.[6]
Taxonomie
Taxonomie čeledi se postupně vyvíjela. Kdysi byl do čeledě kormoránovitých ještě zařazován i rod anhinga, avšak ten byl vyčleněn do monotypické čeledě anhingovitých.
V roce 2014 byla vypracována podrobná studie DNA, která pracovala se vzorky všech zástupců kormoránovitých. Podle této studie se v rámci čeledi nachází 7 jasných linií, které byly navrženy na rody.[7] Toto rozvržení do 7 rodů bylo přijato četnými taxonomickými autoritami včetně Mezinárodní ornitologické unie.[8] Seznam rodů a druhů rozeznávaných k roku 2022 je tedy následující:[9][8]
- Microcarbo
- Kormorán malý (Phalacrocorax pygmeus) (Pallas, 1773)
- Kormorán dlouhoocasý (Phalacrocorax africanus) (J. F. Gmelin, 1789)
- Kormorán korunkatý (Phalacrocorax coronatus) (Wahlberg, 1855)
- Kormorán menší (Phalacrocorax niger) (Vieillot, 1817)
- Kormorán černobílý (Phalacrocorax melanoleucos) (Vieillot, 1817)
- Poikilocarbo
- Kormorán rudonohý (Poikilocarbo gaimardi) (Lesson & Garnot, 1828)
- Urile
- Kormorán modrohrdlý (Urile penicillatus) (Brandt, 1837)
- Kormorán červenolící (Urile urile) (Gmelin, 1789)
- Kormorán tichomořský (Urile pelagicus) Pallas, 1811
- † Kormorán komandorský (Urile perspicillatus) Pallas, 1811
- Phalacrocorax
- Kormorán pobřežní (Phalacrocorax neglectus) (Wahlberg, 1855)
- Kormorán arabský (Phalacrocorax nigrogularis) Ogilvie-Grant & Forbes, 1899
- Kormorán žlutonohý (Phalacrocorax featherstoni) Buller, 1873
- Kormorán novozélandský (Phalacrocorax punctatus) Sparrman, 1786
- Kormorán tasmánský (Phalacrocorax fuscescens) (Vieillot, 1817)
- Kormorán pestrý (Phalacrocorax varius) (Gmelin, 1789)
- Kormorán australský (Phalacrocorax sulcirostris) (Brandt, 1837)
- Kormorán indomalajský (Phalacrocorax fuscicollis) Stephens, 1826
- Kormorán jihoafrický (Phalacrocorax capensis) (Sparrman, 1789)
- Kormorán japonský (Phalacrocorax capillatus) (Temminck & Schlegel, 1850)
- Kormorán běloprsý (Phalacrocorax lucidus) (Lichtenstein, MHK, 1823)
- Kormorán velký (Phalacrocorax carbo) (Linnaeus, 1758)
- Gulosus
- Kormorán chocholatý (Gulosus aristotelis) (Linnaeus, 1761)
- Nannopterum
- Kormorán galapážský (Nannopterum harrisi) (Rothschild, 1898)
- Kormorán neotropický (Nannopterum brasilianus) (J. F. Gmelin, 1789)
- Kormorán ušatý (Nannopterum auritum) (Lesson, 1831)
- Leucocarbo
- Kormorán skalní (Leucocarbo magellanicus) (J. F. Gmelin, 1789)
- Kormorán guánový (Leucocarbo bougainvillii) (Lesson, 1837)
- Kormorán bountský (Leucocarbo ranfurlyi) Ogilvie-Grant, 1901
- Kormorán bradavičnatý (Leucocarbo carunculatus) (J. F. Gmelin, 1789)
- Kormorán chathamský (Leucocarbo onslowi) Forbes, 1893
- Kormorán otagský (Leucocarbo chalconotus) (Gray, GR, 1845)
- Kormorán stewartský (Leucocarbo stewarti) (Ogilvie-Grant, 1898)
- Kormorán aucklandský (Leucocarbo colensoi) Buller, 1888
- Kormorán campbellský (Leucocarbo campbelli) (Filhol, 1878)
- Kormorán modrooký (Leucocarbo atriceps) King, 1828
- Kormorán jižní (Leucocarbo georgianus) Lonnberg, 1906
- Kormorán crozetský (Leucocarbo melanogenis) (Blyth, 1860)
- Kormorán antarktický (Leucocarbo bransfieldensis) Murphy, 1936
- Kormorán kerguelenský (Leucocarbo verrucosus) (Cabanis, 1875)
- Kormorán heardský (Leucocarbo nivalis) Falla, 1937
- Kormorán macquarijský (Leucocarbo purpurascens) (Brandt, 1837)
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d ZICHA, Ondřej. BioLib.cz: Kormoránovití, kormorán [online]. Ondřej Zicha, BioLib.cz, rev. 06.03.2006 [cit. 2012-02-13]. Dostupné online.
- ↑ a b c d ROBERSON, Don. Cormorants [online]. Don Roberson, Creagrus, Monterey Bay, CA, USA [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
- ↑ https://www.audubon.org/news/bering-island-was-giant-extinct-seabirds-last-stand
- ↑ a b Other Free Encyclopedias, Animal Life Resource: Phalacrocoracidae [online]. NET Industries, Kingston, Ontario, CA [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c Cormorants [online]. South African National Parks, Pretoria, ZA [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ARKive: Phalacrocorax harrisi [online]. ARKive, Wildscreen Trading Ltd., Bristol, UK [cit. 2012-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-12. (anglicky)
- ↑ KENNEDY, Martyn; SPENCER, Hamish G. Classification of the cormorants of the world. S. 249–257. Molecular Phylogenetics and Evolution [online]. 2014-10 [cit. 2021-12-06]. Roč. 79, s. 249–257. DOI 10.1016/j.ympev.2014.06.020. (anglicky)
- ↑ a b IOC World Bird List v12.2 [online]. International Ornithologists’ Union, 2022 [cit. 2023-01-10]. Dostupné online.
- ↑ České názvosloví ptáků světa. nkcso.wz.cz [online]. Názvoslovná komise ČSO, 2022 [cit. 2023-01-10]. Dostupné online.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu kormoránovití na Wikimedia Commons
- Slovníkové heslo kormorán ve Wikislovníku
- Problém jménem kormorán I.
- Problém jménem kormorán II.
Média použitá na této stránce
Autor:
- Information-silk.png: Mark James
- derivative work: KSiOM(Talk)
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Autor: https://www.flickr.com/photos/dariosanches/, Licence: CC BY-SA 2.0
Neotropic Cormorant Phalacrocorax brasilianus, Jardim Botânico de São Paulo
Autor: Mikelzubi, Licence: CC BY-SA 4.0
Cormorán gris (Phalacrocorax gaimardi al norte de Bahía del Oso Marino, cerca de Puerto Deseado, Santa Cruz (Argentina).