Koroljov SK-4

Koroljov SK-4
Koroljov SK-4, lehký letoun pro dálkové lety
Koroljov SK-4, lehký letoun pro dálkové lety
UrčeníHornoplošník pro dálkové lety
VýrobceMoskevská letecká škola Osoavichim
ŠéfkonstruktérSergej Pavlovič Koroljov
První let1930
UživatelSovětský svaz
Vyrobeno kusů1
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Koroljov SK-4 (rusky: Королёв CK-4) bylo sovětské, lehké letadlo pro dálkové lety. Letoun byl vytvořen přelomu 20. a 30 let konstruktérem Sergejem Pavlovičem Koroljovem.[1]

Vznik a vývoj

Sergej Koroljov od roku 1927 pracoval v leteckém průmyslu a současně, večerně pokračoval ve studii na vysoké škole, která zahájil v roce 1924. V průběhu studia se intenzivně zabýval konstrukcí kluzáků. Jako diplomovou práci na Fakultě mechaniky Moskevské státní technické univerzity N.E. Baumana (Московский государственный технический университет им. Н. Э. Баумана)[2] navrhl lehké dvoumístné letadlo pro dálkové lety. Vedoucím jeho diplomové práce byl slavný konstruktér Andrej Tupolev. V listopadu 1929 projekt obhájil a 9. února 1930 získal diplom leteckého inženýra. V červnu nastoupil do Centrálního aerohydrodynamického institutu (Centralnyj aerogidrodinamičeskij institut – CAGI).

Vzhledem k tomu, že navrhl diplomovou prací zajímavý letoun, byl vyzván, aby letoun postavil.[3] Jako první variantu přijal S. Korolev pro SK-4 hvězdicový motor Walter NZ-60 o výkonu 60 k/44 kW. (stejný jako u letounu Jakovleva AIR-3), i když uvažoval i o silnějším hvězdicovém motoru Švecov M-11 (100 k/74 kW)[4] a také o využití raketového motoru OR-1 nebo OR-2 s projektovaným tahem 50 kp, na jehož konstrukci od roku 1931 pracoval v Moskevské skupině pro studium reaktivního pohybu (MosGIRD). Od tohoto záměru ale velmi brzy ustoupil. Zástavba zmíněného motoru do zádě trupu letounu typu SK-4 by totiž vedla k výraznému posunu aerodynamického těžiště a nutnosti zásadně jej překonstruovat.[5]

Trosky letounu SK-4 po nehodě (zprava Koroljov, Košic, Šimrajev, Podlesnij)

Za peněžní podpory od Ústředního výboru Společnosti pro podporu obrany, letecké a chemické výroby Osoaviachim (pozdější DOSAAF) tento dvoumístný stroj SK-4 v dubnu 1930 také postavil a spolu se zkušebním pilotem Dmitrijem Košicem zalétal.[6] Již o několik měsíců dříve totiž získal složením zkoušek ve škole Mosaviachim pilotní průkaz pro motorové letouny.[2]

Testy, které byly provedeny zkušebním pilotem D. A. Košicem a uskutečnily se v roce 1930 na hlavním letišti v Moskvě, ukázaly dobré výsledky. Letadlo dosáhlo maximální rychlosti až 160 km/h a přistávací rychlosti 68 km/h a mohlo létat bez přistání po dobu 12 hodin. Taková doba trvání letu nebyla dosažena žádným jiným letadlem této třídy.[7]

Byl to první a také poslední letoun Koroljova s pístovým motorem. V roce 1936 Sergej Koroljov postavil první raketově poháněný letoun Koroljov RP-318 jako adaptaci kluzáku SK-9 (1935) vlastní konstrukce.[8]

Popis letounu

Letoun se vyznačoval křídlem velkého rozpětí, které se podobalo spíše křídlu kluzáku. Kluzáky Koroljov do té doby skutečně navrhoval (SK-1 až SK-3). Koroljov chtěl maximální jednoduchostí konstrukce dosáhnout maximální efektivity hmotnosti a rekordně dlouhé doby letu.[9]

Jednalo se o lehký hornokřídlý jednoplošník. Letadlo bylo smíšené konstrukce převážně ze dřeva. Dvounosníkové křídlo mělo vysoký poměr rozpětí a hloubky. Bylo v něm instalováno šest palivových nádrží na benzín (celkem o hmotnosti paliva 190 kg), které mu měly zajišťovat vytrvalost letu až 12 hodin.

Letoun měl dvoumístný kokpit v tandemovém uspořádání se zdvojeným řízením.[10] Viditelnost z letounu nebyla právě nejlepší. Křídlo bylo nad trupem na velmi nízkých vzpěrách (baldachýn). První kokpit byl přímo pod křídlem a druhý v úrovní odtokové hrany křídla. Letoun měl klasický kolový podvozek s rozchodem kol 1,5 m.[7]

Použití

Piloti, technici a mechanici dopravních týmů Aeroflotu na Frunzeho centrálním letišti v Moskvě se zájmem sledovali v letech 1930-1 lety malého, dvoumístného letounu, který se vyznačoval neobvykle protáhlým křídlem. V tom období byl letoun vyzkoušen několika lety, ale jeho motor Walter NZ-60 nepracoval spolehlivě.[9] Zřejmě to nebyl zcela nový motor, protože továrna Walter již před nějakým časem přestala tyto motory vyrábět a nahradila je modernějšími typy (NZ-70 a Vega), které byly ve výrobě od roku 1929.[11]

K pokusu o rekordní lety nakonec vůbec nedošlo, protože SK-4 byl během pokusů poškozen. V jednom letu za pilotáže D. Košice motor vysadil a stroj se zřítil na střechu letištního hangáru. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale stroj byl na odpis.[3]

Uživatelé

Specifikace

Údaje dle[7][9][10]

Technické údaje

  • Posádka: 2
  • Rozpětí křídla: 12,2 m
  • Délka: 7,15 m
  • Výška: 1,88 m
  • Nosná plocha: 15,36 m2
  • Plošné zatížení: 45,0 kg/m2
  • Hmotnost prázdného letounu: 335 kg
  • Vzletová hmotnost: 690 kg
  • Pohonná jednotka: vzduchem chlazený hvězdicový pětiválcový motor Walter NZ-60
    • nominální výkon: 60 k (44 kW) při 1400 ot/min
    • vzletový výkon: 75 k (55 kW) při 1750 ot/min
  • Vrtule: dřevěná, dvoulistá vrtule s pevnými listy

Výkony

  • Maximální rychlost: 160 km/h
  • Cestovní rychlost: km/h
  • Přistávací rychlost: 68 km/h
  • Dostup: 4 000 m
  • Vytrvalost: 12 hodin

Odkazy

Reference

  1. ↑ ŠAVROV, Vadim Borisovič. Historie konstrukce letadel v SSSR do roku 1938 – История конструкций самолетов в СССР до 1938 г. Moskva: Mašinostrojenije (Машиностроение), 1986. 577 s. ISBN 5-217-02528-X. S. 426. 
  2. ↑ a b ŠAMÁNEK, Ondřej. Vesmírné osudy 5. díl – Sergej Koroljov [online]. www.kosmonautix.cz, 2013-05-21 [cit. 2020-01-16]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b KRÁLOVÁ, Magda mgr. Sergej Koroljov [online]. Techmania Science Center, o.p.s. [cit. 2020-01-16]. Dostupné online. 
  4. ↑ Petites Nouvelles de l'Étranger U. R. S. S. (Korolev). NuméroLes Ailes. 1931-05-07, roč. 11, čís. 516, s. 19. Dostupné online. 
  5. ↑ HORÁK, Martin. Koroljov RP-318-1 (RP-218-1) [online]. Pardubice: ruslet.webnode.cz [cit. 2020-01-16]. Dostupné online. 
  6. ↑ PACNER, Karel. Sergej Koroljov otevřel bránu do vesmíru, ale byl to i Stalinův vězeň [online]. Praha: Technet.cz na iDnes (Mafra a.s.), 2017-01-12 [cit. 2020-01-16]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c Легкий самолет СК-4 (Lehké letadlo SK-4), rusky [online]. авиару.рф/aviamuseum [cit. 2020-01-16]. Dostupné online. 
  8. ↑ GUNSTON, Bill (1995). The Osprey Encyclopedia of Russian Aircraft 1875–1995. London: Osprey. ISBN 1-85532-405-9
  9. ↑ a b c СК-4 [online]. sovplane.ru [cit. 2020-01-16]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b SK-4, S.P.Korolev (anglicky) [online]. ram-home.com, 1998-11-18 [cit. 2020-01-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-16. 
  11. ↑ NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (1918-1945), Walter Vega. III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. 368 s. S. 219, 270-273

Literatura

  • ŠAMÁNEK, Ondřej. HOUŠKA, Lukáš. (2017): Vesmírné osudy, Albatros Media a.s., 658 s., s. 48-49
  • ANDERSSON, Lennart. Soviet Aircraft and Aviation 1917-1941. Putnam Aeronautical Books, London 1997. ISBN 0-85177-859-3
  • SIMAKOV, B.L. (1974): Encyklopedie Letadla země sovětů (Энциклопедия-справочник Самолёты страны советов), rusky, 260 s., s. 54, Moskva: vydavatelství DOSAAF (ДОСААФ), 107066
  • NOWARRA, Heinz Joachim, DUVAL, Godfrey Richard (1971): Russian Civil and Military aircraft 1884~1969 (anglicky), A.F.M., London: Fountain Press Ltd., 288 s., ISBN 0-852-42460-4

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Koroljov SK-4.jpg
Koroljov SK-4 (1930)
From right to left Korolev, Koshits Shimraev, Podlesniy, the plane SC-4.jpg
Это фотография сделана в 1930 году в Крыму во время испытаний самолёта СК-4. На фотографии изображены (справа налево): Королёв, Кошиц, Шимраев, Подлесный у обломков разбившегося самолёта СК-4.