Korunovace britských panovníků

Korunovace britského panovníka (anglicky coronation of the British monarch) je obřad, během kterého je panovník Spojeného království pomazán, korunován a jsou mu předány korunovační klenoty. Dle tradice se korunovace většinou koná několik měsíců po smrti předchozího britského panovníka, kterou se následník či následnice trůnu automaticky stávají novým britským panovníkem. Časový rozestup mezi smrtí předchozího panovníka a korunovací jeho nástupce umožňuje konání slavnostní události, jakou je korunovace až po skončení truchlení po zesnulém panovníkovi a také dává prostor pro naplánování celého obřadu. Přestože korunovace není pro výkon panovnických pravomocí a povinností nutná, tak ji během své vlády většina britských i anglických králů absolvovala. Pokud je mužský panovník ženatý, tak většinou společně s ním korunovaci podstupuje i jeho manželka.

Obřad korunovace probíhá ve Westminsterském opatství a vede jej arcibiskup canterburský jako nejvýše postavený duchovní Anglikánské církve, jejíž je panovník oficiální hlavou. Kromě arcibiskupa se korunovace účastní další duchovní i světští hodnostáři. Přítomní jsou také členové britské královské rodiny, zástupci britské šlechty, členové vlády a parlamentu, generální guvernéři a předsedové vlád zemí kterým vládne britský panovník (Commonwealth realm), guvernéři britských závislých území, zástupci dalších zemí Commonwealthu, představitelé zahraničních panovnických rodin a také představitelé cizích států. V minulosti byly korunovacím přítomni mj. i představitelé podřízených území.

Základní části obřadu jsou: představení panovníka lidu a jeho přijetí, přísaha panovníka podporovat anglikánskou církev a zákony zemí jímž vládne, pomazání panovníka olejem, investitura (předání korunovačních klenotů panovníkovi) a jeho samotná korunovace, intronizace a následné složení holdu britských poddaných nově korunovanému panovníkovi. Po korunovaci většinou následuje tradiční korunovační hostina.^{[pozn. 1]} Během 20. století se stalo zvykem, že se před hostinou ukáže královská rodina veřejnosti na balkónu Buckinghamského paláce.

Korunovace krále Karla III. a jeho manželky proběhla v sobotu 6. května 2023, tj. osm měsíců po smrti Alžběty II.

Britští králové a královny jsou poslední evropští panovníci, kteří jsou během své vlády korunováni. Ostatní evropské monarchie byly zrušeny nebo korunovační obřady už nevykonávají.^{[pozn. 2]}

Od roku 1603, kdy zemřela Alžběta I. a na anglický trůn nastoupil skotský král Jakub VII. Stuart byly obě země spojeny pod vládou společného panovníka. Od roku 1685 podstupovali společní panovníci pouze jediný korunovační obřad v Londýně (za účasti části skotských šlechticů). Vilém III. a Marie II. byly v roce 1689 jako historicky jediní britští panovníci korunováni jako spoluvládci. Zákonem o unii došlo roku 1707 ke spojení Anglie a Skotska do jednotného království Velké Británie. Britští králové tak byli nadále korunováni arcibiskupem z Canterbury jako králové Velké Británie v londýnském Westmisterském opatství, čím fakticky pokračovala tradice anglických korunovací. Prvním takto korunovaným králem byl Jiří I. roku 1714. Jelikož neuměl dostatečně anglicky, byla za jazyk korunovace netradičně zvolena latina. Nejhonosnější korunovace byla uspořádána pro Jiřího IV. v roce 1821. Naopak korunovace jeho bratra o deset let později byla z důvodu ekonomické krize značně zredukována a král samotný ji původně ani nechtěl podstoupit. Některá úsporná opatření byla zachována i pro korunovace dalších panovníků.

Korunovace Eduarda VII. v roce 1902 byli přítomni představitelé britských dominií (autonomních států v rámci britského impéria). Při korunovaci jeho syna Jiřího V. v roce 1911 byla dominia reprezentována také jejich symboly a některé části korunovace byly fotografovány.^[1] Westminsterským statutem z roku 1931 byla dominia postavena naroveň Spojenému království a získala nezávislost, přičemž zůstala součástí Britského impéria a panovníkem každého z nich zůstal britský král. Proto byla změněna korunovační přísaha, kterou panovník skládá resp. je korunován společně za všechny země kterým vládne.^[2] První korunovací, kde byla tato změna reflektována byla v roce 1937 korunovace Jiřího VI. Ta byla také první korunovací, která byla přenášena rozhlasem a některé její části byly natočeny a následně promítány v kinech.^[3] Většina následující korunovace Alžběty II. v roce 1953 byla i přes značné protesty přenášena televizí.

Za zpěvu litanií přichází duchovní a další hodnostáři. Poté během zpěvu Žalmu 122 vejde do chrámu panovník v rudém surcotu. Poté arcibiskup představí přítomným v chrámu osobu krále a zeptá se zda ho přijimají za krále. Po jejich souhlasu přistoupí ke složení korunovační přísahy králem, jak ji vyžaduje Coronation Oath Act 1688 a ve které panovník mj. slibuje zachovávat zvyky a parlamentem ustanovené zákony, stejně jako protestantskou víru. Před korunovací panovník slibuje zachovávat presbyteriánskou Skotskou církev. Poté je slavena Eucharistie, která je po nicejském vyznání přerušena a následuje pomazání krále.

Po přerušení Eucharistie je recitován hymnus Veni Creator Spiritus, po jehož doznění arcibiskup recituje modlitby předcházející pomazání. Poté je král (oblečený v korunovačním taláru) usazen do korunovačního Křesla svatého Eduarda, ve kterém je od středověku uložen skotský Kámen osudu. Vzhledem k posvátnosti pomazání je nad panovníkem umístěn královský baldachýn, držený čtveřicí rytířů Podvazkového řádu. Akt pomazání nebyl ani fotografován v roce 1937 ani přenášen televizí v roce 1953. Poté arcibiskup pomaže krále svatým olejem (křižmem) do tvaru kříže na rukou, hlavě a na hrudi, během čehož recituje konsekrační formuli upomínající k pomazání krále Šalomouna knězem Sádokem. Poté král vstane z Korunovačního křesla a poklekne a arcibiskup recituje modlitbu Deus, Dei Filius. Poté se král opět usadí na křeslo a je odstraněn baldachýn.^[4]

Panovník je oblečen do spodní tuniky Colobium sindonis, přes kterou je oblečena svrchní zdobená zlatá supertunika. Následně jsou panovníkovi předvedeny ostruhy a státní meč, který arcibiskup odloží na oltář. Následuje zahalení krále do zdobeného zlatého korunovačního pláště. Králi jsou arcibiskupem postupně předány korunovační klenoty: jablko (které arcibiskup odloží na oltář), prsten a dvojice královských žezel.

Arcibiskup z oltáře vezme Korunu svatého Eduarda a posléze odloží zpět a pronese modlitbu Deus tuorum Corona fidelium. Korunu následně převezme westminsterský děkan a společně s arcbiskupem a dalšími duchovními se přesune k panovníkovi sedícímu na Křesle svatého Eduarda. Korunu předá arcibiskupovi, který ji posadí na královu hlavu. V tuto chvíli přítomné osazenstvo třikrát souhlasně zvolá God Save the King nebo God Save the Queen (česky Bože ochraňuj krále resp. Bože ochraňuj královnu v závislosti na pohlaví panovníka). Přítomní britští šlechtici (pairové) a vybraní královští hodnostáři si nasadí své koronety. Poté se rozezní fanfáry a po celé zemi se rozezní zvony. Dělové baterie v Toweru a Hyde Parku vystřelí slavnostní salvy.^[4]

Zatímco všichni kromě panovníka stojí, recituje arcibiskup modlitbu Coronet te Deus, po které zazní antyfona Confortare, následována požehnáním.

Britští panovníci jsou většinou korunováni Korunou svatého Eduarda (2,3 kg), kromě královny Viktorie v roce 1838 a Eduarda VII. v roce 1902, kteří byli korunováni lehčí Britskou imperiální korunou (1 kg). Korunou podobného vzhledu jako má Imperiální koruna byli korunováni i Jiří I., Jiří II., Jiří III. a Vilém VI. Jiří IV. nechal pro svou korunovaci vyrobit novou korunu, která při dalších korunovacích užita nebyla.

Po požehnání král vstane z křesla svatého Eduarda a usedne na opodál stojící trůn. Zazní intronizační formule Sta et retine (anglicky: Stand firm) užívaná již od 10. století. Poté následuje vzdávání holdu a přísaha věrnosti nově korunovanému panovníkovi. Nejdříve společně předstoupí duchovní v čele s arcibiskupem z Canterbury, poté postupně členové královské rodiny. Po královské rodině přistupují šlechtici sestupně podle šlechtických hodností.^[4]

Poté může následovat obřad pomazání, investitura, korunovace a intronizace královny.^{[pozn. 3]} Následně na konci obřadu jsou recitovány modlitby za nově korunovaného panovníka, příp. jeho korunovanou manželku. Král, příp. královský pár se s procesím odebere do Kaple svatého Eduarda, kde na oltář odloží korunovační klenoty včetně koruny a zlatého korunovačního pláště. Namísto toho obdrží Imperiální korunu, žezlo, jablko a je oblečen do fialového královského pláště, zatímco v chrámu zazní slavnostní hymnus Te Deum laudamus. Poté král za znění národní hymny God Save the King (česky Bože, ochraňuj krále) opustí kapli.

Anglický korunovační řád vychází z tradice korunovací anglosaských králů, především postup korunovace užitý arcibiskupem Dunstanem z Canterbury pro korunovaci Edgara I. z roku 973. Podoba vycházela z korunovací franských králů a z biskupského svěcení. V průběhu středověku doznal korunovační řád několika změn (anglicky recension), zvláště pak ve 12. století měl na jeho podobu vliv německých korunovačních řádů.^[5] Verze užívaná od 12. století se nazývá Liber Regalis.^[6] Od roku 1066 až na ojedinělé výjimky se korunovace konaly v londýnském Westminsterském opatství a obřad vedl arcibiskup canterburský jako nejvýše postavený duchovní církve v Anglii.

Korunovace Eduarda VI. v roce 1547, kterou provedel arcibiskup Thomas Cranmer byla první z protestantských korunovací anglických králů. Po Eduardově smrti o několik let později nastoupila na trůn jeho setra Marie I., která jako katolička podstoupila opět katolickou korunovaci. Korunovace Alžbety I. v roce 1559 byla poslední pod záštitou římskokatolické církve. Nicméně zapojení prvků reflektujících Alžbětinu protestantskou víru do korunovačního obřadu vedlo k tomu že žádný z nejvyše postavených biskupů korunovaci neprovedl a tento úkol připadl Owenu Oglethorpovi, biskupovi z Carliste.^[7] V roce 1601 byl Liber Regalis přeložen do angličtiny a korunovace alžbětina nástupce Jakuba Stuarta a jeho manželky v roce 1603 byla první korunovací pro kterou byla použita angličtina namísto do té doby používané latiny.

Tradičním korunovačním místem skotských králů bylo benediktinské převorství (později opatství) ve Scone, tehdejším centru skotského království. Zde kde byl uložen korunovační Kámen osudu, který sloužil namísto korunovačního trůnu. Kámen byl v roce 1296 na pokyn anglického krále Eduarda I. odvezen jako válečná kořist během jeho války se Skoty. V roce 1329 udělil papež Jan XXII. papežskou bulou skotským králům právo být pomazán a korunován. Konsekratorem skotských králů byl biskup ze St. Andrews jako nejvýše postavený skotský duchovní.^[8] Několik korunovací bylo vykonáno ve Stirlinku nebo Edinburghu. Od roku 1540 byla ke korunovacím používána dodnes dochovaná koruna. Na rozdíl od sousední Anglie byly korunovace královen spíše výjimkou. Poslední korunovace skotského krále proběhla roku 1651 ve Scone.^{[pozn. 5]} Poslední čtveřice skotských králů podstoupila už pouze jedinou korunovaci v Londýně.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Coronation of the British monarch na anglické Wikipedii a List of British coronations na anglické Wikipedii.

• GOSLING, Lucinda, 2013. Royal Coronations. Oxford: Shire. Dostupné online. ISBN 978-0-74781-220-3. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• HILLIAM, David, 2001. Crown, Orb & Sceptre: The True Stories of English Coronations. Stroud: Sutton. Dostupné online. ISBN 978-0-75-092538-9. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• LE HARDY, William. The Coronation Book: the History and Meaning of the Ceremonies at the Crowning of the King and Queen. London: Hardy & Reckitt, 1937. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• English Coronation Records. Redakce Legg Leopold George Wickham. Westminster: A. Constable & Company, Limited, 1901. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• RANGE, Matthias, 2012. Music and Ceremonial at British Coronations: From James I to Elizabeth II. London: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 978-1-107-02344-4. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• ROSE, Tessa, 1992. The Coronation Ceremony of the Kings and Queens of England and the Crown Jewels. London: HMSO. Dostupné online. ISBN 978-0-11-701361-2. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• STRONG, Sir Roy, 2005. Coronation: A History of Kingship and the British Monarchy. London: HarperCollins. Dostupné online. ISBN 978-0-00-716054-9. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• THOMAS, Andrea, 2008. Sixteenth-Century Scotland: Essays in Honour of Michael Lynch. Redakce Goodare Julian. Netherlands: Brill. Dostupné online. ISBN 978-90-04-16825-1. Kapitola Coronation Ritual and Regalia, s. 43–68. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• WOOLLEY, Reginald Maxwell, 1915. Coronation Rites. London: Cambridge University Press. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Britské korunovační klenoty
  • Koruna svatého Eduarda - použita pro korunovace v letech 1661, 1685, 1689, 1911, 1937 a 1953
  • Britská imperiální koruna - použita pro korunovace v letech 1838 a 1902
  • Skotské korunovační klenoty
    • Skotská královská koruna - použita pro skotské korunovace

• Anglie: Anglosaské konsekrace: 871-1066 na webu archontology.org (anglicky)
• Historie anglických a britských korunovací na webu Westminsterského opatství (anglicky)
• Plánování nástupu a korunovace příštího panovníka (často kladené otázky) The Constitution Unit, University College London (anglicky)