Kostel Navštívení Panny Marie (Hejnice)

Kostel Navštívení Panny Marie v Hejnicích
	Klášterní kostel a bývalý františkánský klášter; (v období let 1692–1950)
Místo
Stát	Česko
Kraj	Liberecký
Okres	Liberec
Obec	Hejnice
Souřadnice	50°52′30″ s. š., 15°10′53,04″ v. d.
Základní informace
Církev	římskokatolická
Provincie	česká
Diecéze	litoměřická
Vikariát	liberecký
Farnost	Hejnice
Status	farní kostel
Užívání	bližší informace o bohoslužbách
Zasvěcení	Navštívení Panny Marie
Architektonický popis
Stavební sloh	baroko
Výstavba	1721–1725
Specifikace
Délka	50 metrů
Šířka	37 metrů
Výška	35 metrů (do kupole)
Stavební materiál	zdivo
Další informace
Oficiální web	https://www.farnosthejnice.cz/
Kód památky	46793/5-4274 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) (součást památky Klášter s kostelem Navštívení Panny Marie v Hejnicích)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel Navštívení Panny Marie je barokní kostel při františkánském klášteře v Hejnicích. Nachází se na místě starého poutního místa jehož počátky sahají do 13. století. Bývá někdy nazýván bazilikou, ovšem proces povýšení kostela na baziliku minor nebyl ještě dokončen, zůstal před vypuknutím druhé světové války na úrovni diplomatického protokolu. Je zřejmě jedním z nejstarších mariánských poutních míst v litoměřické diecézi. Uctívána je zde gotická, 38 cm vysoká, soška Panny Marie nazývaná Sličná Matka (latinsky Mater Formosa či Maria Formosa).^[1]

Historie

Legenda o vzniku

Podle místní legendy žil v blízké vesničce Lužec (dnes část Raspenavy) chudý řemeslník – sítař^[2] a řešetář – se svou nemocnou ženou a dítětem. Jednoho dne roku 1159 (1211^[2]) hledal v hejnickém lese dřevo na práci a pod třemi lípami na břehu říčky Smědé usnul. Ve snu spatřil lípu zalitou září, na větvích seděli andělé. Jeden z nich jej vyzval: „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ Řemeslník, který byl přesvědčen o tom, že nešlo o pouhý sen, zakoupil při nejbližší návštěvě Žitavy dřevěnou sošku a tu zavěsil na určený strom. A podle legendy se jeho žena i dítě skutečně uzdravily.

Původní kaple a kostel

Zpráva o tomto zázračném uzdravení se brzy roznesla a lidé začali na tomto místě prosit o pomoc. Údajně v roce 1211 se pak rozhodli lípu pokácet a na jejím místě zbudovat dřevěnou kapličku.^[3]^[4] Již roku 1252 byla na jejím místě postavena kaple kamenná. Postupem času však sílil proud poutníků a kaple tak byla neustále rozšiřována. Na konci 13. století jeden z členů rodu Biberštejnů, držících celé frýdlantské panství, dal postavit kamenný gotický kostel, jehož části – datované na rozhraní 13. a 14. století jsou uchovány v nynějším baroknímu chrámu. Tento poutní kostel je písemně doložen k roku 1346. Od té doby přicházejí do Hejnic poutníci ze širokého okolí. Roku 1469 obdržel mariánský chrám v Hejnicích od papežského legáta Rudolfa odpustky.^[1]

Kostel byl slavnostně vysvěcen 2. září 1498 míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu. To bylo frýdlantské panství již dlouho ve vlastnictví Biberštejnů, kteří jej získali od krále Přemysla Otakara II. roku 1278.

Po smrti Kryštofa Biberštejna připadlo panství císaři Ferdinandovi I., který Frýdlantsko prodal v roce 1558 protestantskému šlechtickému rodu Redernů za 40 000 zlatých. Ti podle tehdejšího práva změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Kvůli četným katolickým poutím z okolních panství to však v případě hejnického kostela nebylo možné a tak kostel rovnou uzavřeli. Poutníci proto vykonávali pobožnosti před zavřenou mariánskou svatyní. Poutníkům nebyl kostel otevřen dokonce ani na žádost císaře Rudolfa II. z roku 1591. Roku 1609 odvezla Kateřina z Redernu celý majetek kostela včetně sošky madony na liberecký zámek. Ten 2. května 1615 vyhořel, hejnická soška však zničena nebyla a ještě téhož roku byla vrácena zpět. Po této události Kateřina z Redernu sošku odvezla do Hejnic a vlastnoručně ji umístila na původní místo. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 Redernové z Čech odešli.

Panně Marii Hejnické byla zasvěcena 11. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Kaple byly stavěny v letech 1674–1690.

Vybudování kláštera

Panství koupil roku 1622 vojevůdce Albrecht z Valdštejna a kostel znovu otevřel. Vévoda byl zavražděn roku 1634 a panství po něm získali roku 1636 Gallasové. Za jejich panování dosáhla proslulost Hejnic svého vrcholu – na některých poutích se údajně sešlo až 7000 věřících a roční návštěvnost místa se v 17. století pohybovala okolo 80 000 poutníků.^[3]^[4] Protože těch stále přibývalo, rozhodl se hrabě František Ferdinand z Gallasu roku 1692 pozvat řádové bratry františkány, aby poutníkům sloužili jak po duchovní, tak i hmotné stránce. V letech 1692 – 1696 byl pro ně vystavěn čtvercový klášter podle návrhu italského architekta jménem Marco Antonio Canevalle. Po smrti hraběte 4. ledna 1697 pokračovala jeho manželka Emerenciána v rozšiřování komplexu. Pod místem zjevení byla roku 1698 pod dohledem Jana Václava Gallase zbudována třídílná rodinná hrobka. Jedna z krypt patří rodu Gallasů, druhá jejich nástupníkům Clam-Gallasům a třetí františkánům.

Barokní chrám

Roku 1721 bylo požádáno o výstavbu barokního chrámu spolu podle plánů Tomáše Haffeneckera. Podle pozdějších záznamů se však kostel stavěl podle plánů Johana Bernarda Fischera z Erlachu. Protože na původním skalisku nebylo dost místa, byl ze staršího gotického kostela zachován jen presbytář, který dnes tvoří pravé (východní) rameno příční lodi. Hlavní loď byla postavena napříč, v severojižním směru, na místě zasypané strže. Chrám s kapacitou pro 1 000 poutníků byl slavnostně vysvěcen 1. července 1725.^[5]

Za vlády Marie Terezie a Josefa II. chrám chátral, stříbrné bohoslužebné nádoby byly odvezeny do Vídně. Kostel byl téměř zcela vybrakován a jeho dveře byly zapečetěny. Až počátkem 20. století byla zrekonstruován na náklady hraběte Clam-Gallase – ty tehdy dosáhly 200 000 korun. Zároveň také došlo k obnovení tradičních poutí. V letech 1904–1906 byl Andreasem Grollem vymalován strop, od května 1914 zvonily ve zvonicích dva nové zvony. Ty však byly za první světové války sňaty a roztaveny. Stejný osud čekal kostelní zvony i za druhé světové války. Po jejím skončení začali poutníci hejnickou Pannu Marii nazývat „strážkyní pohraničí“ a tento název se brzy ujal. Poutě do Hejnic tak získaly nový rys.^[1] Roku 1950 byl klášter zrušen a přeměněn na internační a poté centralizační pro mužské duchovní z celého Česka. Během 50. a 60. let sloužil jako ubytovací pro řeholní sestry, které odtud odcházely pracovat do místní porcelánky a textilky. Z kláštera se v 70. letech 20. století stala ruina a do kostela samotného zatékalo.

V roce 1990 došlo za nového faráře Miloše Rabana k celkové rekonstrukci kláštera a jeho přeměně na „Mezinárodní centrum duchovní obnovy“. Opravenou budovu kláštera pak znovu požehnal 5. ledna 2001 zástupce Svatého stolce apoštolský nuncius arcibiskup Giovanni Coppa.

Popis stavby

Chrám je k jihu obrácená barokní stavba s dvojicí věží v průčelí. Má půdorys kříže s postranními kaplemi, pravé příčné rameno kříže je tvořeno zbytky původního gotického kostela. Je 50 m dlouhý, 37 široký a 35 m je výška jeho kopule.

Soška Panny Marie Hejnické v pozlacené skříňce na hlavním oltáři pochází zhruba z osmdesátých let 14. století. Vzhledem k její na gotiku neobvykle usměvavou tvář je nazývána Mater Formosa – Sličná matka. Soška měří 38 cm na výšku.^[2] Samotný hlavní oltář je dílem sochařů Jana Hájka z Mnichova Hradiště a I. Brenera z Liberce. Pozadím oltáře je iluzivní freska od Josefa Kramolína z Bohosudova z roku 1787.^[6] Jen málokterý z návštěvníků si na první pohled všimne, že tu oltář ve skutečnosti nestojí, ale je jen namalovaný.

Ve východní boční kapli se nachází křídlový skládací oltář z konce 15. století, používaný jako polní na vojenských taženích Albrechtem z Valdštejna a věnovaný kostelu jeho manželkou Isabelou. Tato kaple se nachází na původním místě zjevení a uvnitř oltáře je údajně dodnes zabudovaný pařez po původní lípě.

Nástropní malby vymaloval v letech 1902–1906 vídeňský profesor Andreas Groll, vyučující v té době na umělecké průmyslové škole v Jablonci nad Nisou. V hlavní kupoli jsou tři výjevy – Nanebevzetí Panny Marie, Ježíšovo ukřižování a Andělé nesoucí Svatý kříž.

Hlavní pouť se koná každoročně na Svátek Navštívení Panny Marie 31. května.^[2]

Varhany

U příležitosti obnovy kostela v roce 1589 je zmiňováno rovněž jméno varhanáře Albrechta Rudnera, byť o jeho zdejší práci nejsou žádné bližší údaje.^[7] V historických pramenech je psáno, že roku 1654 jistý varhaník z Frýdlantu doplnil nástroj o chybějící píšťaly a opravil regál. V roce 1664 nástroj za 100 zlatých opravil Georg Weindt. Ke konci 17. století (1691) převzal kostel řád františkánů, kteří zbudovali klášter a v jeho presbytáři nechali na přelomu let 1695 a 1696 postavit Ignáce Tauchmana nové chorální varhany za cenu 106 zlatých.^[8]

Roku 1722 byl kostel s výjimkou presbytáře zbořen. Z původního presbytáře se v nově postaveném barokním kostele stalo levé rameno příčné lodi. V novém kostele stále sloužily původní varhany, jež v roce 1750 doplnil o novou klaviaturu jistý „evangelický varhanář“ (zřejmě jím byl Johann Christian Maywald).^[8] Roku 1778 přenesl varhanář Ambrož Augustin Tauchman nástroj na nově zbudovaný chór a v nákladu 450 zlatých jej přestavěl na dvoumanuálové varhany. O dvacet let později (1798) zbudoval Johann Valentin Engler úplně nový dvoukřídlý nástroj, jehož pozitiv umístil do průčelí kruchty. Skříně pro nové varhany vytvořili Franz Heier z Frýdlantu a Michael Kandler z Chrastavy, štafírování provedli Johann a Josef Kandlerovi z Chrastavi.^[8]

Dispozice varhan:^[8]

Manuál:
1.	Bourdon	16'
2.	Principal	8'
3.	Hohlflöte	8'
4.	Gegackt	8'
5.	Gamba	8'
6.	Quintadena	8'
7.	Octava	4'
8.	Quinta	3'
9.	Superoctav	2'
10.	Cornet–Mixtur	2–4×

Pozitiv:
11.	Gedackt	8'
12.	Principal	4'
13.	Rohrflöte	4'
14.	Rauschquint	2×
15.	Mixtur 3×	1'

Pedál:
16.	Subbaß	16'
17.	Octavbaß	8'
18.	Superoctavbaß	4'

Varhany si postupem času vyžádaly opravy, které prováděli Ignáz Prediger (1829), jenž navíc přidal jeden rejstřík, dále Franz Reiß (1840 za 86 zlatých), Karl Fröhlich (1860 za 96 zlatých) a roku 1906 Josef Kobrle. Následně celý nástroj přestavěla firma Rieger z Krnova, jejíž nový pneumatický nástroj dostal opusové číslo 2379. Z původních varhan použila pouze průčelí obou skříní a skříň pozitivu osazenou v zábradlí kruchty.^[8]

Dispozice varhan:^[8]^[9]

I. manuál:^{[p 1]}
1.	Bourdon	16'
2.	Principal	8'
3.	Fugara	8'
4.	Salicional	8'
5.	Hohlflöte	8'
6.	Octave	4'
7.	Nachthorn	4'
8.	Querflöte	4'
9.	Waldflöte	4'
10.	Quintflöte	2 2/3'
11.	Sifflöte	1'
12.	Cornett 3–5×	8'
13.	Trompete harmonique	8'

II. manuál:
14.	Dulcian	16'
15.	Hornprincipal	8'
16.	Gamba	8'
17.	Aeolina	8'
18.	Vox coelestis	8'
19.	Pileata	8'
20.	Harmonieflöte	8'
21.	Principal	4'
22.	Gemshorn	4'
23.	Rohrflöte	4'
24.	Holzflöte	4'
25.	Octavin	2'
26.	Terzflöte	1 3/5'
27.	Schwiegel	1'
28.	Plein jeu 6×	4'
29.	Oboe	8'
30.	Clairon	4'

Pedál:^{[p 2]}
31.	Dulcian	16'
32.	Violon	16'
33.	Subbaß	16'
34.	Apertabaß	16'
35.	Quintbaß	10 2/3'
36.	Octavbaß	8'
37.	Cello	8'
38.	Flöte	4'
39.	Bachflöte	2'
40.	Posaun	16'

Pomocné rejstříky:
41.	8 spojek
42.	dvě volné kombinace
43.	crescendo

Odkazy

Poznámky

↑ Rozsah velké „C“ až tříčárkované „g“.^[8]
↑ Rozsah velké „C“ až jednočárkované „f“.^[9]

Reference

↑ ^a ^b ^c MACEK Jaroslav, 950 let litoměřické kapituly, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, ISBN 978-80-7195-121-6, str. 236
↑ ^a ^b ^c ^d DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 777 kostelů, klášterů a kaplí České republiky. Praha: Soukup & David, 2002. 308 s. ISBN 80-7011-708-7. Kapitola Hejnice (okres Liberec, 8a, 2f), s. 61–62.
↑ ^a ^b ENDLER, Franz Johann. Das soziale Wirken der katholischen Kirche in der Diözese Leitmeritz (Königreich Böhmen). Vídeň: Mayer & Komp., 1903. S. 417. (němčina)
↑ ^a ^b HOPPE, Alfred. Des Österreichers Wallfahrtsorte. Vídeň: St. Norbertus-Verlag, 1913. S. 917. (němčina)
↑ E. Poche, Umělecké památky Čech I, str. 370n.
↑ E. Poche, Umělecké památky Čech I, str. 371.
↑ TOMŠÍ, Lubomír; TOMÍČEK, Jan. Varhany Liberecka. Chrastava: Společnost přátel historie města Chrastavy, 1995. 37 s. Kapitola Hejnice – kostel Navštívení Panny Marie, s. 8. [Dále jen Tomší, Tomíček].
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g Tomší, Tomíček, s. 38.
↑ ^a ^b Tomší, Tomíček, s. 39.

Literatura

NEVRLÝ, Miloslav: Kniha o Jizerských horách. Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem, 1981
OUHRABKA, Martin. Soupis nemovitých kulturních památek v libereckém kraji (A-Le). Liberec: Národní památkový ústav, 2010. 272 s. Dostupné online. ISBN 978-80-903934-2-4. S. 132–135.
POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech I. Praha: Academia 1977, str. 370n.
Toulavá kamera 1, str. 80, ISBN 80-7316-228-8

Související články

Církevní řády a řehole na území litoměřické diecéze

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Bazilika Navštívení Panny Marie na Wikimedia Commons
Pořad bohoslužeb v kostele Navštívení Panny Marie, Hejnice (katalog biskupství litoměřického)
Mezinárodní centrum duchovní obnovy

[10] Rozsah velké „C“ až tříčárkované „g“.^[8]

[11] Rozsah velké „C“ až jednočárkované „f“.^[9]

[Macek-1] MACEK Jaroslav, 950 let litoměřické kapituly, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, ISBN 978-80-7195-121-6, str. 236

[Soukup&David-2] DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 777 kostelů, klášterů a kaplí České republiky. Praha: Soukup & David, 2002. 308 s. ISBN 80-7011-708-7. Kapitola Hejnice (okres Liberec, 8a, 2f), s. 61–62.

[Endler-3] ENDLER, Franz Johann. Das soziale Wirken der katholischen Kirche in der Diözese Leitmeritz (Königreich Böhmen). Vídeň: Mayer & Komp., 1903. S. 417. (němčina)

[Hoppe-4] HOPPE, Alfred. Des Österreichers Wallfahrtsorte. Vídeň: St. Norbertus-Verlag, 1913. S. 917. (němčina)

[5] E. Poche, Umělecké památky Čech I, str. 370n.

[6] E. Poche, Umělecké památky Čech I, str. 371.

[varhany-7] TOMŠÍ, Lubomír; TOMÍČEK, Jan. Varhany Liberecka. Chrastava: Společnost přátel historie města Chrastavy, 1995. 37 s. Kapitola Hejnice – kostel Navštívení Panny Marie, s. 8. [Dále jen Tomší, Tomíček].

[varhany-38-8] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g Tomší, Tomíček, s. 38.

[varhany-39-9] Tomší, Tomíček, s. 39.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[p 1]

[p 2]

Navigation

Navigace

Tématické portály