Kostel Nejsvětějšího Jména Ježíš (Plzeň)
Kostelík U Ježíška | |
---|---|
Místo | |
Stát | Česko |
Plzeňský kraj | |
Obec | Plzeň |
Souřadnice | 49°44′27,96″ s. š., 13°23′7,08″ v. d. |
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de | |
Základní informace | |
Status | kostelík |
Současný majitel | Plzeň |
Datum posvěcení | leden 1747 2. 1. 1808 5. 1. 1936 |
Světitel | Tomáš Kordík (1808) |
Architektonický popis | |
Architekt | Matěj Ondřej Kondel Antonín Barth |
Stavební sloh | baroko |
Typ stavby | jednolodní |
Výstavba | konec 17. století |
Specifikace | |
Stavební materiál | zděný |
Další informace | |
Adresa | U Ježíška 2432/3, Plzeň-Východní Předměstí |
Ulice | U Ježíška |
Oficiální web | http://kostelujeziska.cz/ |
Kód památky | 45030/4-4467 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kostel Nejsvětějšího Jména Ježíš je barokní kostel v Plzni. Jedná o jeden ze čtyř kostelů v České republice s tímto patrociniem, ale jediný se vžitým názvem U Ježíška. Jeho vlastníkem nebyla nikdy církev, ale vždy náležel do soukromých rukou. Tato stavba je chráněnou nemovitou kulturní památkou.[1]
Historie kostela
Historie kostelíka Nejsvětějšího Jména Ježíš sahá zřejmě až do středověku. Prvně je stavba zřejmě nakreslena na vedutě Jana Willenberga z roku 1602 jako čtverhranná stavbička s cimbuřím a jehlanovou střechou. Tehdy byla kaple ještě neznámého zasvěcení. Jisté je, jak bylo zjištěno při rekonstrukčních pracích v roce 2001, že kostelík narůstal postupně, od nejstarší čtverhranné svatyně, přes prodloužení v letech 1745–1746 až po přístavbu nové lodi na začátku 19. století. Nejstarší část dnes tvoří vstupní vestibul kostela. Není však znám žádný spolehlivý pramen objasňující informaci kdo a kdy nechal kapli postavit.[zdroj?]
První zmiňovanou přestavbu kaple u své usedlosti nechal v letech 1745–1746 provést lékař a plzeňský primátor Petr Pavel Helffer. Budovaná kaple byla zasvěcena Pražskému Jezulátku. Důvod stavby byl především v úmyslu zřídit rodinnou hrobku. Architektem a stavitelem kaple resp. přestavby kaple, byl Matěj Ondřej Kondel, který byl tou dobou realizátorem některých staveb dle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Přestavba spočívala v přístavbě obdélného prostoru na jižní straně původní kapličky, se kterou byl spojen přestavbou původní okenní niky. Tak vznikl vítězný oblouk s archivoltou užší než svislá část, na kterou nasedá přes konzolovité voluty. Tím se prostor původní kaple stává lodí a nová přístavba presbyteriem. Pro novou přístavbu jsou typické vně elipsovitě vypouklé boční obvodové stěny. Nad nově vytvořeným presbytářem vznikla i vížka, která pravděpodobně po opravě a přestěhování nad nově vybudovanou část existuje dodnes. Ke svěcení kaple došlo pravděpodobně první lednovou neděli roku 1747.[p. 1]
Dne 1. srpna 1770 získali zdejší statek včetně okolních pozemků a rovněž tak i kapli manželé Matěj a Anna Deblerovi. Avšak již roku 1776 získal kapli, letohrádek a vše k tomu náležející Jakub Vilém Seitz, plzeňský zvonař, jehož žena Anna byla vdova po plzeňském zvonaři Pernerovi. Již v následujícím roce byl pro kapli v Seitzově dílně ulit nový zvon. V roce 1781 byla kapli udělena papežem Piem VI. na sedm let odpustková bula. Po smrti Jakuba Viléma Seitze v roce 1793 získali jmění rovným dílem jeho žena Anna a její syn z prvního manželství Petr Pavel Perner, který v závěji již následujícího roku získal po matce i druhou polovinu. Tak se roku 1794 stala vlastníkem kaple rodina Pernerů, která rovněž hodlala v kapli zřídit rodinnou hrobku. Pernerovi se však dosavadní hrobka pod kostelem zdála malá a proto se rozhodl pro rozšíření kaple a s tím i rozšíření hrobky pod ní. Tímto úkolem pověřil plzeňského stavitele Antonína Bartha, který práce v letech 1806 až 1807 realizoval. Stavba byla orientována východním směrem, čímž se napravila dosavadní chybná orientace oltáře na jižní straně. Dosavadní kaple se stala prakticky předsíní nově zbudovaného kostelíku. K vysvěcení plzeňským arciděkanem P. Tomášem Kordíkem došlo 2. ledna 1808.[2]
Roku 1870 byl Robert Perner nucen z finančních důvodů zahradu i s kostelíkem prodat manželům Matěji a Josefě Divíškovým. I oni užívali kryptu pod kostelem jako rodinnou hrobku, o čemž svědčí pamětní deska. Roku 1877 nechali provést úpravu vstupu do krypty, který již nebyl zvenčí jako dosud, ale poklopem uvnitř kostela. Rovněž díky sbírce došlo roku 1893 k opravě fasády i interiéru. Díky daru Viléma Rösche bylo v rámci oprav osazeno i barevné vitrážové okno ve starší části. Upraveno bylo i okolí. Prostor nově vybudovaného hospodářského dvora jižně od kostelíku byl zvýšen o cca 1 metr. Na východní straně byla prohloubena vodoteč odvádějící vodu ze svahu. Vedla však příliš blízko kostelíku bez jakékoliv izolace, což způsobilo masivní vlhnutí zdí.[zdroj?]
I přes tyto snahy docházelo k postupnému úpadku stavby. V roce 1933 došlo k vyloupení kostela, kdy nenávratně zmizela část mobiliáře kostela vč. liturgického náčiní, plastik, oltářních obrazů apod. Na základě této události vznikla z iniciativy studentů Masarykova státního československého reálného gymnasia Jednota pro záchranu kostelíka U Ježíška. Koncem roku 1933 byla s majiteli podepsána na 30 let nájemní smlouva na kostelík. Zaměření a zakreslení stavby bylo provedeno na žádost Jednoty plzeňským, tehdy již penzionovaným stavitelem a architektem Hanušem Zápalem. V první fázi došlo k opravám střešní krytiny a krovů a především k sanaci zdiva. Během roku 1935 byly zhotoveny nové omítky, jak vnější tak vnitřní, včetně zrestaurování fresky plzeňského malíře Františka Julia Luxe. Opravena byla rovněž podlaha, obnoveny oltáře a varhany pocházející zřejmě ze 17. století a úprav doznal i okolní terén, kde vznikl např. i nový mostek přes vodoteč. K novému vysvěcení došlo 5. ledna 1936.[3]
Ve vlastnictví rodiny Divíškových byl kostelík až do roku 1948. V dalším období nebylo využití kostelíka žádné a tak postupně chátral. V přilehlém objektu byla do 70. let 20. století výkupna a sklad léčivých rostlin. Poté areál dál neutěšeně chátral. V roce 1992 byl objekt vrácen původním majitelům, tedy rodině Divíškových. Následně kostelík bez mobiliáře odkoupilo město, ovšem chátrání pokračovalo. Chátrající stavbě začalo věnovat svoji pozornost Sdružení pro obnovu památek v Rokycanech a okolí. Zaměření provedli v rámci výuky studenti plzeňské stavební průmyslové školy, projekt zpracoval předseda sdružení arch. Jan Soukup, který rovněž dohlížel na stavební práce, které započaly první fází v roce 2001. Ta zahrnovala opravu krovů, střech, věžičky a zpevnění kleneb. Následovala úprava vodních poměrů v okolí stavby a oprava fasád, která byla dokončena v roce 2005. Opravena byla i vzácná stropní freska F. J. Luxe. Při restaurování bylo zjištěno, že obě fresky byly pořízeny v časovém odstupu cca 25 let, tedy zde vedle sebe je rané a pozdní dílo téhož malíře. V letech 2005 až 2006 byly restaurovány varhany, které jsou starší než kostelík a byly sem pořízeny zřejmě někdy v průběhu 19. století. Stavební obnovovací práce byly ukončeny v roce 2011, varhany se vrátily na opravený kůr v listopadu 2014. Kostelík ještě čeká na restaurování jeho vybavení.[zdroj?]
V kostele koná své bohoslužby plzeňský sbor Evangelické církve augsburského vyznání v České republice.[4]
Fotogalerie
- Pohled od severu
- Pohled od severozápadu
- Předsíň kostela
- Stropní freska
- Interiér lodě kostela
- Pamětní deska
Odkazy
Poznámky
- ↑ Přesné datum svěcení není spolehlivě známo.
Reference
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2012-12-22]. Identifikátor záznamu 157441 : Kostel U Ježíška. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ MARTINOVSKÝ, Ivan. Dějiny Plzně v datech od prvních stop osídlení až po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 787 s. ISBN 80-7106-723-7. S. 111.
- ↑ LÁBEK, Ladislav. Poslední píseň N. Kubáta. Plzeňsko. 1936, roč. 18, s. 42.
- ↑ Církevní sbor ECAV v Plzni: Plzeňští luteráni od Ježíška [online]. [cit. 2022-12-21]. Dostupné online.
Literatura
- BĚLOHLÁVEK, Miloslav, et al. Dějiny Plzně I: Od počátků do roku 1788. 1. vyd. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1965. 354 s. OCLC 84905498
- DOUŠA, Jaroslav; MARTINOVSKÝ, Ivan, et al. Dějiny Plzně v datech : od prvních stop osídlení až po současnost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 788 s. (Dějiny českých měst). ISBN 80-7106-723-7.
- LÁBEK, Ladislav. Čtení o kostelíku "U Ježíška" v Plzni. Plzeň: Jednota pro záchranu kostelíka, 1936. 51 - [II] s. OCLC 85541542
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Kostel Nejsvětějšího Jména Ježíš na Wikimedia Commons
- KOZÁK, Pavel. Kostel Nejsvětějšího jména Ježíš zvaný Kostel U Ježíška. Plzeň, 2020. 97 s. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická. Vedoucí práce Jan Kilián. Dostupné online.
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de
Location map of the Czech Republic
Autor: Mgr. Milan Zahn, Licence: CC BY-SA 3.0
Kostelík U Ježíška v Plzni
Autor: Mgr. Milan Zahn, Licence: CC BY-SA 3.0
Kostelík U Ježíška v Plzni - interiér lodi
Autor: Mgr. Milan Zahn, Licence: CC BY-SA 3.0
Kostelík U Ježíška v Plzni - interiér, předsíň kostela
Autor: Mgr. Milan Zahn, Licence: CC BY-SA 3.0
Kostelík U Ježíška v Plzni - Pamětní deska rodiny Divíškových
Autor: Mgr. Milan Zahn, Licence: CC BY-SA 3.0
Kostelík U Ježíška v Plzni - detail stropní fresky
Autor: Mgr. Milan Zahn, Licence: CC BY-SA 3.0
Kostelík U Ježíška v Plzni - pohled od severu
Autor: Mgr. Milan Zahn, Licence: CC BY-SA 3.0
Kostelík U Ježíška v Plzni - pohled od severozápadu