Kostel svatého Martina (Minice)
| Kostel svatého Martina v Minicích | |
|---|---|
 Pohled z jihovýchodu | |
| Místo | |
| Stát |  Česko |
| Kraj | Ústecký |
| Okres | Louny |
| Obec | Velemyšleves |
| Lokalita | Minice |
| Souřadnice | 50°23′30,18″ s. š., 13°34′31,24″ v. d. |
| Základní informace | |
| Církev | římskokatolická |
| Provincie | česká |
| Diecéze | litoměřická |
| Vikariát | lounský |
| Farnost | Minice |
| Status | farní kostel |
| Užívání | bližší informace o bohoslužbách |
| Zasvěcení | Martin z Tours |
| Architektonický popis | |
| Stavební sloh | gotický |
| Výstavba | 14. století |
| Specifikace | |
| Umístění oltáře | jihovýchod |
| Stavební materiál | zděný |
| Další informace | |
| Kód památky | 43321/5-1459 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kostel svatého Martina je římskokatolický farní kostel zasvěcený svatému Martinovi z Tours v Minicích v okrese Louny. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.[1] Stojí nad jihozápadním okrajem vesnice na horní hraně údolí řeky Chomutovky.[2]
Historie
Gotický kostel v první polovině čtrnáctého století založili příslušníci rodu Vlčků z Minic.[3] První písemná zmínka o něm pochází z roku 1361. Tehdy minický farář asistoval při prezentaci nového duchovního do kostela v Bitozevsi.[4] Architektonické formy, jako je kružba okna v presbytáři složená z rotujících plaménků, tvar žebrové klenby a vítězného oblouku, sedile s jemnou modelací ostění či zdobný výklenek sanktuáře dochovaný v negativu však vylučují vznik stávajícího kostela už v polovině 14. století. K jeho radikální přestavbě nebo nové výstavbě došlo zřejmě až ke konci 14. století. Stavebníkem takové náročnější stavby tak mohl být Pešík z Minic, který v 80. letech 14. století zastával funkci královského podkomoří.[5]
Ze středověkých farářů jsou známi jménem Ondřej z Bělčic (1362–1378), Blažek, který přišel z Velemína (1378–1388)[6] a Pešík z Hořence (1388–1412).[7] V roce 1398 byla duchovní správa v Minicích rozšířena o vikáře, na jehož obživu věnovali tři patroni kostela včetně Vlčka z Minic celkem čtyři a půl kopy grošů pravidelného ročního platu.[8] V témže roce byl donátorem kostela také Štěpán ze Všechlap, sídlící na tvrzi v Hořenicích.[9] Není vyloučené, že tyto aktivity mohly souviset s přestavbou či výstavbou kostela.
Za třicetileté války fara zanikla a kolem poloviny 17. století byl kostel inkorporován jako filiální do farnosti Vysočany. Fara v Minicích byla obnovena roku 1708.[10]
Vlčkové z Minic byli patrony kostela i po husitských válkách. Je to patrné i na nástěnných malbách malbách v presbytáři, pocházejících zřejmě ze 40. let 15. století. Na jižní straně vítězného oblouku se nachází erb neznámého příslušníka rodu Vlčků z Minic. Na protější straně je umístěn znak jeho manželky Kateřiny ze Sulevic, která zemřela v roce 1443. V roce 2011 proběhla odborná konzervace maleb.[11]
Další úpravy kostela proběhly až ve 2. polovině 17. století, kdy Minice vlastnili Thun-Hohensteinové. V 60. letech byla přistavěna západní předsíň a mezi roky 1694–1697 vznikla sakristie. V letech 1738–1739 se stavěla nová dřevěná zvonice, jejíž umístění není známé. Byl v ní zavěšený zvon z roku 1555, který ulila dílna zvonaře Thomase z Württemberska.[12] Tato zřejmě samostatně stojící zvonice byla nahrazena stávající zvonicí nad sakristií: v této pozici je poprvé uváděna v roce 1827.[13] Před rokem 1989 bylo plánováno zboření kostela, protože v místech vesnice měla vzniknout důlní výsypka.
Stavební podoba
Obdélný jednolodní kostel je na jihovýchodní straně zakončen obdélným a v závěru trojbokým presbytářem podepřeným opěráky. K jeho severní straně je připojena valeně zaklenutá sakristie, jejíž patro tvoří dřevěná zvonice se sanktusníkem. Vstup se nachází na západní straně v malé předsíni. Presbytář je zaklenutý křížovou klenbou a od plochostropé lodi ho odděluje vítězný oblouk, nad kterým je umístěna kalvárie.[14] Svorníky klenby v presbytáři jsou zdobené štítem s vyobrazením kola s deseti loukotěmi, erbem rodu Vlčků z Minic.[3]
Zařízení
Kromě gotické oltářní mensy, kazatelny a dřevěné kruchty v kostele žádné zařízení nezůstalo. Na kruchtě se nachází torzo varhan, pocházejících z roku 1749. V průběhu 19. století byly několikrát opraveny. Po roce 1948 a roku 2000 byl kostel vykraden a varhany zdevastovány.[15] V kostele jsou umístěny tři náhrobníky. Pod nejstarším z roku 1560 je pohřbený Mikuláš z Velemyšlevsi. Druhý s německým textem patří Arnoštu Bernardovi ze Schönau († 1585) a jeho manželce Ludmile Údrčské z Údrče. Poslední z roku 1596 přináleží Adamovi z Velemyšlevsi a jeho manželce Anně rozené Wolframové.[16] Do vnější zdi je vestavěn náhrobník s reliéfem Ukřižovaného z roku 1802.[14]
Okolí kostela
Nedaleko od kostela stojí u silnice k Truzenicím památkově chráněný barokní kříž se sochou Panny Marie z roku 1742.[14][17]
Odkazy
Reference
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2019-07-28]. Identifikátor záznamu 155606 : Kostel sv. Martina. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ Seznam.cz. Turistická mapa [online]. Mapy.cz [cit. 2016-05-10]. Dostupné online.
- ↑ a b MADĚRA, Ferdinand. Údolím Chomutovky. Památky, příroda, život. Červenec 2004, roč. 36, čís. 2, s. 3–5. ISSN 0231-5076.
- ↑ TINGL, František Antonín. Liber primus confirmationum ad beneficia ecclestica Pragensem per archidioecesim nunc proma vice typis editus 1354–1362. Praha: [s.n.], 1867. 212 s. Dostupné online. S. 146.
- ↑ SKOPEC, Jaroslav (ed.). Středověké venkovské kostely okresu Louny. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, 2022. 627 s. ISBN 978-80-85036-83-1. S. 360. (Dále jen Skopec 2022).
- ↑ TUTTE, Karl (ed). Der politische Betzirk Saaz. Eine Heimatkunde.. Žatec: Verlag des Bezirks-Lehrer-Vereines in Saaz, 1904. 918 s. S. 582–583.
- ↑ EMLER, Josef (ed). Libri confirmationum ad beneficia ecclestica Pragensem per archidioecesim IV, V. Praha: Historický spolek, 1879. 261 s. Dostupné online. S. 204.
- ↑ TADRA, Ferdinand. Soudní akta konsistoře pražské III. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1896. 437 s. Dostupné online. S. 331–332.
- ↑ SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. XIV Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1936. 451 s. Dostupné online. S. 273.
- ↑ Archivní vademecum – sbírka matrik [online]. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích [cit. 2023-03-18]. Dostupné online.
- ↑ Restaurátorské práce na vzácných nástěnných malbách v presbytáři kostela sv. Martina v Minicích [online]. Děkanství Postoloprty a farnost Lenešice, 2011-11-25 [cit. 2016-05-10]. Dostupné online.
- ↑ TURSCH, Eduard. Kunstführer des Heimatbundes Sudetenland. Kreis Saaz. Liberec: Deutscher Heimatbund, 1942. 39 s. S. 24.
- ↑ Skopec 2022, s. 362–363.
- ↑ a b c Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Minice, s. 393.
- ↑ HORÁK, Tomáš. Varhany a varhanáři Lounska, Žatecka a Podbořanska. Louny: Státní okresní archiv Louny, 2003. 151 s. ISBN 80-86067-77-7. S. 80–81.
- ↑ ROEDL, Bohumír; ZAHRADNÍČEK, Josef. Velemyšleves, Minice, Truzenice, Zálezly. Velemyšleves: Obecní úřad Velemyšleves, 2007. 62 s. ISBN 978-80-87019-03-0. S. 30.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2016-05-10]. Identifikátor záznamu 154485 : Kříž. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [2].
Externí odkazy
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“