Kounice (zámek)
| Zámek Kounice | |
|---|---|
 Zchátralý zámek Kounice | |
| Základní informace | |
| Sloh | renesanční architektura a barokní architektura |
| Současný majitel | Castle Kounice s.r.o. |
| Poloha | |
| Adresa | Kounice,  Česko |
| Souřadnice | 50°6′31,84″ s. š., 14°51′21,13″ v. d. |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 12839/2-1838 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kounický zámek je renesanční zámek v centrální části ve středočeské obce Kounice v okrese Nymburk. Nachází se na místě někdejší tvrze, která je poprvé zmiňována již v roce 1554. Tvrz nechal na reprezentativní trojkřídlý zámek přestavět Jan Rudolf Trčka z Lípy v letech 1612–1634.
Zámek je chráněn jako kulturní památka ČR.[1] Stavba v dezolátním stavu je v soukromém vlastnictví.
Historie
Zdejší tvrz je poprvé zmiňována v 16. století, kdy panství vlastnil Jiřík Wachtl z Pantenova. Ten také zahájil výstavbu či přestavbu renesanční tvrze v letech 1567–1593. Práce byly však zřejmě dokončeny až za jeho syna a dědice Jáchyma.[2]
Počátkem 17. století nechal tvrz přestavět na zámek Jan Rudolf Trčka z Lípy. V roce 1634 byl zámek s celým panstvím zkonfiskován. Ve 2. polovině 17. století zde probíhaly stavební práce za hraběte Arnošta Ferdinanda de Suys, po jeho smrti stavbu dále financovala jeho manželka Klára Františka, rozená hraběnka z Thunu, která zde bydlela s nezletilým synem. K zámku bylo přistavěno čtvrté křídlo, práce však byly dokončeny až za nových majitelů – hrabat z Morzinu.
Za Václava hraběte z Morzinu byla stavba kolem roku 1719 dokončena a barokně upravena. Tehdy pro hraběte pracoval stavitel Jan Blažej Santini-Aichel a je možné, že se na úpravách zámku také podílel.[2]
Dalším významným umělcem, který zde zanechal svou stopu, byl sochař Ferdinand Maxmilián Brokoff. Jeho dílem jsou dvě sochy mouřenínů, umístěné na sloupech u vjezdu do zámku. Během stavebních úprav v 18. století zámek získal také barokní hranolovou věž s hodinami a lucernovou střechou.
V letech 1772–1924 patřil zámek rodu Lichtenštejnů. Během pozemkové reformy obdržela velkostatek Kounice obec, půda byla rozparcelována též obcím Břežany, Černíky, Kounice, Limuzy, Přistoupim, Tlustovousy, Vykáň a Vyšehořovice. Část půdy obdržela obec Kounice od dvora Horky (Chrást u Poříčan) a určitý výměr rozptýlené půdy zůstal při zbytkovém statku Kounice, jehož výměra činila 148 ha. Zbytkový statek Kounice obec pronajala A. Klingerovi (židovského původu). V květnu 1939 obecní zastupitelstvo v Kounici rozhodlo, že již pachtovní smlouvu neprodlouží, zámek využije ke svým účelům a půdu o 148 ha rozpachtuje místním drobným zemědělcům.[3]
Psali jsme v našem listě o velkopachtech a velkostatcích nearijců. Ač dosud židovský zákon leží v jednání, myslíme a souhlasíme s »Domovinou«, že to obec Kounice udělala dobře i bez zákona. Aspoň otázka komisařů a správců, českých správců na nearijské objekty v českém prostředí by měla být realisována.—Venkov, 24.05.1939, s. 6
Po druhé světové válce byla v zámku zřízena škola; již roku 1949 zde byly provedeny některé znehodnocující úpravy a roku 1963 byla snesena věž.[2] V roce 1965 byly původní sochy uloženy do sbírek Národní galerie v Praze a na zámku je nahradily kopie. V roce 1970 prošla stavba rekonstrukcí, při níž však byla ochuzena o zbytky cennější architektury.
Na jaře v roce 1990 zámek vyhořel.[4] Vypráví se, že byl požár založen úmyslně s cílem spálit zbylé svazky STB, které měly být uchovány v archivu na půdě. Oficiálním důvodem je ale závada na jednom z komínů.[5] Požárem byly zničeny střechy, těžce poškozeny stropy. Obec poté nechala zámek zastřešit, do průčelí se vrátila věž. Rekonstrukce však kvůli nedostatku financí nebyla dokončena. V únoru 2004 obec uzavřela kupní smlouvu se společností Castle Kounice, vlastněnou dánským občanem Michalem Agerledem. Nový majitel plánoval přeměnu zdevastovaného zámku na komplex luxusních bytů se společenským a sportovním zázemím.[2] K žádným stavebním úpravám však nedošlo a stavba nadále chátrala. Od roku 2018 je zámek na prodej.
Fotogalerie
Celkový pohle
Kopie Brokoffovy sochy mouřenína u vstupní brány
(c) Gampe, CC BY-SA 3.0nádvoří zámku
(c) Gampe, CC BY-SA 3.0
Odkazy
Reference
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-01-11]. Identifikátor záznamu 121282 : Kounice, zámek. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ a b c d Kounice [online]. Hrady.cz. Dostupné online.
- ↑ Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 24.05.1939, s. 6. ISSN 1805-0905.
- ↑ Kounický zámek – Městys Kounice [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online.
- ↑ Požár zámku – Základní škola Kounice [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Zámek Kounice na Wikimedia Commons - Zámek Kounice na stránce projektu Prázdné domy
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Autor: Hana Němečková, Licence: CC BY-SA 4.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem:
Kounice. Schloss Kaunitz Kauřzimer Kreises, nach Pucherna gemahlt von Joann Venuto 1820
.jpg)
(c) Gampe, CC BY-SA 3.0
Zámek Kounice, jihozápadního dvorní průčelí. Stav v roce 2004.
.jpg)
(c) Gampe, CC BY-SA 3.0
Zámek Kounice, severovýchodní průčelí, levá část se zadním portálem. Stav v roce 2004.
Kounice, zámek, před rokem 1926, dobová pohlednice.
