Kozelské knížectví

Kozelské knížectví Księstwo kozielskie Herzogtum Cosel ←  1312–1532  →  → znak
geografie Slezsko v letech 1284-1287
hlavní město:	Kędzierzyn-Koźle
obyvatelstvo
jazyky:	polština, čeština, němčina, latina
náboženství:	římskokatolické, luteránské
státní útvar
státní zřízení:	feudální dědičná monarchie
mateřská země:	Polské království Dolní Slezsko – slezská knížectví České království České království (od 1289)
vznik:	1312 – vznik Kozelského knížectví 1532 – zánik Kozelského knížectví
zánik:	1532 – konec svébytného knížectví 1742 – definitivní zánik včleněním do Pruského království
státní útvary a území
předcházející: Bytomské knížectví následující: České království Pruské království

Kozelské knížectví (polsky Księstwo kozielskie, německy Herzogtum Cosel) bylo součástí Bytomského knížectví. Bytomské knížectví se roku 1281 oddělilo od Opolsko-ratibořského knížectví.^[1]

Historie

V roce 1282 zemřel Vladislav I. Opolský a jeho synové si rozdělili Opolsko-ratibořské knížectví. Do roku 1284 vládl Kazimír Bytomský spolu s bratrem Boleslavem I. Opolským, následně vládl samostatně Bytomsko-kozelskému knížectví. V roce 1289 vzdal Kazimír mezi prvními lenní hold českému králi Václavovi II. Již za života Kazimíra v roce 1303 dochází k dělení knížectví na tři menší Bytomské, Kozelské a Tošecké. V roce 1312 zemřel Kazimír a jeho syn Vladislav Kozelský se ujal samostatné vlády v knížectví kozelském.^[2] V roce 1334 zastavil Vladislav Kozelské knížectví za 4000 hřiven stříbra knížeti ratibořskému Leškovi Ratibořskému. Po smrti knížete Leška bez potomků se Kozelsko zpět vrátilo do vlastnictví Bytomska. V roce 1337 Vladislav vydělil Kozelsko nejstaršímu synovi Kazimírovi Kozelskému, který zemřel již v roce 1342. Druhý syn Vladislava Boleslav Kozelsko-Bytomský se ujal vlády nad oběma knížectvími po smrti otce v roce 1352.^[1][2] V roce 1354/1355 zemřel Boleslav Kozelsko-Bytomský při výpravě českého a římského krále Karla IV. do Itálie, kde se pozdější císař ucházel o císařskou korunu. Boleslav byl poslední člen linie bytomsko-kozelských Piastovců.^[1][2] Za života Vladislava Kozelského byla sepsána dědičná smlouva, která určovala nárok jeho dcer po vymření mužských potomků. Nároky na Bytomské a Kozelské knížectví vznášeli těšínská linie rodu Piastovců v čele s Kazimírem I. Těšínským a olešnická linie v čele s Konrádem I. Olešnickým. Na základě arbitráže vedenou samotným českým králem Karlem IV. a domluvou mezi jednotlivými knížaty získal Kozelské knížectví Konrád I. Olešnický, jeho manželka byla dcera Vladislava Eufemie Bytomská a těšínský kníže Kazimír I.Těšínský získal Bytomské knížectví.^[2] V roce 1489 dobyl Kozelské knížectví uherský král Matyáš Korvín, po jeho smrti bylo knížectví navráceno majiteli Konrádovi X. V roce 1492 vymřela olešnická větev rodu Piastovců a knížectví se opět stalo lénem českého krále. Vladislav II. Jagellonský prodal léno Janovi II. Opolskému, ten jej v roce 1509 spojil s Opolským knížectvím. V roce 1532 zemřel Jan II. Opolský a Kozelsko se opět stalo majetkem českého státu.

Kozelská knížata

• kolem 1286–1312 Kazimír Bytomský
• před 1312 –1334 Vladislav Kozelský
• 1334–1336 Lešek Ratibořský
• 1336–1342 / 47 Kazimír Kozelský ( Kazimír III.)
• 1442 / 1447–1354 / 55 Boleslav Kozelsko-Bytomský
• 1354 / 1455–1357 spor o dědictví
• 1357–1366 Konrád I. Olešnický
• 1366–1403 Konrád II. Olešnický
• 1403–1412 Konrád III. Olešnický
• 1412–1439 Konrád V.
• 1439–1450 Konrad VII.
• 1450–1452 Konrád IX. a Konrád X.
• 1452–1471 Konrád IX.
• 1471–1489 Konrád X.
• 1489–1490 Matyáš Korvín
• 1490–1492 Konrád X.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Herzogtum Cosel na německé Wikipedii.

Literatura

• Historická komise pro Slezsko (ed. ): History of Silesia, svazek 1, Sigmaringen, 1988, ISBN 3-7995-6341-5, str. 124, 145, 158, 169, 183f., A 199.
• Hugo Weczerka (ed. ): Příručka historických míst . Svazek: Slezsko (= kapesní vydání Kröners) . Svazek 316). Kröner, Stuttgart 1977, ISBN 3-520-31601-3, s. 72–74 a rodinné záznamy na s. 594–597.
• Rudolf Žáček: Dějiny Slezska v datech . Praha 2004, ISBN 80-7277-172-8, s. 406, 407, 414, 414, 422–423, 434 a 439.

Externí odkazy

• Genealogie