Království Jugoslávie

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (do 1929)
Království Jugoslávie (od 1929)

Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca
Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца
Kraljevina Jugoslavija
Краљевина Југославија
19181941 (1945)
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Himna Kraljevine Jugoslavije
Химна Краљевине Југославије
(Národní hymna Království Jugoslávie)
Motto: Jedan narod, jedan kralj, jedna država
geografie
Mapa
Království Jugoslávie v roce 1930
rozloha:
247 542 km² (1918)
nejdelší řeka:
obyvatelstvo
počet obyvatel:
12 545 000[1] (1921)
státní útvar
vznik:
1. prosinec 1918 – spojení Srbska a Státu SHS
zánik:
17. duben 1945 – úředně, de facto 1941
státní útvary a území
předcházející:
Srbské královstvíSrbské království
Stát Slovinců, Chorvatů a SrbůStát Slovinců, Chorvatů a Srbů
Maďarské královstvíMaďarské království
FiumeFiume
Bulharské carstvíBulharské carství
následující:
německá okupace Srbskaněmecká okupace Srbska
Nezávislý stát Černá HoraNezávislý stát Černá Hora
Nezávislý stát ChorvatskoNezávislý stát Chorvatsko
Italské královstvíItalské království
Bulharské carstvíBulharské carství
Maďarské královstvíMaďarské království
Albánské královstvíAlbánské království
nacistické Německonacistické Německo
jugoslávská exilová vládajugoslávská exilová vláda
Demokratická federativní JugoslávieDemokratická federativní Jugoslávie

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců neboli Království SHS (tehdejší srbochorvatštinou Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca (cyrilicí) Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца, slovinsky Kraljevina Srbov, Hrvatov in Slovencev), byl stát na Balkáně, v jihovýchodní Evropě, který existoval mezi lety 19181941/5. Od 3. října 1929 byl název státu Království Jugoslávie (Краљевина Југославија, Kraljevina Jugoslavija).

Historie

Vznik

Po rozpadu Rakouska-Uherska vznikl v jeho jižní části, v oblasti obývané Jihoslovany, Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (Stát SHS, srbochorvatsky (Država Slovenaca, Hrvata i Srba, slovinsky Država Slovencev, Hrvatov in Srbov), který vyhlásila 29. října 1918 Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Tento stát se rozkládal na územích Kraňska, části Štýrska, Chorvatska, Slavonie, Dalmácie a Bosny a Hercegoviny. Části VojvodinyBačka, BanátBaranja – se však 24. listopadu 1918 připojily k Srbsku. 26. listopadu 1918 se poté na základě usnesení Podgorické skupštiny sloučila se Srbskem (k němuž již dříve patřila i oblast Kosova a Severní Makedonie), i předtím samostatná Černá Hora. 1. prosince 1918 pak došlo ke sjednocení Státu SHS se Srbským královstvím a vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců jako společného státu všech Jihoslovanů; hlavním městem nového státu se stal Bělehrad.

Tomuto vývoji předcházelo podepsání několika dohod mezi představiteli rakousko-uherských Jihoslovanů (v emigraci sdružených kolem Jihoslovanského výboru a v Chorvatsku kolem Národní rady) a Srbského království, z nichž nejdůležitější byla Korfská deklarace z 20. července 1917 a Ženevská dohoda z 6.– 9. listopadu 1918. Ještě v květnu 1917 jihoslovanští poslanci vídeňské Říšské rady navrhovali v Májové deklaraci vytvoření společného státu Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie.

Sjednocení jihoslovanských národů do jednoho státu se na první pohled může zdát jako logické vyústění jejich dlouhodobých snah o kulturní a politickou nezávislost, ale z druhé strany k němu došlo jen spíše díky souhře událostí na mezinárodní a jihoslovanské politické scéně: rozpoutání první světové války, vstupu USA do války, rozpadu Rakousko-Uherska a konečnému vítězství Srbska a zejména snaze Itálie o anexi Slovinska a chorvatského přímoří. Společný stát byl tedy „sňatkem z rozumu“, který byl volbou menšího zla před větším. Jednotlivé národy a národnosti se nacházely na zcela odlišných stupních vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak hospodářské a společenské. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, byl hospodářsky vyspělejší, jih byl vzhledem ke svému dlouhodobému vývoji zaostalý.[2] Dalším problémem společného státu byla existence tří kulturně-civilizačních okruhů – západního, východního a orientálního, potažmo tří náboženství – katolickéhopravoslavného křesťanství a sunnitského islámu.

Ve Vidovdanské ústavě byl potvrzen centralistický charakter státu. Původní jednotky, které existovaly během Rakousko-Uherska apod. byly zrušeny a považovány za nebezpečný zdroj možného separatismu, pokud by byly obnoveny. Každá z oblastí byla organizována tak, aby měla nejméně 800 000 obyvatel a aby mohla být ekonomicky funkční; i přesto však nedošlo k tomu, co bylo zavedeno v roce 1929, tedy k spojení zcela nesourodých území do velkých celků. Všech 33 oblastí víceméně respektovalo historické hranice (jednu oblast tvořila například Černá Hora, šest Bosna a Hercegovina, či tři nejjižnější pak území budoucí svazové republiky Makedonie.[3] Proti takovému uspořádání však byla řada např. chorvatských politiků.

20. a 30. léta

Král Petr I.
Království SHS roku 1919

Prvním panovníkem Království SHS se stal srbský král Petr I. Karadjordjević[4] (18441921), který vládl až do své smrti v roce 1921. Na sklonku jeho vlády roku 1920 došlo k podpisu obranné smlouvy s Československem, která byla o rok později rozšířena o Rumunsko a dostala název Malá dohoda.[5] Jejím cílem bylo zamezit revizionistickým snahám Maďarska, Bulharska a Itálie po první světové válce. Nástupcem Petra I. se stal nejstarší syn Alexandr, po korunovaci nazývaný jako Alexandr I. Karađorđević (18831934).

Značné regionální odlišnosti jednotlivých oblastí v království vyvolávaly nestabilní situaci, která vyústila na počátku 20. let v rozsáhlé zmatky ve státní správě a politice (časté střídání vlád) a několik protestních akcí v Lublani, Záhřebu, Podgorici i Bělehradě. Panovaly obavy z komunistického převratu, či intervence ze zahraničí. Neutěšená situace vyvrcholila v létě 1928, kdy došlo v parlamentu k zastřelení dvou chorvatských poslanců. Následně v lednu 1929 se za pomoci vojenských kruhů král Alexandr I. chopil moci a nastolil diktaturu. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie. V roce 1929 se název země změnil na Království Jugoslávie a změny postihly i správní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých oblastí. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jedné slovinské.

V zahraniční politice 30. let se sice Jugoslávie orientovala především (stejně jako například Československo) na FranciiMalou Dohodu (ČSR také Jugoslávii prodávala vojenskou techniku a odebírala odtamtud suroviny), postupem času, hlavně se sílením Německa bylo jasné, že bude nezbytná změna kurzu, chce-li společný jihoslovanský stát, obklopený samými nepřáteli (Itálie, Maďarsko, Bulharsko, Albánie), přežít. Během vlády Milana Stojadinoviće se navíc rozvinul s Německem i zahraniční obchod, což bylo zapříčiněno také i izolací Itálie kvůli válce v Habeši. V rámci Malé Dohody začal Bělehrad zastávat stále rezervovanější postoj, na rozdíl od Rumunska a Československa, které zhoršování vztahů mezi Berlínem a Paříží děsilo a kteří se obávali další německé expanze. Jugoslávská strana odmítala návrhy na posílení paktu.

Třicátá léta 20. století byla svědkem růstu nacionalistických ambicí jednotlivých národů Jugoslávie, které vyústily v úspěšný atentát na Alexandra I. v Marseille, spáchaný probulharským Makedoncem Veličkem Kerinem. Novým králem se stal nezletilý Petr II. Karađorđević (1923–1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karađorđevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila.

Druhá světová válka a zánik království

Související informace naleznete také v článcích Dubnová válka (Jugoslávie), Užická republika, Vláda národní spásy a Nezávislý stát Chorvatsko.

Ihned po napadení Polska Německem v září 1939 se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které vyústily v podepsání dohody Maček–Cvetković. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, která zahrnovala i značnou část Bosny a Hercegoviny. Ohrožení ze strany mocností Osy vedlo tehdejšího regenta prince Pavla k podpisu paktu o spolupráci s Osou 25. března 1941. Jeho rozhodnutí však vedlo k masovým demonstracím, převratu a uchopení moci tehdy sedmnáctiletým králem Petrem II. Krátce na to (6. dubna) vtrhla vojska Osy do Jugoslávie a obsadila ji. Během několika dní se podařilo okupačním silám obsadit všechna hlavní města v zemi. Nákladně budované vojsko království se ukázalo jako zcela neschopná síla.

Dne 17. dubna 1941 se Jugoslávie rozpadla na několik celků. Chorvatští ustašovci v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko (NDH; Nezavisna država Hrvatska). Slovinsko bylo rozděleno na tři části, o největší dvě se podělilo Německo, Itálie, Maďarsku připadla malá oblast Prekmurje na severovýchodě Slovinska.

Srbsko bylo obsazeno několika státy: Vojvodina (severní část Srbska) byla rozdělena mezi Maďarsko (severozápadní část – Bačka), Nezávislý stát Chorvatsko (jihozápadní část – Srem) a Německo (východní část Vojvodiny – Banát). Území dnešního Kosova, spolu se západní částí dnešní Severní Makedonie a částí Černé Hory bylo připojeno k Velké Albánii – loutkovému státu pod kontrolou Itálie, zbytek Makedonie a část východního Srbska zabralo Bulharsko. Ve zbytku Srbska byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená generálem Milanem Nedićem. V Černé Hoře byl k moci dosazen proitalský kníže, italské snahy na návrat dynastie Petrovićů-Njegošů, která zde vládla před rokem 1918, ztroskotaly.

Okupační síly se pokoušely zajistit si válečnou výrobu v obsazených zemích. Budovaly proto nové továrny a upravovaly staré. Většina obyvatel však tehdy ještě pracovala v zemědělství, byl jim ale zabavován dobytek. Hospodářství, které bylo slabé již před válkou, dostalo další zásah. Infrastrukturu začaly velmi brzy napadat protiokupační ozbrojené síly.[6]

Petr II. uprchl do Londýna, odpor na jugoslávském území však dále vedl komunistický vůdce Josip Broz Tito, který 29. listopadu 1943 na 2. zasedání AVNOJ vyhlásil Demokratickou federativní Jugoslávii. Vedle toho proti Němcům také bojovaly skupiny četniků, ozbrojených srbských vzbouřenců. Ti měli zpočátku velké sympatie západních zemí, avšak poté, co Titovi partyzáni slavili úspěch a četnické síly se pokoušely vyjednat s Němci alespoň příměří, podpořila Evropa v čele s Británií hlavně Tita. Západní spojenci se sice snažili o sloučení vedení domácího i zahraničního odboje a obnovení království, exilová vláda se však propadala do stále závažnějších problémů a 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie.

Obyvatelstvo

Etnické skupiny

Etnické složení Království Jugoslávie, 1918[7]
SkupinaPočetProcent
Srbové (včetně Černohorců)4 665 85138,83%
Chorvati2 856 55123,77%
Slovinci1 024 7618,53%
Bosenští muslimové (Bosňáci)727 6506,05%
Makedonci[8] nebo Bulhaři[7]585 5584,87%
Ostatní Slované174 4661,45%
Němci513 4724,27%
Maďaři472 4093,93%
Albánci441 7403,68%
Rumuni, Valaši a Arumuni229 3981,91%
Turci168 4041,40%
Židé64 1590,53%
Italové12 8250,11%
Ostatní80 0790,67%
Celkem12 017 323100,00%
1 Zdroje: BANAC, Ivo. The National Question in Yugoslavia. Origins, History, Politics. 2nd printing. vyd. Ithaca, NY: Cornell University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 9780801494932. S. 58. (anglicky) 
(The table represents a reconstruction of Yugoslavia's ethnic structure immediately after the establishment of the kingdom in 1918.)

Do roku 1929 byli Srbové, Chorvati a Slovinci ústavními národy, než se sloučili do jedné „jugoslávské“ národnosti.

Jazyky

Následující data, seskupená podle prvního jazyka, pocházejí ze sčítání lidu v roce 1921:

Podle jazyka tvořili Jugoslávci (společně Srbové, Chorvati, Slovinci a Muslimové podle národnosti) 82,87% populace země.

Náboženské skupiny

Předsedové vlád

Království SHS

Království Jugoslávie

Exilová vláda v době druhé světové války

Odkazy

Reference

  1. MARSENIĆ, Dragutin. Ekonomika Jugoslavije. Bělehrad: Ekonomika, 1990. 509 s. ISBN 86-7113-046-0. Kapitola Ljudski i materijalni uslovi privrednog razvoja Jugoslavije, s. 55. (srbochorvatština) 
  2. MARSENIĆ, Dragutin. Ekonomika Jugoslavije. Bělehrad: Ekonomika, 1990. 509 s. ISBN 86-7113-046-0. Kapitola Regionalni razvoj i posebno razvoj nedovoljno razvijenih republika i pokrajine Kosovo, s. 310. (srbochorvatština) 
  3. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Obilježja Vidovdanskog ustava, s. 96. (chorvatština) 
  4. Weithmann, Michael W., Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem, Praha, Vyšehrad, 1996, str. 201 a 204
  5. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 139–146. 
  6. Článek na stránkách photius.com (anglicky)
  7. a b Banac, Ivo. The National Question in Yugoslavia: Origins, History, Politics. Cornell University Press, 1988. pp. 49–53, 58. ISBN 9780801494932
  8. Per Banac himself, the Macedonians were "Bulgarians in the common struggle against Serbian and Greek hegemonism, but within the Bulgarian national project, they were increasingly becoming separate regional community." The National Question in Yugoslavia: Origins, History, Politics. Cornell University Press, 1988. p. 327. ISBN 9780801494932
  9. a b Group of Authors (1997). Istorijski atlas (1st ed.). Zavod za udžbenike i nastavna sredstva & Geokarta, Belgrade. p. 91. ISBN 86-17-05594-4.
  10. "Краљевина Југославија дефинитивни резултати пописа становништва од 21 јануара 1921 год.", Сарајево, Државна Штампарија, 1932, page 3

Literatura

  • SOVILJ, Milan. Československo-jugoslávské vztahy v letech 1939-1941. Od zániku Československé republiky do okupace Království Jugoslávie. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016. ISBN 978-80-7308-686-2

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Coat of arms of the Kingdom of Yugoslavia.svg
Coat of Arms of the Kingdom of Yugoslavia based on the Coat of Arms of Serbia
Flag of the State of Slovenes, Croats and Serbs.svg
Flag of the state of Slovenes, Croats and Serbs (October 29th - December 1st 1918)
Flag of Germany (1935–1945).svg
National flag and merchant ensign of Germany from 1935 to 1945.
Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg
Autor: F l a n k e r, Licence: CC BY-SA 2.5
Při zobrazení tohoto souboru lze snadno přidat orámování
Flag of Hungary (1920–1946).svg
Flag of Hungary from 6 November 1915 to 29 November 1918 and from August 1919 until mid/late 1946.
Flag of Yugoslavia (1946-1992).svg
Flag of the Socialist Federal Republic of Yugoslavia (1946-1992).
The design (blazon) is defined in Article 4 of the Constitution for the Republic of Yugoslavia (1946). [1]
Flag of Albania (1939–1943).svg
Flag of the Kingdom of Albania (1939-1943) by a decree of Victor Emanuel III, 28 September 1939. Officially retired since 25 July 1943.
Flag of Hungary (1915-1918, 1919-1946).svg
Flag of Hungary from 6 November 1915 to 29 November 1918 and from August 1919 until mid/late 1946.
Flag of Serbia (1882–1918).svg
Autor: Guilherme Paula, Licence: CC-BY-SA-3.0
State flag of Serbia (1882-1918)
Flag of Croatia (1941–1945).svg
The flag of the Independent State of Croatia
Flag of Montenegro (1905–1918, 1941–1944).svg
Autor: Guilherme Paula, Licence: CC-BY-SA-3.0
Flag of Montenegro (1905-1922 & 1941-1944)
Flag of the German Reich (1935–1945).svg
National flag and merchant ensign of Germany from 1935 to 1945.
Flag of SFR Yugoslavia.svg
Flag of the Socialist Federal Republic of Yugoslavia (1946-1992).
The design (blazon) is defined in Article 4 of the Constitution for the Republic of Yugoslavia (1946). [1]
PetarI-Karadjordjevic.jpg
Autor: unknown, Licence: CC-BY-SA-3.0
Flag of Yugoslavia (1918–1941).svg
Všeslovanská vlajka shválena na všeslovanské konvenci v Praze v roku 1848
Kingdom of Yugoslavia 1930.svg
Autor: Tento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape., Licence: CC BY-SA 3.0
Map of the Kingdom of Yugoslavia circa 1930.