Králenské slavnosti

Králenské slavnosti jsou český lidový svátek spadající do období křesťanských letnic, zelených neboli svatodušních svátků, především na svatodušní pondělí, ale také v neděli o týden dříve nebo po celý květen. V některých oblastech byly až v tomto období stavěny máje a byly prováděny různé pastýřské obyčeje spojené s vyháněním dobytka na pastvu.^[1]

V těchto oslavách přežila celá řada archaických, předkřesťanských zvyků, stejně jako ve východoslovanských a jihoslovanských svátcích rusalných. V národopisné literatuře 19. století je zachována řada názvů těchto oslav či zvyků s nimi spojenými: honění krále, vodění, koupání či stínání krále; jízda po králích, hra na krále a králku, hra na chudého krále. V Čechách králenské slavnosti zanikly na přelomu 19. a 20. století kdy už byly pouhou dětskou zábavou, zároveň se v nich však uchovávala řada starobylých prvků jako například tradiční oděv. Na Moravě je tradice králenských slavností dosud živá, příkladem je slovácká a hanácká jízda králů nebo slovácké obchůzky královniček, přičemž však mnoho archaických prvků již zaniklo.^[1][2] Antropolog James Frazer vykládal zvyky symbolického usmrcení krále jako zabití ducha vegetace, aby bylo umožněno jeho znovuzrození, a přirovnal je k smrti posvátného krále v háji Diany Nemorensis.^[3] Klasik Martin L. West spojuje zvyk volení královny a závodů na koních s indoevropským mýtem o Dceři Slunce, jejíž ruku během námluv získají Božští blíženci díky vítězství v závodu.^[4]

V městském prostředí byly letnice namísto králenských slavností doprovázeny takzvanou střelbou ku ptáku, jejíž vítěz získal hodnost ptačího krále. O stáří a předkřesťanském původu králenských slavností svědčí rozšíření podobných slavností po celé Evropě. Kromě zmiňovaných slovanských rusaljí jsou známy také v Německu (Pfingstl), Skandinávii, ve Francii a v Anglii (May Queen, Jack in the Green, Jack o' Lent).^[5]

Král

Ústřední postavou králenských slavností je král, titulovaný jako májový, svatodušní, listnatý či luční. Tradiční bylo pořádání soutěží, nejčastěji v běhu či jízdě na koni, volba krále, vyvolávání u domů a veselice s tancem a hostinou. Král měl svoji družinu, jejíž někteří členové měli zvláštní úlohu, především tlampač-řečník a pobočníci. Král se svými pomocníky byli oblečeni do oděvu z kůry, ratolestí, „kouzelného“ kapradí a květů, například růží či pivoněk.^[1]

Král byl ostatními mladíky honěn či pronásledován během jízdy na koni s minimální šancí vyhrát, a poté různě ponižován či topen, načež docházelo k symbolickému soudu, odsouzení a popravě. Poprava je prováděna setnutím jeho koruny.

Královničky

Dívčí část zvyků této slavnosti se označuje jako královničky, králky či králenky. Vybraná dívka, královna, byla vedena pod baldachýnem z šátku a tyčí ozdobeným kyticemi, nebo dívkami s ratolestmi či malými máji v rukou. Královna a její družina byly oděny v bílém, ozdobené květy a měly rozpuštěné vlasy. Mezi užívané květiny patřily především pivoňky, růže, jetel a mateřídouška. Na Moravě se zvyk udržel déle, ale specifické bílé odění bylo nahrazeno krojem.^[5]

Podle moravského národopisce Františka Sušila chodily v polovině 19. století královničky o letnicích či okolo nich, chodily jednou či vícekrát, a to různým způsobem. Obyčejně jako dvě děvčata v bílých sukních, se stuhami, šátky, skleněnými perlami a věnci – ty měly před sebou a za sebou zhotovené z pestrých květů, na hlavě pak z růží, jedna představovala královnu, zatímco druhá krále. Doprovázela je družina děvčat, z nichž jedna nesla kasičku na vybírání peněz či košík na dary a jedna máj či chvojí. Společně obcházely domy a v nich po pozdravu a pozvání společně tancovaly.^[5]

Čechy

O tom, jak byly králenské slavnosti slaveny v Čechách, podal nejstarší rozsáhlejší zprávu Jan Štěpán, farář z jihočeského Pohoří, v roce 1834. Podle jeho svědectví na svatodušní pondělí svobodní mládenci nosili oděv ze smrkové kůry a jeden z nich, král, byl na smyku vezen na náves. Kromě družiny jej doprovázeli také hudebníci se škraboškami nebo začerněnými tvářemi. Pokud s králem narazili na nějakou kaluž, srazili jej do ní a nakonec na návsi jeden z mladíků počal skládat verše o místních staveních a jejich obyvatelích, a ještě jednoho mladíka, oděného celého do slámy, vrhli do louže. Následně se vydali chodit po staveních, s ozdobeným zeleným stromkem v rukou, a žádali o výslužku, kterou pak v hospodě propili. Taktéž zmiňuje, že na Budějovicku jede král se svou družinou na koních.^[5]

Národopisec Václav Krolmus zmiňuje také obyčej stínání žáby, honění a svrhávání krále minulého roku a určování nového krále ze středu vybraných mladíků losem či hlasováním. Na Plzeňsku byla v koruně máje či pod lípou budována bouda z březových, jedlových a smrkových větví, do které mladík v roli biřice vysekal díru a vyndal z ní stůl a židle pro krále a jeho družinu. Do boudy umístěné na máji také někdy část družiny vstupovala, aby byla vidět a slyšet. Po událostech na návsi a obcházení stavení se král se svou družinou vydával na koních za vesnici, kde král počal před pronásledováním ostatních mladíků prchat. Když krále chytili, symbolicky jej popravili stětím koruny a ten jim platil večer v hospodě útratu, pokud se jim to nepovedlo, museli platit králi naopak oni a daný mládenec byl králem i následující rok.^[5]

Moderní podoba

V Lhotce na Ostravsku se koná průvod v lidových krojích a s jezdci na koních zvaný honění krále, který je doprovázen ukázkami lidových řemesel a historického šermu. Vrcholem slavnosti je závod mladíků starších dvaceti let, jehož výherce je vyhlášen králem. Honění krále je spojováno s pověstí, podle které byl za třicetileté války zahnán švédský král do slepého ramena Odry a zajat lhotskými mládenci.^[7] Slavnost původně zahrnovala i tři králky, které volila děvčata ze svého středu, jež vyjednávaly s chlapci a přinášely králi korunu. Zvyk se s přestávkami udržoval až do roku 1968, poté byl obnoven v roce 1993.^[8]

Slovensko

Na Slovensku o stáří králenských slavností svědčí synodální zápověď z roku 1585 a 1591 na rusadlnie sviatky, tedy letnice, stavět krále, tančit, hodovat a chodit ve škraboškách. Zákazy a pokuty za pořádání těchto slavností se pak opakují po celé 17. a 18. století, přičemž byly slaveny i maďarským obyvatelstvem. Zápovědi však vedly k tomu, že v 19. století byla již tato tradice mrtvá.^[5]

Reference