Krása

Krása je abstraktní pojem, s nímž se setkáváme v mnoha oblastech lidského bytí. Významem tohoto pojmu se zabývá především filosofická disciplína zvaná estetika (původně od řeckého aisthésis, smyslové vnímání). Krása je však pouze jednou z tzv. estetických kategorií (další jsou ošklivost, vznešenost aj.) a v rámci estetiky postupně ztrácí dominantní místo.[zdroj?] Krása je buď považována za kvalitu přítomnou v nějakém jsoucnu (člověku, krajině, písni, myšlence, nauce), která v nás budí libost (podle Immanuela Kanta tzv. nezainteresované zalíbení, vztah, který vylučuje jakýkoli praktický zájem na věci), nebo je krása věcí vnímatelova přístupu k věci („krása je v oku pozorovatele“); pak se ukazuje, jak je krása závislá na konvencích. Krásu jako jsoucí imanentně ve věci chápe tzv. esencialismus, krásu jako věc vnímatelova postoje tzv. konvencionalismus. Analogickými pojmy jsou estetický objektivismus a subjektivismus. Objektivismus věří, že schopnost vnímání a posuzování krásy, někdy označovaná jako „smysl pro krásu“, vkus nebo cit, lze u subjektu vycvičit, kultivovat a dosáhnout tak stavu „ideálního pozorovatele“. Pokusem o kompromis mezi objektivismem a subjektivismem je definovat krásu jako intersubjektivní, skupinový jev. Věda se pak pokouší i za pomoci počítačových modelů vytvořit typickou (průměrnou) krásu (například obličeje), výsledky ale někdy budí rozpaky, taková krása bývá někdy označována za "nápadně nezajímavou" či "nedráždivou" - s tím souvisí prastarý poznatek umělců, že k dokonalosti krásy patří její jistá narušenost.

V dějinách vzniklo několik přístupů ke kráse. Klasické koncepce, jež našly svůj vrchol v renesanci, např. v dílech italských malířů jako byli Sandro BotticelliRaffael Santi nebo v architektuře (Andrea Palladio a jiní), ji dávají do souvislosti s harmonií a symetrií. Definují tedy krásu ve vztahu mezi krásným objektem jako celkem a jeho částmi: části by měly stát ve správném poměru k sobě navzájem (např. zlatý řez) a vytvářet tak integrovaný harmonický celek. Hédonistické koncepce vidí nezbytnou souvislost mezi krásou a potěšením - krásný předmět by měl vyvolat nějakou senzuální, slastnou odezvu v organismu. Jiné koncepce definují krásu předmětu jeho hodnotou, funkcí nebo tím, zda je schopen v nás vyvolat láskyplný přístup. 

Krása je ovšem také sociálním jevem (vztahování se společnosti ke vzhledu, zejména lidí), a ten pak studují sociologie, antropologie, kulturální studia či jiné humanitní a sociální vědy. Zvláštní zájem o krásu mají feminismusgenderová studia). Dobové ideály krásy a snaha se jim přizpůsobit mohou u některých lidí vést k psychickým či zdravotním problémům. Diskriminace na základě vzhledu bývá nazývána lookismus nebo atrakcionismus.

Krása ve filozofii

Nejranější západní teorii krásy lze nalézt v dílech raných řeckých filozofů, tzv. předsókratiků. Již v jednom Hérakleitově fragmentu (č. 106) je zmiňována krása: "Pro Boha jsou všechny věci krásné, dobré, správné," píše Hérakleitos.

Pythagoras pojal krásu jako nástroj pro morální výchovu duše. Psal o tom, jak lidé prožívají potěšení, když vnímají zrakem nebo sluchem nějakou uspořádanou formu. Přímo matematickým způsobem toto uspořádání prozkoumal v hudbě, když definoval základní poměry v harmonických stupnicích. Pro všechny pythagorejce se krása stala neodpojitelnou od matematiky a možnosti matematického vyjádření. Byli to právě pythagorejci, kdo spojili vizuální krásu s proporcemi zlatého řezu.

Sókratés začal krásu chápat jako projev božské dobroty. Xenofón uvádí, že tento názor zmínil v rozhovoru s Aristippem. Krása se stala předmětem zájmu i Sókratova žáka Platóna. V jeho díle Symposion je rozvinuta teorie ideje krásy za pomoci výkladu velekněžky Diotimy. Člověk se podle Platóna k ideji krásy postupně propracovává. Nejdříve vnímá krásu narcistickou, krásu vlastního těla a tváře. Poté se učí ocenit erotickou krásu cizího těla. Poté se naučí vnímat krásu duše. Posléze se může propracovat na vyšší stupeň, kdy počíná vnímat krásu v institucích a zákonech. Pátým stupněm je vnímání krásy poznání. Nakonec se může člověk naučit vnímat krásu jako takovou, krásu samu o sobě, ideji krásy. Tehdy také podle Platóna krása splyne s pravdou. Platón také pojednává o kráse ve svém dialogu Faidros. Krásu zde označil za ideu čnící nad všemi ostatními idejemi. Krása tak vlastně splývá s božstvím.

Aristotelés definoval krásu ve spise Metafyzika jako řád a symetrii. Vrací se de facto k pythagorejskému pojetí, když tvrdí, že ke kráse se lze dobrat matematickými metodami. Viděl také vztah mezi krásou a ctností.

Římský filozof Cicero v díle De Natura Deorum obnovil sokratovské pojetí, když krásu označil za důkaz boží existence.

Ve středověku scholastičtí filozofové zařadili krásu mezi transcendentální atributy bytí. Svatý Augustin řekl: „Krása je skutečně dobrým Božím darem; ale aby toto dobro nebylo přeceněno, Bůh ho rozdává i bezbožným.“ Tomáš Akvinský ve svém spisu Summa Theologica popsal tři podmínky krásy: integritas (celistvost), consonantia (harmonie a proporce) a claritas (zář a jasnost).[1] Spojování světla s krásou bylo ve středověku velmi typické.

Vzestup zájmu o pojem krásy nastal v raném novověku. Například skotský filozof Francis Hutcheson tvrdil, že krása je „jednota v rozmanitosti a rozmanitost v jednotě“. Napsal, že krása není ani čistě subjektivní, ani čistě objektivní.

Immanuel Kant věřil, že nemůže existovat „univerzální kritérium krásy“, a že prožívání krásy je subjektivní, nicméně také dospěl k názoru, že předmět je považován za krásný, když se zdá, že vykazuje „účelnost“. Rozlišoval „volnou krásu“ od „čistě závislé krásy“.  U první naznáme koncept, tedy "jaký by předmět měl být" (např. mušle nebo hudba), u závislé krásy takový koncept známe a můžeme s ním předmět poměřit (budova, lidské tělo).

V období romantismu Edmund Burke od sebe odlišil krásu a vznešenost. Příkladem mu byla gotika, ta je podle něj vznešená, byť není krásná v klasickém (starořeckém, harmonickém) smyslu.

Friedrich Nietzsche tvrdil, že "vůle k moci je vůlí ke kráse".

Ve 20. století pojem krásy přestal filozofii do značné míry zajímat, podobně i umění. Předmětem reflexe se stalo až toto samotné opuštění, tato absence krásy v moderním a postmoderním světě. Americký analytický filozof Guy Sircello uvedl, že se odpovědná filozofie musí ke kráse vrátit a spojil ji s "živostí, smělostí a jemností".[2]

Galerie

Odkazy

Reference

  1. ECO, Umberto. The Aesthetics of Thomas Aquinas. [s.l.]: Harvard University Press 306 s. Dostupné online. ISBN 978-0-674-00676-8. (anglicky) Google-Books-ID: ZzFGZq4U4goC. 
  2. SIRCELLO, Guy. New Theory of Beauty. [s.l.]: Princeton University Press 152 s. Dostupné online. ISBN 978-0-691-61768-8. (anglicky) Google-Books-ID: _mMWrgEACAAJ. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Sandro Botticelli - La nascita di Venere - Google Art Project - edited.jpg
Depicts the goddess Venus, having emerged from the sea as a fully grown woman, arriving at the sea-shore. The seashell she stands on was a symbol in classical antiquity for a woman's vulva. Thought to be based in part on the Venus de' Medici, an ancient Greek marble sculpture of Aphrodite.
Chiesa del Redentore retouched.jpg
Chiesa del Redentore (Church of the Redeemer), Venice (Italy)
Redoute - Rosa gallica purpuro-violacea magna.jpg
Rosa gallica purpuro-violacea magna, a painted engraving of a rose by Pierre-Joseph Redouté (1759–1840).