Kristovo nebeské sezení

Kristovo sezení neboli nebeské sezení (usednutí) je křesťanské učení, které tvrdí, že Ježíš Kristus sedí po pravici Boha Otce v nebi – slovo „sezení“ je archaické podstatné jméno, které znamená „sezení“. Ačkoli toto slovo dříve znamenalo „akt usednutí“, v současném užití je jeho význam poněkud širší a používá se pro označení zasedání z různých důvodů, například zasedání učitelů nebo zasedání soudu či rady. Nový zákon také zobrazuje Ježíše jako stojícího a kráčejícího v nebi, ale Kristovo sezení má zvláštní teologický význam, protože souvisí s rolí Krista jako Krále. Kristovo zasedání je jednou z doktrín výslovně zmíněných v Apoštolském vyznání víry, kde „sedí po pravici Boha Otce všemohoucího“ následuje bezprostředně po konstatování Nanebevstoupení.

Slovo „sezení“ je archaické podstatné jméno, které znamená sezení.^[1] Wayne Grudem poznamenává, že toto slovo dříve znamenalo „akt sezení“, ale v současném běžném používání již nemá tento jediný význam.^[2] Tento jazyk je použit v Žalmu – Ž 110, 1 (Kral, ČEP) a v listu Židům – Žid 10, 12 (Kral, ČEP). Ve Skutcích – Sk 7, 55 (Kral, ČEP) však Štěpán vidí Ježíše stát po Boží pravici,^[3] což může představovat Ježíše, který „na okamžik povstává z trůnu slávy, aby pozdravil svého prvomučedníka“,^[4] stojí jako svědek, aby potvrdil Štěpánovo svědectví,^[5] nebo se chystá k návratu.^[6]

V knize Zjevení – Zj 2, 1 (Kral, ČEP) se naopak o Ježíši píše jako o člověku, který kráčí mezi sedmi zlatými svícny. Robert Mounce se domnívá, že vzhledem k tomu, že tyto svícny představují sedm církví, Ježíšův pohyb naznačuje, že je „přítomen uprostřed nich a ví o jejich činnosti“.^[7]

Podle Skutků apoštolů – Sk 2, 33 (Kral, ČEP), byl Ježíš po svém vzkříšení a nanebevstoupení „vyvýšen na pravici Boží“. Petr, který kázal v den Letnic, považoval Ježíšovo vyvýšení za naplnění Žalmu – Ž 110, 1 (Kral, ČEP): „Hospodin praví mému Pánu: „Seď po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám.“^[8] V Bibli je „pravice“ zvláštním čestným místem.^[9]

Myšlenka Kristova nebeského sezení se objevuje podruhé ve vyprávění o Petrově kázání v knize Skutků. Ve Skutcích – Sk 5, 31 (Kral, ČEP) Petr říká, že Bůh Ježíše povýšil „na svou pravici“ (NIV), i když Ludvík Berkhof poznamenává, že dativ τῇ δεξιᾷ je možná třeba chápat spíše v instrumentálním smyslu („po své pravici“) než ve smyslu místním („po své pravici“).^[10]

Nebeské zasedání bylo důležité i pro další autory Nového zákona. V listu Židům, Žid 10, 12 (Kral, ČEP), Ježíš „usedl po Boží pravici“ poté, co „přinesl na věky jednu oběť za hříchy“. Stejně jako ve Skutcích – Sk 2 (Kral, ČEP) je zde použit jazyk Žalmu 110, přičemž v dalším verši se říká, že Ježíš čeká, „až se jeho nepřátelé stanou podnoží jeho nohou.“^[11] Další novozákonní pasáže, které hovoří o Kristu jako o osobě po Boží pravici, jsou Ef 1, 20 (Kral, ČEP) (Bůh posadil Krista „po své pravici v nebeských říších“) a 1Petr 3, 22 (Kral, ČEP) (Ježíš „vstoupil do nebe a je po Boží pravici“).

V Bibli být po pravici „znamená být označen jako být na zvláštním čestném místě“, a tak „plná účast vzkříšeného Krista na Boží cti a slávě je zdůrazněna tím, že je po Boží pravici.“^[9]

Nebeské sezení je často spojováno s nástupem Krista na trůn jako Krále. Katechismus katolické církve říká, že „usednutí po Otcově pravici znamená nastolení Mesiášova království.“^[12] Ludvík Berkhof poznamenává, že při svém zasedání je Kristus „veřejně nastolen jako Bohočlověk a jako takový přijímá vládu nad církví, nebem i zemí a slavnostně vstupuje do skutečného řízení jemu svěřené moci.“^[13]

V Židům – Žid 10, 12 (Kral, ČEP) se však hovoří o Ježíšově kněžském úřadu. Usednutí odkazuje na dokončenou povahu díla, podobně jako „člověk usedne po dokončení velkého díla, aby si užil uspokojení z toho, že ho vykonal.“^[2] F. F. Bruce tvrdí, že:

Přítomnost Mesiáše po Boží pravici znamená, že pro jeho lid se nyní otevírá cesta k Bohu, která je bezprostřednější a uspokojivější než zastaralý chrámový rituál.^[14]

Karl Barth říká, že Kristovo sezení je „první a poslední věcí, která je důležitá pro naši existenci v čase“, a že:

Ať už v našem prostoru nastane jakýkoli rozkvět nebo porážka, ať už se stane a pomine cokoli, jedna věc je stálá, jedna věc zůstává a trvá, toto jeho sezení po pravici Boha Otce.^[15]

Viz též: Vysoká christologie

Novozákonní spisy uvádějí, že vzkříšení bylo „počátkem jeho vyvýšeného života“^{[16][p 1][17]}jako Krista a Pána.^[18][19] Ježíš je „prvorozený z mrtvých“, prōtotokos, první, který vstal z mrtvých, a tím získal „zvláštní postavení prvorozeného jako předního syna a dědice.“^[20][19] Podle G. K. Beala,

„Prvorozený“ odkazuje na vysoké, výsadní postavení, které Kristus získal v důsledku vzkříšení z mrtvých [...] Kristus získal toto výsostné postavení nad vesmírem nikoli v tom smyslu, že by byl uznáván jako prvorozená bytost všeho stvoření nebo jako původce stvoření, ale v tom smyslu, že je zahajovatelem nového stvoření skrze své vzkříšení.^[19]

Larry Hurtado poznamenává, že Ježíš byl brzy po své smrti nazýván Pánem (Kyrios), což ho „překvapivým způsobem spojuje s Bohem.“^[21] Výraz Pán odrážel přesvědčení, že Bůh ho povýšil do božského postavení „po Boží ‚pravici‘.“^[22] Uctívání Boha vyjádřené ve frázi „vzývejte jméno Pána [Jahveho]“ se vztahovalo i na Ježíše, vzývání jeho jména „při společném uctívání a v širším bohoslužebném vyjádření křesťanských věřících (např. křest, exorcismus a uzdravování).“^[23]

Podle Hurtada byly silné náboženské prožitky nezbytným faktorem pro vznik Kristovy zbožnosti.^{[24][p 2]} Tyto zážitky „zřejmě zahrnovaly vize Božího nebe (a/nebo výstupy na něj), v nichž byl oslavený Kristus viděn ve vyvýšeném postavení.“^{[25][p 3][26][27]} Byly interpretovány v kontextu Božích vykupitelských záměrů, jak se odrážejí v Písmu svatém, v „dynamické interakci mezi zbožným, modlitebním hledáním a přemýšlením o biblických textech a pokračujícími silnými náboženskými zkušenostmi.“^[28] Tím byl zahájen „nový způsob zbožnosti, který neměl v židovském monoteismu obdoby“, tj. uctívání Ježíše vedle Boha,^[29] čímž se Ježíšovi dostalo ústředního postavení, protože jeho působení a jeho důsledky měly na jeho první následovníky silný vliv.^[30] Zjevení, včetně oněch vidění, ale také inspirované a spontánní výroky a „charismatická exegeze“ židovských písem je přesvědčily, že tato zbožnost byla přikázána Bohem.^[31]

Apoštolské vyznání víry o Ježíši říká, že „vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího“ (Jednotný kancionál, č. 2). Slova „sedí po pravici Otce“ se neobjevují v Nicejském vyznání víry z roku 325, ale jsou přítomna v Nicejsko-konstantinopolském vyznání víry z roku 381,^[32] a jsou zachována ve všech anglických verzích Nicejského vyznání víry.

Nebeské zasedání je zmiňováno v mnoha hymnech, například v hymnu Charlese Wesleyho Rejoice, the Lord is King:

Sedí po Boží pravici, dokud se mu nepodřídí všichni nepřátelé,

a skloní se před jeho rozkazy a padnou pod jeho nohama:

Pozvedněte své srdce, pozvedněte svůj hlas;

Radujte se, znovu říkám, radujte se!

Vánoční koleda Once in Royal David's City (Jednou v královském městě Davidově) kontrastuje Kristovo skromné narození s jeho nebeským sezením; poslední verš začíná:

Ne v té ubohé stáji,

kde stojí volové,

ale v nebi,

po pravici Boží na výsostech;^[33]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Session of Christ na anglické Wikipedii.

• GILL, John. Of the Session of Christ at the Right Hand of God. In: A Body of Doctrinal Divinity, Book 5, Chapter 8. [s.l.]: [s.n.], 1767. Dostupné online. (anglicky)

• Christologie
• Kristova přímluva
• Kristus ve slávě