Krkonošské pohádky

Krkonošské pohádky
Žánrydětský film
filmová komedie
filmová pohádka
PředlohaMarie Kubátová
ScénářBožena Šimková
RežieVěra Jordánová
HrajíFrantišek Peterka
Zdeněk Řehoř
Bohumil Záhorský
Jaroslav Satoranský
Ilja Prachař
Hana Maciuchová
Martin Růžek
Země původuČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Jazykčeština
Počet řad3
Počet dílů20
Produkce a štáb
KameraFrantišek Němec
HudbaVadim Petrov
StřihJiřina Lukešová, Jiří Brožek
Premiérové vysílání
Vysíláno19740430a30. dubna 1974 – 19860201a1. února 1986
Krkonošské pohádky na ČSFD, Kinoboxu, SZ, IMDb
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Krakonošův kostým z jiné pohádky v expozici České televize na Kavčích horách

Krkonošské pohádky (podle titulků a DVD obalu Krkonošská pohádka) je český večerníčkový televizní seriál o bájném vládci Krakonošovi natočený režisérkou Věrou JordánovouČeskoslovenské televizi. Skládá se z 20 desetiminutových dílů, přičemž prvních sedm vzniklo roku 1973 (vysílány 1974, 1. až 7. díl), dalších šest roku 1977 (vysílány 1978, nejprve jako 8. až 13. díl, po dotočení třetí řady řazeny jako 8. až 12. a 20. díl) a posledních sedm roku 1984 (vysílány 1986, 13. až 19. díl). V únoru 2013 se stal na základě divácké ankety nejlepším večerníčkem.[1]

Děj

Zápletky jednotlivých dílů jsou založeny na prakticky stejném principu: Chamtivý a zlý Trautenberk se pokusí na úkor svého velkého a mocného souseda Krakonoše získat nějakou výhodu. Za to je Krakonošem vytrestán. Do svých plánů Trautenberk obvykle zangažuje své sloužící, kteří jen neradi splní jeho příkazy a které proto pak Krakonoš netrestá. V seriálu se prakticky nevyskytují epizodní postavy, jedinou výjimkou je sojka, která Krakonošovi pravidelně donáší informace o Trautenberkových plánech.

Obsazení

František PeterkaKrakonoš
Ilja PrachařTrautenberk
Zdeněk Řehořhajný
Hana MaciuchováAnče
Jaroslav SatoranskýKuba
Bohuš Záhorskývypravěč
Martin Růžekvypravěč (díly 13–19)

Seznam dílů

  1. Jak Trautenberk lovil v Krakonošově revíru
  2. Jak Trautenberk chtěl peříčko z Krakonošovy sojky
  3. Jak Trautenberk topil Krakonošovým dřevem
  4. Jak Kuba utekl ke Krakonošovi
  5. Jak Trautenberk vystrojil hostinu pro štěpanického barona
  6. Jak šel Kuba ke Krakonošovi pro poklad
  7. Jak chtěl Trautenberk Krakonošovo koření
  8. Jak Trautenberk kradl zvířátkům zásoby na zimu
  9. Jak Trautenberk vyměnil Krakonošovi fajfku
  10. Jak chtěl Trautenberk nový kožich
  11. Jak šel Trautenberk do hor pro poklad
  12. Jak Trautenberk sušil Krakonošovi louku
  13. Jak chtěl Trautenberk poslat Kubu na vojnu
  14. Jak si Trautenberk pochutnal na čerstvých pstruzích
  15. Jak Trautenberk pořádal vepřové hody
  16. Jak Trautenberk chytal ptáčky zpěváčky
  17. Jak Trautenberk otrávil strakatou kozu
  18. Jak Trautenberk odvedl horské prameny
  19. Jak se chtěl Trautenberk pomstít Krakonošovi
  20. Jak Trautenberk prodával vodu

Po vytvoření dvou řad končil seriál 13. dílem Jak Trautenberk prodával vodu. Po natočení třetí řady byl tento díl, kterým celý příběh končí, přesunut na 20. pozici.

Předloha a pokračování

Autorkou scénáře byla spisovatelka a překladatelka Božena Šimková, tehdy v titulcích večerníčku skrytá za jména Zdenky PodhrázskéMarie Kubátové (která již dříve vymyslela postavu Trautenberka), jelikož nemohla veřejně působit kvůli svému odmítavému postoji k okupaci v roce 1968.[2] Kniha Krkonošská pohádka napsaná podle scénáře k večerníčku vyšla roku 1992 (kapitoly jsou zde uvedeny částečně v odlišném pořadí než televizní epizody), následujícího roku vyšlo (již nezfilmované) pokračování Anče a Kuba mají Kubíčka.

V roce 1998 byla na zvukových nosičích vydána nahrávka Jak se dal Trautenberk na čáry máry (opĕt na motivy Marie Kubátové). Anče a Kuba jsou obsazeni stejně jako v seriálu, dále hrají: Radoslav BrzobohatýKrakonoš, Josef Větrovec – Trautenberk, Lubomír Lipský – hajný, Jan Přeučil – chramostejl, Štěpánka Haničincová – vypravěčka.

V roce 1999 byla v rámci České sody uvedena parodie Jak Trautenberk loupil v Krakonošově revíru.

S vyzněním natočených pohádek později Marie Kubátová nesouhlasila a v roce 2010 řekla: „Také jste vymyslela Trautenberka. To ano, když jsem pak ale viděla večerníček, tak jsem svoje pohádky nepoznávala. Vyznělo to, jako když Krakonoš rozkulačil kulaka, moc černobíle a nebyl to už můj rukopis. Pak si to knižně vydala scenáristka večerníčku, ale já jsem si řekla, že se na stará kolena dohadovat nebudu, a tak jsem se postavy Trautenberka vzdala.“[3]

Výraz „muštelka“

V 10. dílu se objevilo pojmenování muštelka pro kožešinová zvířata u potoka (měly by to být buď vydry říční nebo, pravděpodobněji, norci evropští, kteří patří do rodu Mustela.). Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky uvádí: „Není to žádný zoologický termín, nýbrž jazykový konstrukt, který byl inspirován latinským jménem Mustela… Označení muštelka se v češtině vžilo natolik, že se jím běžně pojmenovávají různé lasicovité šelmy.“[4] Slovník středověké latiny v českých zemích vykládá latinské slovo furunculus jako „mustela, kuna“…[5] Viz také tentýž slovník online (zadat: mustela).[6] K heslu kolčava: kolczawa mustela…, kolczawa lesská mustela…[7] Výraz muštelka není novodobý jazykový konstrukt.

V televizním seriálu si roli muštelek „zahrály“ nutrie z řádu hlodavci. V knižním přepisu Krkonošská pohádka Boženy Šimkové je pojmenování muštelka nahrazeno pojmenováním vydra.

Odkazy

Reference

  1. Česká televize – Nejlepší večerníček
  2. O Krakonošovi jsem psala tajně ve vrátnici, říká autorka. Aktuálně.cz [online]. 2014-05-30 [cit. 2023-12-21]. Dostupné online. 
  3. Rozhovor‌: Marie Kubátová – v bezpečí mezi lidmi. www.vitalplus.org [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-23. 
  4. Muštelka. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., [1997]. Dostupné z: https://ujc.avcr.cz/jazykova-poradna/dotazy/0047.html
  5. JANOŠÍKOVÁ, Petra. Staročeské názvy savců. Jejich původ a vývoj v nové češtině. Brno, 2012, s. 185. Magisterská diplomová práce. Ved. práce PhDr. Ilona Janyšková, CSc. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka.
  6. Slovník středověké latiny v českých zemích, verze 2.0 [online]. Praha: Filosofický ústav AV ČR, v. v. i., 2019. Dostupné z: http://lb.ics.cas.cz
  7. Staročeský slovník. [Seš.] 1–26 [online]. Praha: Academia, 1968–2008 [cit. 20. 3. 2023]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz

Literatura

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Krakonošův kostým 1.jpg
Autor: Luděk Kovářludek@kovar.biz, Licence: CC BY-SA 3.0
Údajný kostým Krakonoše z některé pohádky v epozici České televize v bývalém studiu R14 na Kavčích horách